Sedmdesát let od podpisu mnichovské dohody, která znamenala počátek definitivního rozchodu Čechů a Němců, trvají pamětníci z obou národů na výkladech tehdejších událostí, které se od sebe liší jako noc a den.
Je mimořádně chladný zářijový den a kolem kříže na křižovatce cest u Horních Životic na Bruntálsku fičí studený vítr. Sedmi desítkám lidí, kteří tu přihlížejí znovuvysvěcení kříže, ale jako by to nevadilo. Někteří mají hlavu sklopenou, několika se v očích lesknou slzy. „Ich bin der Weg, die Wahrheit und das Leben,“ říká nápis na kříži s letopočtem 1920, který se dnes skví novotou. Český překlad – Já jsem cesta, pravda a život – chybí. Nikdy tu ostatně nebyl.
„Kolem toho kříže projeli na vozech tažených koňmi všichni Němci vyhnaní z okolních vesnic. Vede tudy totiž státní silnice do Freudenthalu (Bruntálu – pozn. red.), kde byli nacpáni do dobytčáků a posláni pryč,“ vypráví po obřadu jedenaosmdesátiletý Ewald Rößner, jehož rodičům patřil nedaleký statek ve Františkově. „Kdyby si tenkrát přečetli ten nápis, viděli by před sebou cestu, měli by naději. A dnes, šedesát let poté, by mohli říct, že doufat se vyplatilo. Vybudovali jsme si nový život, našli jsme novou vlast a chceme jít dál. To, co se stalo mezi Čechy a Němci, nechceme a nemůžeme zapomenout. Ale můžeme ovlivnit budoucnost. Nic podobného se už nesmí stát nikde na světě,“ zvyšuje Rößner hlas a je jasné, že znovuvysvěcením křížku, jakých po celém Česku stojí tisíce, se pro něj uzavřela jedna dlouhá životní etapa.
Až potud by jeho slova asi podepsalo i těch pár Čechů, kteří se na svěcení kříže přišli podívat z okolních vesnic. Pak ale dodá: „Už nesmí dojít k takové hlouposti, jako byly Benešovy dekrety. Ustanovily, že zvěrstva, k nimž tehdy došlo, nesměla být potrestána ani zpětně. Až dosud nebyl v Česku stíhán ani jeden člověk, který se tehdy dopustil trestných činů! Lidé by se z toho měli poučit. Neměli by následovat despoty, kteří hecují národy k vzájemné nenávisti, ať to byl Hitler nebo Beneš.“
Podobných akcí, jako bylo znovuvysvěcení hornoživotického kříže, se po celé republice konají desítky ročně. Setkávají se při nich lidé, Němci a Češi, diskutují spolu, přou se o minulost a často přitom padnou silná slova. To, co by se dalo lehce označit za „sudeťáckou rétoriku“ a šmahem odsoudit, stojí naopak za bližší pohled. Máme tu totiž co do činění s dvojím výkladem minulosti a dvojí optikou pozorování. Jsme schopni si připustit, že Němci i Češi, kteří tu dobu prožili, nám nepředkládají informace, ale příběhy? A že osobní příběhy jednotlivců nikdy nemohou postihnout celek? To, co si ale většina z nás pamatuje, jsou právě příběhy lidí, kteří válku a odsun zažili. Je to dobře. Jen je třeba si uvědomovat, že jde o dvojí velmi osobní výklad skutečnosti. Příběhy totiž jinak pronikají i tam, kde nemají co dělat. Třeba do formulací hesel v internetových encyklopediích nebo do terminologie mezinárodních smluv.
