Třebaže hrozí, že se v letošním roce jubilejně uosmičkujeme, rád připomínám ještě jiné zajímavé výročí těchto dnů. Týká se populární hudby, přičemž rozhodně nemyslím zítřejší dvoustépadesáté narozeniny nesmrtelného androgyna Michaela Jacksona. Možná vám totiž uniklo, že předevčírem uplynulo čtyřicet let od vydání písně Beatles Hey Jude (v Americe, v Anglii vyšla na singlu o čtyři dny později).
Vůbec toho dramatického roku 1968 nastalo požehnané rockové léto a do několika týdnů se vešlo plno událostí. Jimi Hendrix přetvořil Dylanovu All Along the Watchtower, objevilo se LP Cheap Thrills Janis Joplinové a Big Brother and The Holding Company, „dvojka“ Pink Floydů A Saucerful of Secrets nebo dvojalbum Cream Wheels of Fire. Doors se singlem Hello I Love You vedli dva týdny zámořskou hitparádu, Simon s Garfunkelem oslovil Mrs. Robinsonovou, Lou Reed se chystal vyhodit z Velvet Underground Johna Calea. A Rolling Stones měli problém s obalem na novou desku Beggars Banquet, protože se firmě Decca nelíbila jimi navrhovaná fotografie záchodové zdi, popsané nápisy typu „Ronald Reagan je teploušek“ a „Bůh si balí vlastní“.
Ani Beatles se nenudili. Lennonova žena Cynthia přistihla Johna s Yoko Ono v posteli a 22. srpna požádala o rozvod. Aby se z něho jejich pětiletý synek Julian usebral, strýček Paul McCartney mu napsal povzbuzující píseň Hey Jules. Jenže to jméno se špatně zpívalo, takže ho změnil na Jude, snad podle apoštola Judy Tadeáše či v náznaku na „neblahého“ hrdinu románu Thomase Hardyho. Je i verze, že si autor dodával odvahy do nového vztahu, neboť se právě rozešel s herečkou Jane Asherovou. Sparťanští fotbaloví nablblíci si však jistě myslí, že jde o hymnu opěvující Židy.
Beatles začali točit Hey Jude koncem července ve studiu Abbey Road. Teprve v závěru zkoušek je napadlo, že použijí orchestr. Prvního srpna se do osmistopého Trident Studios v Soho narvalo šestatřicet symfoniků, kteří opakovali do úmoru čtyři akordy a za dvojnásobný honorář v závěru tleskali a zpívali s kapelou. Ian MacDonald v knize Revoluce v hlavě o hypnotické a dokolečka vyřvávané druhé půlce písně trefně poznamenává, že „mohutné akordy navozují představu jak Judeova osobního prozření, tak – spolu s doprovodným chorálem – obrovské pospolitosti, v níž se umělci i jejich publikum v jednotném rytmu pohupovali po celém světě“. Americký žebříček vedla rekordních devět týdnů, třebaže trvala sedm minut a jedenáct vteřin. U nás ji znamenitě nazpívala Marta Kubišová coby hořký epilog za nadějemi pražského jara. A desetitisíce lidí si ji daly s Paulem v originále před čtyřmi roky v závěru jeho koncertu ve Vysočanech, kdy nás při ní dirigoval, muže a ženy zvlášť. Když si to budete moc přát, zapějí vám ji na požádání i Eva a Vašek.
Její sláva nehyne. V anketě magazínu Rolling Stone o nejlepší písně všech dob skončila z pěti set osmá. Podle jejího názvu dostal křestní jméno též skvělý anglický filmový herec Jude Law. Takže všichni a nahlas: Ná ná ná nananáná, nananáná, hé – ej Džúd!
***
Šestatřicet symfoniků opakovalo do úmoru čtyři akordy a za dvojnásobný honorář v závěru tleskali a zpívali s kapelou
