V posledním čísle časopisu Paměť a dějiny, který vydává Ústav pro studium totalitních režimů, uveřejnil Pavel Žáček rozhovor s prvním polistopadovým ministrem vnitra Richardem Sachrem. Bývalý lidovecký politik v něm líčí, jak se dostal do exponované funkce, a popisuje své zákroky proti StB v první polovině roku 1990. Pozoruhodné je, do jaké míry se některé Sachrovy vzpomínky míjí s nejvýznamnějším historickým zpracováním této doby.
Podle historika Jiřího Suka si Sacher o funkci ministra vnitra přímo řekl: „Pane Havel, já bych to zkusil.“ Sacher to vidí jinak: „A Havel pak na Vikárce oznámil, že bych tam měl nastoupit já. V tu chvíli jsem trochu zcepeněl. Napadlo mě, že o vnitru jsem slyšel jen to nejhorší, ale Havel naléhal...“ Nebo jiná věc: podle Suka Sacher „nezvykle často chodil na Hrad s rozličnými informacemi a archivními spisy týkajícími se toho či onoho ústavního činitele...“. Sachrova verze: „materiály jsem nosil na Hrad, jedině když si to vyžádal Havel nebo někdo z jeho poradců. Když mi řekl: Slyšel jsem, že..., nechal jsem to vytáhnout a přinesl jsem mu to.“
Práce s orálními prameny je velmi ošidná. Jiří Suk čerpá ze vzpomínek Petra Pitharta a Jiřího Křižana. Jsou ale Pithart s Křižanem důvěryhodnější svědci událostí než Sacher? To by se mělo ověřit - u popisovaných událostí jistě byli i další lidé. Historici vědí, že pamětníci jsou obecně velmi nespolehlivými zdroji, psané prameny většinou zachycují skutečnost mnohem přesněji. Co ale, když žádné dokumenty nemáme? Pak je nutno podniknout téměř policejní výslechy všech dostupných svědků a podstoupit riziko, že získáme pouze pravděpodobnou rekonstrukci událostí. Který historik se ale odváží napsat „bylo to takhle, ale je skoro stejně pravděpodobné, že to bylo přesně naopak“? Konzument si žádá jednoznačné soudy a charaktery a my historici (i novináři) mu vycházíme ochotně vstříc.
Ještě jeden groteskní detail: v době rozpouštění StB byl ministr vnitra prý v takovém ohrožení, že několik nocí přespával ve vězeňské cele. „Ochranka mě zavezla z úřadu do vězení, přinesli mi deky, něco k jídlu, vyspal jsem se a ráno jsem se vrátil na ministerstvo.“ Od osvobození v roce 1945 do současnosti skončilo v base několik desítek bývalých a budoucích ministrů, Sacher je však zřejmě jediný, který pobýval v cele a ve funkci zároveň.
Podle zprávy iDNES.cz pozastavilo ministerstvo školství vyplácení financí z EU projektu „Stopy totality“. V jeho rámci měli studenti mapovat osudy lidí pronásledovaných za minulého režimu. Podobný projekt s názvem „Zmizelí sousedé“, v němž studenti hledali oběti holokaustu, organizovalo Židovské muzeum v Praze s podporou ministerstva školství již od roku 1999.
Podobné projekty, které probíhají také na lokální úrovni, jsou nejlepším způsobem, jak dětem a mladým ukázat, že dějepis není jen biflování letopočtů a jmen panovníků. Jestli jej ministerstvo nepodpoří, bude to vážná chyba.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