Z Růženy Rosa, z Jiřiny Georgina „Pro nás to bylo osvobození!“ téměř vykřikne Ewald Rößner na polní cestě vedoucí ke statku, který kdysi patřil jeho rodičům, když se ho ptám na mnichovskou dohodu, od jejíhož uzavření uplyne v úterý sedmdesát let. „Cítili jsme se utlačovaní. Z toho, co si rodiče doma povídali, jsem už jako dítě vycítil, že mají strach,“ pokračuje zemědělec v důchodu, který dnes žije u Wormsu. „Když se ve třicátých letech budovalo opevnění kolem republiky, vesnicí projížděl jeden náklaďák za druhým. V nedalekém kamenolomu se pracovalo dnem i nocí. Lidé měli strach, že Beneš chce vyvolat válku, kterou by vedl společně s dalšími Slovany proti zlým Němcům,“ popisuje předválečnou atmosféru v německé vsi na úpatí Nízkého Jeseníku a dává posledním dvěma slovům ironický nádech.
O tom, že situace se vyhrocuje, ale svědčily i daleko subtilnější změny starých pořádků než stavba bunkrů.
„Když chtěl otec na poště v Horním Benešově koupit známku na dopis a řekl to německy, ukázal český zřízenec beze slova na cedulku, kde stálo: ‚Tady se mluví pouze česky‘. Tatínek ale česky neuměl a pro známku jsem pak musel jít já, protože jsem češtinu měl ve škole. Ten zaměstnanec přitom musel německy umět, dělal to jenom z trucu. Němci to pak vnímali jako útlak a vraceli to Čechům třeba tak, že za první republiky českému důstojníkovi v opavských kasárnách naschvál zpívali Die Wacht am Rhein, což je píseň namířená proti Francouzům,“ vysvětluje Ewald Rößner, jak vcelku mírumilovné soužití přešlo ve vzájemné popichování, až nakonec přerostlo v otevřenou nenávist.
A totéž se dělo Čechům. Růžena Solská, která prožila válku v nedaleké Opavě, vzpomíná na dobu ne o mnoho pozdější takto: „Když nás maminka v roce 1943 zapisovala do německé školy, nechtěli sestru Květu zanést do knih pod jejím jménem. Maminka jim říkala, vždyť ona je tak pokřtěná, jmenuje se Květoslava! Ne, to nemůžeme napsat, dozvěděla se. Přeložili její jméno na Blumenfriede, ze mě udělali Rosu a z nejstarší sestry Jiřiny Georginu. Němčinu jsme pak po válce tak nenáviděly, že jsme ji úplně zapomněly. Dnes nás to mrzí.“ Podobné jazykové tahanice, stejně jako příběhy o tom, jak čeští kluci stříkali německým dívkám oblečeným do tradičního dirndlu na bílé podkolenky červený inkoust, jsou z dnešního pohledu úsměvné historky. Byly však sice možná povrchním, ale zato velmi příznačným rysem doby. Přesto byli Češi a Němci schopni celkem mírumilovného soužití. „Za mého dětství jsme tady žili v naprosté soudržnosti. Na trh v Opavě jezdily české ženy z Hlučínska a Kravařska. Když k nim přišla hospodyně a řekla Guten Tag, nebo později Heil Hitler, tak ty svoje mrkve a petržel dostala německy. Když řekla Dobrý den, tak česky. Neexistovalo rozdělení, že tenhle obchod je německý a tenhle český. Prostě se obsluhovalo tou řečí, jakou zákazník pozdravil,“ popisuje život v předválečných Sudetech zdejší rodák Ewald Rößner.
„Až Češi budou věšet Němce…“ Výzkumy historiků z posledních let ukazují, že mezi „obyčejnými lidmi“ v pohraničních regionech opravdu docházelo spíš jen ke škádlení, naschválům a drobným půtkám. Problém přesto vskrytu doutnal. Na obou stranách ho živil národnostně zabarvený tisk a také knihy podporující stereotypní vnímání druhého národa. Například Der letzte Deutsche von Blatna (Poslední Němec z Blatné) od německého židovského autora z Podkrkonoší Fritze Mauthnera. Kniha, která byla poprvé vydaná už v roce 1887, vyšla během následujících třiceti let ještě nesčetněkrát. Do češtiny přeložena nebyla. Najdeme v ní například následující dialog.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
„A co by se stalo, kdyby se český chlapec zamiloval do německé panny?“ ptá se německý chlapec Anton svého českého kamaráda Záboje.
