Historie vzniká z otázek. Kdo byl říšský protektor Reinhard Heydrich? Nesouvisela jeho chladně promyšlená nenávist k Židům („plánovač holokaustu“) s tím, že sám snad měl židovské kořeny? Musel být odstraněn, protože byl nejschopnější mezi nacistickými pohlaváry? Konkuroval jako „nejnebezpečnější muž třetí říše“ Hitlerovi? Dokázal by z nacismu udělat fungující systém s dlouhou perspektivou, pokud by mu šílený vůdce nepřipravil rychlou vojenskou porážku? Ano, odpovídat na otázky, které nám zanechává minulost, představuje osu historie. Jak ale pochopit lidi, kteří dějiny tvoří? Nepřestanou být reálnými bytostmi, když o nich napíšeme? Nezůstanou z nich jen stylizované literární postavy, heroické nebo bestiální? Jak vyprávět historický příběh?
Francouzský spisovatel Laurent Binet, od počátku tohoto týdne laureát Goncourtovy ceny za první román, nabízí v knize s podivným názvem HHhH jedno řešení. Román, který není ani jen fikcí, ani jen literaturou faktu. Historie se dá dělat i tak, že nám z dětství zůstane v paměti otcova poznámka o největší akci odporu v lidských dějinách. Mělo k ní dojít v Praze v květnu 1942 a mířila na osobu, jež si vysloužila záhadnou, ale zasvěcencům známou pečeť HHhH – „Himmlers Hirn heisst Heydrich“ (Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich). Jiskřička někde v hlavě přežívá, aby posléze zažehla plamen. Osud vás zažene na Slovensko učit francouzštinu budoucí slovenské důstojníky. A tam se vám připomene atentát na Heydricha a slovenská účast na něm v osobě Jozefa Gabčíka. Jak by takový příběh nedokázal strhnout mladého Francouze, který má rád literaturu? Z poznámky, co utkvěla z dětství, se stává posedlost. Jak to vlastně bylo? Jací byli ti lidé, kteří provedli čin měnící chod dějin?
Jak psát historii? Jak verbalizovat vlastní posedlost událostí, hodiny četby, návštěvy míst a projekce filmů? Binet píše o Heydrichovi, o atentátu a o tom, jak píše. Stává se součástí a hrdinou vyprávění zároveň. Nebo zrcadlem, přes něž mluví dějiny, na které se dívá sečtělý literát. Sekvence z Heydrichova dětství a mládí se střídají se záběry do minulosti českých zemí, příběh akce s krycím názvem Anthropoid přerušují střihy autorových úvah, zážitky z jeho setkání s lidmi, postřehy získané při cestách po zemi a z pobytů v Praze. Výsledné vyprávění o vyprávění, tato metafikce a reflexe o psaní historie o historii je čtenářsky přitažlivá, ba i strhující. Sled krátkých kapitol svádí občas k pocitu, že máme v ruce filmový scénář. I když dialogů je poskrovnu, neboť „proč si vymýšlet rozhovor pro příběh, který se skutečně stal, pokud jeho průběh nedokážeme rekonstruovat z věrohodných zdrojů“. Jako kdyby se tu kopírovala mozková činnost. I ta nebývá obvykle nepřetržitým tokem jasně formulovaných vět, ale častěji zmateným vírem nakousnutých nápadů, nedoformulovaných postřehů, pocitů a záblesků v paměti.
Vymezení podmínek Snad veden profesní deformací, začíná učitel jazyka a literatury čímsi jako vymezením podmínek, za kterých je třeba knihu číst. Přiznává se k fascinaci atentátem na Heydricha a omlouvá se, že si dovoluje reálné postavy zjednodušit do role románových hrdinů. Na počátku „čtenářská dohoda“, na konci vyprávění autorovo rozpoložení. Pochybnosti, ostych, fascinace, vášeň. „Moje historka končí a kniha by měla skončit také, ale zjišťuji, že s něčím takovým, co představuje tento příběh, skončit nelze.“ Námět doslova pohltil autorův osobní život. Nebývá zvykem, že si spisovatel zvolí románovou formu a přitom nevěří, že jeho tvůrčímu záměru dokáže posloužit. Je však možné i jiné řešení. Laurent Binet nechtěl psát historický román, protože mu to respekt k literárním veličinám tohoto žánru nedovolil. A pokud se sám zamýšlí nad vlastním vyprávěním, nevede ho k tomu sebeláska, nýbrž snaha vybízet čtenáře, aby dělal totéž. Že by i zde sehrál roli pedagogický tik?
