Především sám výběr zkoumaného subjektu je značně sporný: Čeněk Šlégl byl průměrný herec, figurkář, jehož herecký vývoj není natolik pozoruhodný, aby si zasloužil samostatnou monografii. Začínal u kočovných společností, posléze hrál vedlejší role v Divadle Vlasty Buriana. To, že si ho diváctvo pamatuje z filmových veseloher 30. let minulého století, kde občas řekl zapamatovatelný vtípek (například coby hrabě Kocharowski ve filmu Když Burian prášil pronáší se zdegenerovanou dikcí „hotovo, vyřízeno“), ještě není důvodem k sepsání životopisné knihy. Autor Václav Junek je ovšem jiného názoru. Umanul si, že Šléglův osud má rozměry antické tragédie, což je při nejlepší vůli krutý omyl. Svou knihou si ještě kompenzuje beletristické ambice, a to už je přímo neštěstí. Sepisovat knihy dnes už zdaleka není taková fuška jako dřív, žijeme v době internetu, kdy lze zkompilovat cokoliv bez pramenů, dokumentů, svědectví pamětníků a bohužel i bez kvalifikace. Grafomanů, kteří parazitují na oblíbených prvorepublikových hercích, je dost. Známou obětí je Adina Mandlová, jejíž paměti už přežvýkal leckdo, naposledy Arnošt Tabášek, který se nestyděl doslova a do písmene opisovat, a ještě se tvářit, že objevuje nová fakta. Však i Václav Junek už ohlásil knihu věnovanou Adině. Své dílo o Čeňku Šléglovi opatřil hned dvěma mimořádně blábolivými úvody. A vysvětluje: „Ač je po něm záměrně prvoplánově (rozuměj Šléglovi) přímo nazvána, rozhodně to však není jen jinak obvyklá životopisná kniha o jednom českém herci. A už vůbec to není žádná teatrologická studie, která by snad měla jen tak uspokojit případné izolované krasoumné odborníky.“
Z dalšího rozsáhlého autorova mudrování je čtenář už rovnou jelen: Junek připouští, že se události nemusely stát tak, jak je líčí, zároveň tvrdí, že staví „děj z jednotlivých prvků, daných bezpečně ověřenými informacemi také o Šléglových souputnících a kolezích.“ Následuje soupis českého herectva první republiky, o kterém už byly popsány stohy. To by v tom byl čert, aby se nedalo něco opsat, že? Pan autor ovšem prý jen poctivě rekonstruuje. A jak? Tak například deset stránek vážně věnuje popisu toho, jak Šlégl jel kabrioletem BMW 340 na natáčení. Při svém rozmáchlém fabulování používá exaltovaný a květnatý slovník, nesmyslně patetické výrazivo, a ještě do všeho přimotává vlastní úvahy nad během dějin. Výsledkem je nulová informační hodnota a tam, kde se pouští do charakteristiky hereckých výkonů a rozkladů o herecké profesi, se pohybuje na hranici směšnosti.
Hlavním důvodem, proč se pan Junek pustil do sepsání knihy právě o Šléglovi, je ten, že herec za okupace působil ve Vlajce a účinkoval v propagandistických skečích a jako kolaborant byl také po válce odsouzen. Hájil se, že tak chtěl ochránit svou dceru, která se provdala za muže židovského původu. Byl odsouzen k půlročnímu trestu, který si odpykal v jáchymovských uranových dolech a obdržel zákaz hereckého povolání. Pracoval pak v uhelných skladech, přivydělával si prodejem svých obrázků. Je to samozřejmě smutný osud, ale o nespravedlivý rozsudek s největší pravděpodobností nešlo a autor se ani nezabývá historickou rekonstrukcí, ani se nepokouší najít nová fakta. Nehledě na to, že rehabilitace Šlégla vzhledem k jeho uměleckým možnostem poněkud pozbývá smyslu. Není to případ Vlasty Buriana ani Adiny Mandlové. Junkova kniha je navíc nesnesitelná svým vypjatým slovníkem, kompilováním a bezuzdným vymýšlením. A je dost nepochopitelné, že se najde odpovědný redaktor, který takový paskvil pustí do světa. Pokud jej vůbec četl.
***
HODNOCENÍ LN *
Václav Junek: Čeněk Šlégl
Celoživotní jízda špatnými vlaky Praha, XYZ 2009. 254 s.
MONOGRAFIE
Čeněk Šlégl
Český herec (1893-1970), sekundoval první herecké garnituře ve filmech 30. let 20. století (To neznáte Hadimršku, Kantor Ideál, U pokladny stál, Kristián. Poslední film natočil v roce 1941 (Noční motýl). Psal také scénáře a režíroval.
