Matthew Herbert je tím, čemu se v předdigitálním věku říkalo konceptuální hudební skladatel. V kontextu dnešní elektronické hudby to zní archaicky, až komicky, ovšem Herbert má opravdu poctivě vystudovanou aleatorní skladbu na univerzitě v Exeteru, schopnost napsat partituru pro třicetičlenný big band a k tomu od puberty slabost pro klubovou scénu. Ovšem základním kamenem jeho tvorby je od počátku koncept.
Jablko se chroupe specificky Slovo koncept může obecně fungovat jako magické zaklínadlo, za něž se dá schovat všelicos - od intelektuálního přetlaku až po nedostatek hudební invence. Už první elektroakustičtí experimentátoři 50. let (Boulez, Schaeffer, Xenakis...) se drželi přísných konceptů, zkoušeli hranice snesitelnosti a začali hudbu komponovat z reálných zvuků s vlastní historií. Tak to dělá i Herbert: Album Around The House (1998) sestavil Herbert ze zvuků jeho domova, v Plat Du Jour (2005) zase specifický člověk chroustá specifické jablko specifickým způsobem. Ovšem obsah obou těchto alb, která byla až nekriticky adorovaná, skrývá pod sexy konceptem pouze průměrnou hudební produkci ve stylu minimal s občasnými nepříliš invenčně zaseknutými reálnými zvuky. Minulá Herbertova alba byla spíš dobrou zprávou o jeho intelektuálním uvažování než invenční hudbou.
Nová trilogie naštěstí podává dobrou zprávu i o hudbě. Ačkoliv tato trilogie (alba One One, One Club a One Pig) je opět radikálně konceptuální, zvuk prvních dvou kusů opět tak radikální není. One One je citlivá ukolébavka, která odhaluje čisté setkání Herberta s hudbou a procesem tvorby. Všechny zvuky striktně vytváří sám, hraje, a dokonce snad poprvé zpívá! Sám považuje tohle album za své nejupřímnější od roku 1995. Je celkem jasné proč - Herbert se tu neschovává za zvuky polapené ve všedním životě, opředené různými akutními sděleními, ani nenechává zodpovědnost na orchestru, ale vrací se k tomu nejarchaičtějšímu, v kontextu jeho tvorby zároveň nejsvobodnějšímu a nejodvážnějšímu přístupu - znovu se spolehnout pouze na vlastní hudební imaginaci a práci s akustickými nástroji. Možná se prostě dostal do stadia, kdy po dlouhé periodě práce s hudebními samply potřebuje zjistit, že když šáhne na kytaru, dokáže vytvořit melodii, že se neztratil ve svých konceptuálních elaborátech, které si mohou číst fanoušci na webovkách, ale na živém koncertě se za ně neschováte. Výsledné album je tak intimní, křehce folkově elektronické a přirozeně muzikální, jak ještě žádné Herbertovo album nebylo. Ačkoliv celkově má album teplý a medový zvuk, což podporuje i Herbertův neškolený vokální projev.
Jeden život prasete Druhé album trilogie, One Club, je k tomu prvnímu příjemným kontrastem. Vychází z nápadu nahrát během jedné noci zvuky jednoho frankfurtského klubu a vytvořit techno na druhou. Je svěžím divnotanečním galimatyášem a zároveň fantazijní surrealistickou zvukovou explozí, která strhává jasně tepajícím rytmem a hravými zvuky. Jako byste se zapomněli mezi koncerty živelných Atari Teenage Riot a konformně taneční Allen Allien - minimal beaty duní podlahou, za vámi někdo spláchl záchod, udýchaný párek si šeptá sladkosti do ucha a vedle se rozehrává orchestr. A vy doposlechnete album s tichým přáním, aby tohle experimentálně manické techno příště hráli i ve vašem klubu.
Nezaplést se do vlastních omezení, udržet myšlenku a auru experimentátora a přitom nechat hudbu hrát není jednoduché a ani Matthewovi Herbertovi se to vždycky nepodaří. Ovšem dvě alba z nové trilogie ONE svědčí o tom, že Herbert tentokrát našel elegantní rovnováhu mezi intelektuálními zvukovými experimenty a vlastní muzikálností. Nezbývá než zvědavě a s lehkým pobavením čekat, jak poslední album trilogie - One Pig - pokrývající jeden život jednoho prasete, dovrší celý koncept.
O autorovi| LENKA MORÁVKOVÁ, Autorka je hudební publicistka
