* Posledních osm let se svojí nadací Velká Amazonie působíte v osadě Boca de Nicharé, kde žije kmen Yekwanů. Jak to tam vypadalo tehdy a jak dnes?
Zaprvé chci zdůraznit, že bych si nikdy nedovolil pracovat u indiánů, kteří žijí tradičním způsobem života a žádnou pomoc v podstatě nepotřebují. Naopak – jakákoliv přítomnost bělocha by tu byla škodlivá. U osady Boca de Nicharé je to ale něco jiného. To je kulturně narušená osada, z 90 procent se tam už nedodržují tradice ani zvyky, nemají už ani svého šamana. Je to vlastně polorozpadlá indiánská společnost. Kdybych působil kdekoliv jinde, budu samozřejmě kulturu indiánů narušovat, ale v tomto případě už jde o nevratný proces. Tady jsem si to proto dovolil. Nyní, v procesu příchodu civilizace, oni naopak pomoc vítají a potřebují.
* Proč je na tom osada Boca de Nicharé tak špatně?
Kmen Yekwanů tvoří dohromady 52 zcela oddělených osad. Tato osada leží nejblíže civilizaci, konkrétně je to osm hodin plavby. Za těch posledních osm let je postup civilizace tak úděsný, že je mi z toho zle. Každým rokem zjišťuju, co nového se naučili a přijali jakoby za své. Opouštějí své tradice. Před těmi osmi lety tam nebyla televize, rozhlas nebo mobily. Ženy chodily do půl těla nahé, neměly žádný stud, protože tak jim velela tradice. Každým rokem to ale postupuje. Nejprve ženy začaly nosit trička, protože to se přece u nás nosí. Mobil si pořídil nejprve náčelník a potom i všichni ostatní. Nyní si náčelník koupil televizi a společně na ní sledují telenovely. V poslední době jsem tam viděl dokonce děti v jednorázových papírových plenkách. To mě dorazilo.
* Jak jsou na tom ty ostatní vesnice?
Ty jsou na tom lépe, jsou dál a trochu mimo. Je tam zakázaný vstup a nikdo tam nesmí. Funguje to podobně jako v centrální Brazílii, kde když se objevíte, okamžitě vás vykážou ze země. Absolutně nikdo nemá šanci se tam dostat, turisté, novináři ani vědci. A tak je to správně, protože vy je narušujete vším.
* Jaký máte názor na vliv etnologů nebo rozvojových pracovníků na indiány?
Jakákoliv pomoc, byť dělaná s největším srdcem, je špatná. My totiž pomáháme tak, jak jsme zvyklí, bělošskou cestou. Když se kohokoli zeptáte, jestli mají indiáni chodit do školy, tak odpoví, že ano. To je ale špatně. Letos na jaře se kanadský premiér omluvil všem indiánům a Eskymákům za to, že museli chodit do školy. To je přesně to, o čem mluvím. Protože co oni z nich takovým přístupem udělali? Kanaďany. Indiáni přitom mají svoji gramotnost, svoje školy, svůj způsob výchovy.
* Co přesně v té narušené osadě děláte?
Snažíme se podporovat jejich hrdost. Těžko to můžeme zcela navrátit, ale trochu můžeme – jak já říkám – sypat písek do toho soukolí pokroku a trochu to zastavit. Pokrok je totiž v této souvislosti velmi negativní jev. Vedeme tedy s indiány diskuse a snažíme se podporovat jejich hrdost, že jsou indiáni a mají nějakou kulturu, kterou je třeba podporovat a zachovávat.
* Jak na to reagují?
Říkají: No jo, ale děti už nám nevěří, odcházejí do měst. Stařešina mi zhruba před třemi lety říkal: „Já toho vím celkem dost o šamanských a magických rostlinách, ale mladí už to neberou. A až já tady nebudu, tak bude všemu konec, mělo by se to zdokumentovat.“ Takže my teď dokumentujeme jeho znalosti. Děláme to ale s tím, že to zpracujeme a já mu to předám. Nikde jinde se to vydávat nebude.