„Čech se nikdy nezamiluje do Němky, a kdyby se německý chlapec pokusil donutit českou dívku k svatbě, uškrtila by ho během svatební noci.“
Samozřejmě jde o literární nadsázku, což naznačuje už i volba stereotypně „českých“ a „německých“ jmen hlavních hrdinů. Zmíněný úryvek však dává tušit, že zcela bezproblémové česko-německé svazky nebyly. Na volbě životního partnera se – stejně jako na jazyku, který používáme – dobře ukazuje, kam se lidé chtějí zařadit. Ať už národnostně, či ekonomicky.
„Většinou si Češi brali Češky a Němci Němky. Když si německá dívka vzala Čecha, tak se takovým opovržlivým tónem říkalo, sie hat einen Tschech geheiratet, vzala si Čecha. Nebylo to nic špatného, ale zkrátka se to nepatřilo. Bylo to, jako když si syn bohatého sedláka vybral chudou holku,“ vypráví o předválečné době Ewald Rößner.
Při čtení Mauthnerovy knížky ostatně běhá mráz po zádech i dnešnímu čtenáři. „Až přijde určený den, objeví se v každé dobré české domácnosti muž … a v ruce bude držet stříbrný palcát. Povolán tajným pražským výborem určí hodinu, kdy máme vyrazit. Pak v Čechách nezůstane jediný Němec,“ říká Záboj Antonovi v novele napsané šedesát let před odsunem.
Tolik literární historie. Skutečnost byla méně poetická.
„Bratr byl na frontě, takže odsun vlastně nezažil. Já jsem tu ale byl s maminkou. Bylo mi třináct, když nás vyhnali z našeho statku,“ vzpomíná Ewaldův bratr Otto Rößner. Když pak vypráví o tom, jak jeho matce řekli, že peřinu pro manžela může v domě klidně nechat, protože určitě nepřežije věznění v Praze na Ruzyni, vstoupí mu slzy do očí. Dál vypráví Ewald: „Otec byl už moc starý na to, aby ho povolali na frontu, ale byl to statný muž, musel se stát aspoň členem Volkssturmu. Když přišli čeští milicionáři, všichni Němci museli nastoupit před hasičskou zbrojnicí, přičemž vyšlo najevo, že tři muži byli členy SA. Jedním z nich byl můj otec. Odvlekli ho do blízkého sklepení a tam ho několik mladíků, kterým nebylo víc než šestnáct, sedmnáct let, zmlátilo hadicí od hasičské stříkačky. Totéž se dělo další den. Po několika dnech je zmasakrované předali Rusům. Jeden z nich se nad otcem slitoval a řekl mu: Jdi domů! Tatínek si netroufl jít po silnici, celou cestu se plazil v příkopu.“
Otec bratrů Rößnerových sice nevstoupil do NSDAP, byl však aktivním členem SA. Starší ze synů Ewald chodil do Hitlerjugend. Běžná německá rodina ze Sudet, která se pravděpodobně provinila jen tím, že se zařadila k většině.