Kniha HHhH vypráví příběh nacistické veličiny a československých parašutistů vyslaných do Prahy z Anglie k její likvidaci. Vrcholná fáze celé akce a její bezprostřední následky jsou zachyceny téměř dokumentárně. Nechybí zmínka o kruté odplatě v Lidicích, i když následná heydrichiáda se do vyprávění výrazně nezaryla. Od autora, kterého uhranul samotný čin, nelze čekat, že se bude nějak podrobně zabývat jeho následky. Tady možná Binet ponechal mezeru, do níž se budou snažit vrazit své ostny jízliví kritici. Vydat se na tenký led uměleckého ztvárnění dosud živých dějin nese riziko konfrontace literární představy s prožitky pamětníků a minulostí zapouzdřenou do obecně přijímaných představ. Ve Francii se i dnes dá s literární fikcí vztahující se k éře nacismu a druhé světové války narazit. Rozporné reakce vyvolala kniha Jonathana Littella Les Bienveillantes (česky Laskavé bohyně, 2008), která získala Goncourtovu cenu v roce 2006. Konfese hrdiny románu, kterým je bývalý esesák, byly pro řadu čtenářů nestravitelné. Spory vyvolal rovněž v roce 2009 vydaný román Jan Karski, který napsal Yannick Haenel o stejnojmenném polském odbojáři. Claude Lanzmann, tvůrce osmihodinového filmového dokumentu Shoah (1985), obvinil autora dokonce z falšování dějinné pravdy. Odbojář možná, ale také polský antisemita.
Evropský rozměr Binet obratně zvládá tempa historického vyprávění. Rychle prochází Heydrichovým mládím, aniž by opomenul osobní vlastnosti ústřední postavy a spekulace o jejím „židovství“. „Nevím, proč Bruno Heydrich, Reinhardův otec, byl antisemitou. Naopak vím, že ho považovali za šprýmaře… Ostatně se říkávalo, že jeho vtipy jsou tak směšné, že nemůže Židem nebýt.“ Následně autor tok vyprávění zpomaluje, aby nenásilně vyvolal napětí. Asi takové, jaké pociťovali odbojáři, když se blížil okamžik zásahu. Dramatické chvění vyústí do dvou nejdelších kapitol románu. Vteřinu po vteřině je popsán samotný atentát a následně poslední boj sedmi parašutistů ukrytých v pražském kostele s několika stovkami obléhajících esesáků.
Ve snaze pojmout do svého výkladu maximum neponechal spisovatel stranou ani těžko postižitelné dějinné momenty, konkrétně masakry v Babím Jaru na Ukrajině a vyhlazovací akce Einsatzgruppen, které jsou sice otřesné, ale jedná se spíše o vedlejší rameno hlavního dějinného řečiště. Zmínky o těchto událostech nijak výrazně neslouží ke zreálnění zobrazovaného děje a jeho aktérů. Na první román si Laurent Binet postavil nemalý úkol. Vždyť jen více než čtyři stovky stránek knihy není u literární prvotiny něčím zcela běžným. Možná že tvůrce chtěl rozšířením příběhu o první Himmlerovy pokusy s masovými likvidacemi na Ukrajině z jedné strany a z druhé strany zapojením příběhu Reného Bousqueta, vichistického kolaboranta, v němž našel Heydrich během pobytu ve Francii „jedinou osobnost s mladostí, inteligencí a autoritou… s takovými, jako je on, lze projektovat budoucnost Evropy“, dát svému románu evropský rozměr. Geograficky na pohled, ideově v hloubce.
Střídání historických stránek a osobních výpovědí má za následek sbližování času minulosti a času dneška. Čtenář si o to více uvědomí, že psaní o minulosti se nedá izolovat od aktuálně žité doby. Slovo atentát zní v současnosti dost negativně. Tento typ boje, i když ve specifických válečných souvislostech a obzíraný přes příběh skutečně žijících lidí, nemůže dnes neevokovat otázku obecného rázu. Morálka, nebo efektivita? Likvidace „mozků“ islamistických sítí teroristů se stala metodou, kterou pokládají za legitimní obranu nejen izraelské bezpečnostní služby, ale i jejich američtí a ruští kolegové. Lze se přít nekonečně dlouho o to, zda atentát na Heydricha změnil chod dějin. Přinejmenším mu dal jiný směr. Možná i tím, že během následné heydrichiády byla téměř dovršena likvidace českých elit politických, vojenských a intelektuálních započatá protektorátem. A jaké poselství si odnést z Binetova nerománového románu? Obrovská lidská odvaha a heroismus jako hráz proti pádu lidského společenství do bezedné propasti nepřestane nikdy vzrušovat. Stejně jako nás nepřestane stavět před otazníky, po kterých nemůže přijít nikdy nic více než neúplná odpověď.
***
ROMÁN
Kniha HHhH vypráví příběh nacistické veličiny a československých parašutistů vyslaných do Prahy z Anglie k její likvidaci. Vrcholná fáze celé akce a její bezprostřední následky jsou zachyceny téměř dokumentárně.
KNIHA TÝDNE
HHhH Laurent Binet Vydalo nakladatelství Grasset, Paris 2009, 441 strana.
O autorovi| Zdeněk Müller, arabista