* Jak změny, které jim přináší civilizace, vnímají starší a mladší indiáni?
Je to stejné jako u nás před padesáti lety na vesnici. Mladí utíkají a ti staří s tím nemohou nic dělat. Indián je navíc člověk, který neprošel tou direktivní výchovou, jakou máme my. On nebude nikomu přikazovat: ty nikam nepojedeš, ty tady zůstaneš. Tam funguje absolutní volnost a svoboda. Jen ten stařešina, když se spolu bavíme, je z toho procesu poněkud smutný. Indiáni cítí, že přichází jiná kultura, která je dravější, bezohlednější a která je zlikviduje.
* Jaké tradice Yekwanové dodržují?
Mají mytologii, což jsou takové zhuštěné zákonitosti. Z toho vycházejí veškeré zvyky, které odpovídají tomu, jak přežít v pralese, jak přežít tvrdé podmínky a jak se přirozeně začlenit do životního prostředí. Životní prostředí – to pro indiána nejsou jen ta humna jako u nás. Pro něj je to všechno, co jej obklopuje – tedy i kosmos, slunce a hvězdy.
* Mají nějaké typické zvyky?
Nemají žádné specifické, podobné zvyky se dodržují v celé Amazonii. Jsou základní zvyky, které probíhají během života – něco se dělá při narození, něco při iniciaci, něco při pohřbu. To jsou věci, které indiáni z osady Boca de Nicharé už víceméně nemají. Například v celé Amazonii se dělá to, že po narození dítěte k němu přijde šaman a prsty namočenými do červené tekutiny mu udělá tečky po celém obličeji. Dělá mu tak mimikry jaguářích skvrn, aby si zlí duchové, tedy třeba nemoci, mysleli, že je to malý jaguár, a nepřibližovali se k němu. V Boca de Nicharé už šamana nemají, ale všiml jsem si, že tento zvyk pokračuje. Maminky ty skvrny kreslí svým dětem samy. Vznikla z toho pověra, což je vlastně dekadence původní víry.
* Jak osada přišla o svého šamana?
Velmi jednoduše. Tam nahoře, v ostatních osadách, šamana mají. Indiáni z Boca de Nicharé se ale z té oblasti asi před 40 lety přesunuli níž, protože chtěli být blíže civilizaci. Chtěli snazší obchodování. Netušili však, že tím nastoupili tu cestu do pekel. Když jsem byl loni v Cacuri, což je jedna z největších yekwanských vesnic, tak tam stále mají tři šamany a jednoho zlého čaroděje. Činnost šamanů a čaroděje je tu velmi výrazná, formuje výchovu lidí.
* Přináší civilizace nové „rituály“, které se tam naopak začínají dodržovat?
Když náčelník pustí televizi, tak se všichni seběhnou a s otevřenou pusou na to zírají. To už je v podstatě rituál. Jinak už řadu let používají železné sekery a mačety. To ale v podstatě nevadí, protože sekera, mačeta nebo motor do člunů jejich kulturu neovlivní. To jsou věci povrchního rázu. Důležité je udržet jejich povědomí o tom, že jsou indiáni, a o jejich kultuře a způsobu života.
* Jak to nyní vypadá s přístupem jihoamerických vlád k indiánům?
Pravda je, že donedávna se politici na indiány dívali jako na přítěž, nevěnovali jim pozornost nebo je chápali jako druhořadé obyvatele, se kterými si mohou dělat, co chtějí. S tím se dá těžko něco dělat. A jedna věc je stát a druhá věc jsou firmy, které si opravdu dělají, co chtějí, a nějací indiáni je nezastaví. Naftařské společnosti v Ekvádoru, Venezuele nebo v Peru tlačí na vládu. Jde jim o zisky a chovají se zcela bezohledně. Způsob naší civilizace je v podstatě velice podlý.
O autorovi| JANA MACHÁLKOVÁ, Autorka pracuje ve společnosti Člověk v tísni