Českým účastníkům obřadu znovuvysvěcení kříže však právě to vadí. Chtěli by z úst přítomných Němců slyšet: Víme, vyvolali jsme válku a prohráli jsme ji. Odsun nepřišel z ničeho nic. Jenže nic takového zřejmě od lidí, jimž odsun vzal majetky a často i jejich blízké, nelze čekat. Jejich pravda, nabitá tak silnými emocemi, že při vyprávění ještě dnes pláčou, stojí proti české pravdě, stejně opodstatněné – a stejně mylné, nebo lépe řečeno, stejně osobní. Zatímco pro Čechy jsou SA jasně nacistickou organizací, Ewald Rößner zdůvodňuje členství svého otce takto: „Do partaje (NSDAP – pozn. red.) se tatínek zlomit nedal, ale protože jsme byli Němci, chtěli jsme se toho obecného dění přece jen nějak zúčastnit. V Horních Životicích byla tehdy pobočka SA, která působila tak nevinně jako nějaký sportovní oddíl. Tak do ní tatínek vstoupil.“ Odsun na síti Jak těžké je dojít k jednomu jedinému přístupu ke společné minulosti, ukázaly například spory, které provázely sestavování společné německo-francouzské učebnice dějepisu pro střední školy, jež vychází od roku 2006.
Společná učebnice dějepisu pro Čechy a Němce bohužel zatím neexistuje. Školáci na obou stranách hranice tak musejí vzít zavděk tím, co jim škola předloží. Anebo tím, co si najdou na internetu.
Představme si zvídavého středoškoláka z Opavy. Zadá si do vyhledávače „Opava“ a jedním z prvních odkazů je stejnojmenné heslo v internetové encyklopedii Wikipedia. Zatímco v české mutaci se mimo jiné dozví, že „ve městě stále výrazně převažovalo německé obyvatelstvo, podléhající zejména ve 2. polovině 30. let nacistické ideologii Henleinovy Sudetoněmecké strany, které naprostou většinou přivítalo připojení k nacistickému Německu v roce 1938,“ v německé verzi encyklopedie se dočte, že „poté, co město v roce 1945 dobyla sovětská vojska, bylo Troppau znovu za členěno do Československa coby Opava. Němečtí obyvatelé byli odsunuti na základě Benešových dekretů“. Rozdíly jsou i ve výčtu slavných rodáků města.
Ještě zajímavější je zadání slova „Vertreibung“. Německá Wikipedia pod tímto heslem uvádí rozsáhlé pojednání o problému, doplněné mnohastránkovou diskusí o jednotlivých částech textu a poznámkami, že některé odstavce „potřebují přepracovat“.
Vyťukáme-li ve Wikipedii slovo „odsun“, přesměruje nás vyhledávač na heslo „Vysídlení Němců z Československa“, kde se dozvíme, že na věc existují dva pohledy, jejichž výsledkem je také nejednoznačnost v pojmenování celé věci. Proč si ale Wikipedia vybrala ne zrovna běžný termín „vysídlení“ oproti běžnějšímu „odsunu“, tu vysvětleno není. Snad proto, že tento pojem, spolu s „vyhnáním“ použila Českoněmecká deklarace z 90. let? Proč si tedy Wikipedia nevybrala raději „vyhnání“, jež je přesným překladem výrazu „Vertreibung“? „Odsun“ v této internetové encyklopedii přesto své místo má: v její německé verzi. A zatímco tady se mluví o „brutálních útocích“ Čechů na Němce, české heslo „Vysídlení…“ mluví o „excesech“. A tak by se dalo pokračovat donekonečna. Pokud umíme pracovat s informacemi a předkládanými verzemi jednoho příběhu, je podvojnost – nebo spíše pomnožnost – projektů, jakým je Wikipedia, spíš výhodou než nevýhodou. Výborně zrcadlí pluralitu názorů, kterou je těžké sjednotit. Internet tak píše novou kapitolu v interpretaci nedávné historie.
Dcera řekla, jedeme tam Píše se rok 2008 a Růžena Solská, přejmenovaná za války na Rosu, už žádnou zášť vůči Němcům necítí. Ba naopak. Když se její švagr, sedmasedmdesátiletý Josef Bukovjan z Opavy, před pár lety spřátelil s Ewaldem Rößnerem, který se do Františkova přijel podívat na bývalý statek svých rodičů, nabídla mu ubytování. Z okna pokoje se teď dívá na dům, kde se narodil.
„Trvalo mi čtyřicet šest let, než jsem našel chuť se sem podívat. Ale teď mám obrovskou radost. Není tu z toho žádný prales, vesnice kvete a i ten náš dům vypadá hezky,“ ukazuje Ewald s dojetím na nově zrekonstruované stavení, jehož nynější majitel v něm plánuje zřídit tréninkové centrum pro policisty. Vrátit by se sem ale už nechtěl.
Jeho postoj je typický pro většinu sudetských Němců. „Můžete se zeptat všech odsunutých, a nikdo nechce zpátky,“ říká s důrazem na každém slově a s typickým bavorským přízvukem Siegfried Gebauer, téměř sedmdesátiletý rodák z Horních Životic. „Občas nás to sem táhne, chceme se sem podívat, ale nic víc,“ ujišťuje. Když pak popisuje, jak k odsunu došlo, zní to skoro, jako by se snažil Čechy omlouvat. „Odsun nařídili shora. Byla to propaganda. Dřív spolu žili Češi a Němci v míru. Moje babička měla po první světové válce hospodu na česko-polském pomezí, a když přišel Mnichov, oplakala to společně s tamními Čechy. A v době odsunu Češi Němcům často i pomáhali, aby nemuseli do transportů. Bylo to pro ně přitom smrtelně nebezpečné – stejně jako pro ty, kteří chránili Židy před nacisty.“
Že po návratu do vlasti už nikdo netouží, potvrzuje i Martin Dzingel ze Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: „Těch, kteří se sem vrátili, jsou možná desítky. Žije se jim tady líp z finančních důvodů, převádějí se jim sem německé důchody. Ale jsou to opravdu jen jednotlivci.“
Celkově v Česku žije téměř 40 tisíc obyvatel německé národnosti – většinou lidé, kteří se vyhnuli odsunu, a jejich potomci. V některých obcích jejich podíl dokonce přesahuje 10 procent, což by zakládalo například nárok na dvojjazyčné nápisy. Podle dostupných údajů německá komunita nežádá ani tento symbolický krok, což potvrzuje třeba starostka Vejprt Jitka Gavdunová. „Ze zákona máme zřízen výbor pro národnostní menšiny, a to je tak všechno. Německá menšina o umístění dvojjazyčných nápisů nežádala. Jsou to velmi slušní, pracovití a pořádní lidé. Nikdy jsme neměli problémy s občany německé národnosti. Zato o jiných národnostních menšinách (a velmi chráněných) bych mohla dlouho vyprávět.“ Němce, kteří dnes přijíždějí do svého rodného kraje, spíš trápí, když se o něj jeho dnešní obyvatelé nestarají tak, jak by měli. „Nejvíc mě mrzelo, když jsem sem přijel v 90. letech a viděl jsem, jak je to tu zdevastované. Bylo to k pláči. Koně ve stáji u našeho bývalého statku stáli ve vlastních výkalech a v domě hospodařil nějaký opilý Slovák nebo Ukrajinec. Byla to hrůza,“ vzpomíná na svoji první návštěvu ve Františkově Ewald Rößner. K cestě do rodného kraje přitom většinu z nich přinutily až děti. Jako Ewaldova třiatřicetiletá dcera Almut. Když byla malá, ptala se tatínka, odkud má své nezvyklé křestní jméno. Dozvěděla se, že se tak jmenovala otcova spolužačka ze Sudet. Mladá žena musí každou chvíli vysvětlovat, jak přišla ke svému starogermánskému jménu. V patnácti letech pak s bratrem přiměli otce k cestě na východ.
„Pro nás děti to byly prostě prázdniny, takové malé dobrodružství. Ne že by nás to nezajímalo – od dětství jsme tu historii slýchali a znali jsme i všechna ta jména, ale nemělo to pro nás žádný emocionální význam. Vůbec jsme nechápali, proč je tatínek tak nervózní. Pořád jsme mu říkali, uvolni se, vždyť jsme na dovolené!“ vzpomíná Almut na cestu do Sudet v roce 1991. Od té doby ji s otcem podnikla už několikrát, ale na otázku, zda pro ni zdejší krajina něco znamená, vrtí hlavou. „Je to tu hezké, ale mám k tomu vztah jedině díky tatínkovi. Jsem Němka, pracuji ve Vídni a přítele mám v Irsku. Cítím se být Evropankou.“ Vzpomeň na smrt… Almut byla také důležitým členem „organizačního týmu“, který se zasloužil o obnovu kříže. Teď je jí trochu líto, že na akci nepřišlo víc Čechů. Kromě několika farníků jen deset, patnáct místních. „Nevím, proč nepřišli. Možná je odradilo to počasí,“ přemýšlí starosta Horních Životic Jaroslav Kovář. „Asi si taky mysleli, že šlo o akci pana faráře, nedali si to do souvislosti, že by se jich to mohlo týkat. O vysvěcení nějakého kříže tady holt moc lidí zájem nemá.“
Popud k opravě kříže a setkání Němců s Čechy také nevyšel od žádného ze starostů přilehlých obcí ani od hornobenešovského faráře. Nedošlo by k tomu, kdyby se do věci nevložil „přistěhovalec“, již zmíněný chatař z Opavy Josef Bukovjan.
„Jednou odpoledne asi před pěti lety jsem odpočíval ve stínu kaštanu u naší chaty ve Františkově, když se ke mně hrne napříč loukou člověk,“ vypráví inženýr v důchodu. „Představil se jako Ewald Rößner, že je zdejší rodák a přijel se podívat na bývalý domov. Rozvyprávěli jsme se, a jelikož jsme byli naladěni na stejnou vlnu, tak příští rok už spal na chatě naší švagrové Růženy.“
Oba muže, které od sebe dělí pouhé čtyři roky, trápila společná věc: povalený a vandaly poničený kříž, kolem nějž museli projet při každé cestě ze vsi na chatu. A tak vznikl projekt opravy, završený zářijovou slavnostní mší v hornobenešovském kostele a znovuvysvěcením kříže.
„Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět. Vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání,“ čte hornobenešovský farář Roman Masny ze Starého zákona při slavnostní mši. Na jeho krásné češtině téměř není znát, že se na Bruntálsko přistěhoval z Polska teprve před několika lety. „Nejde o to zapomenout, ale odpustit,“ říká pak ve svém působivém kázání. „Musíme si navzájem odpustit, protože jinak nás budou staré křivdy držet a nedovolí nám posunout se vpřed,“ apeluje na shromážděné Čechy a Němce.
Tlumočení do němčiny však není zajištěno, takže o odpuštění může rozjímat jen hrstka českých věřících. Desítky Němců, které přijely dvěma autobusy z Porýní a Bavorska, nic neruší od jejich vzpomínek. Česky už totiž rozumějí nanejvýš pár slov.
***
V nedalekém kamenolomu se pracovalo dnem i nocí. Lidé měli strach, že Beneš chce vyvolat válku, kterou by vedl společně s dalšími Slovany proti zlým Němcům. Čech se nikdy nezamiluje do Němky, a kdyby se německý chlapec pokusil donutit českou dívku k svatbě, uškrtila by ho během svatební noci Fritz Mauthner: „Poslední Němec z Blatné“, 1887
Trvalo mi čtyřicet šest let, než jsem našel chuť se sem podívat. Ale teď mám obrovskou radost. Není tu z toho žádný prales. Ewald Rößner sudetský pamětník
Dřív spolu žili Češi a Němci v míru. Moje babička měla hospodu na česko-polském pomezí, a když přišel Mnichov, oplakala to společně s tamními Čechy. Siegfried Gebauer sudetský pamětník
O autorovi| LUCIE BARTOŠOVÁ, Autorka je redaktorkou LN
