Nejvíc mě ovlivnila babička. Nebyla jsem sice její nejoblíbenější vnouče, ale vždycky mě zachránila, když mě rodiče bili. Byla v ní zvláštní ženskost, kterou jsem silně vnímala a která se do mě vtiskla. Křik a bití dítě nevychová, ale zlomí. Toužila jsem po mámě, ale vztah s ní se mi nedařil. Měla jsem u ní stále pocit, že jsem nedostatečná. Srovnávala mě se sestrou i spolužačkami. Uznávám, že jsem byla nepořádná a neukázněná, a to máma těžce snášela. Neuměla mě zvládnout, a tak to řešila křikem a bitím.
Přestala jsem mít ráda svoje tělo. Vyvíjelo se to postupně a plíživě. Hodně to souviselo s tím, že jsem byla doma napomínaná, jak jím s otevřenou pusou, jaké mám zuby, nebo že když budu jíst sladké, budu tlustá. A potom stačila drobná poznámka sestry, že mám nohy jako dinosaurus, a k tomu věčné nářky mámy, že má široké boky... Začala jsem se bát, abych jednou nevypadala jako ona.
Deziluze z kláštera. Ve čtrnácti jsem vstoupila do kláštera. Byla to vlastně kompenzace citového strádání u rodičů. Hledala jsem u sester klid, zázemí, citovou blízkost. Podlehla jsem iluzi, že v církvi jsou všichni hodní, milující, usilující o harmonii. Brzy jsem však pocítila, že sestry jsou v mnoha ohledech nevyrovnané, někdy mocnářské a žárlivé. Že i v klášteře se vedou boje o moc, vznikají konflikty a manipulace. Propadla jsem se do zoufalství, které vedlo k tomu, že mě sestry z kláštera propustily.
Hladovění bylo jako droga. Bez hladu jsem nedokázala žít. I když jsem si vlastně dlouhá léta neuvědomovala, že mám problém s jídlem. Jen jsem postupně zažívala uspokojení z hladu, protože to bylo něco, co jsem mohla naprosto ovládat. Vlastně až při psaní knihy Já jsem hlad mi došlo, že jsem měla problémy s jídlem už od puberty. Ale fakt, že jsem nemocná, jsem si připustila až někdy kolem šestadvacátého roku. Ani tehdy jsem se ale nezačala léčit.
Mou anorexii neodhalil ani manžel. Zaznamenával sice, že hubnu, ale nechápal rozměr nebezpečí. Možná to byla i moje chyba. Nechávala jsem ho žít v iluzi, že mezi námi všechno funguje. Já jsem ale opravdu chtěla věřit tomu, že s manželstvím začne nový život, že přetnu bolesti a traumata, která jsem si nesla z rodiny.
Partner mi nemohl nahradit to, co jsem nedostala od rodičů. Byl nevyzrálý a neuměl se stavět k životu zodpovědně. Začaly se mezi námi rozvíjet různé patologické prvky a já za všechno přebírala zodpovědnost. Stále víc jsem se bála jeho špatných nálad i sexuálních nároků a začala se dostávat do pozice oběti.
Do toho přišla leukemie mladšího syna, kterému byly tenkrát tři roky. Náš partnerský vztah to poznamenalo fatálně. Každý jsme svou bolest prožívali odděleně a já se stále více utíkala do jiného vztahu, díky němuž jsem synovu nemoc přežila.
Krach manželství uspíšila anorexie. Opakovaně jsem se dostávala do stavů ohrožujících život. Můj manžel neuměl ten problém řešit. Nejvíc mi pomohli přátelé, doslova mi zachránili život. Mé manželství skončilo ve chvíli, kdy jsem začala očekávat, že se manžel k našim problémům postaví jako dospělý muž. Nejdůležitější ze všeho je zachovat si vnitřní svobodu a současně žít v pevných hranicích. Tak jako dítě v děloze - má tam dostatek prostoru pro život, ale současně je bezpečně chráněno jejími stěnami. U anorexie jsou tyto hranice strašně důležité. Jsou to pevné vztahy, jistota, že mám někoho, kdo mě má rád. Vědomí, že má selhání nejsou absolutní. To jsem také zažila díky objevení nové dimenze života v katolické církvi. Hodně se tím proměnil můj postoj k ní.
Dlouho můj pohled zastírali barbaři, kteří si v církvi činili patent na pravdu a topili se v samolibém pohrdání všemi. Měla jsem štěstí, že jsem nakonec potkala lidi, kteří mi pomohli očistit pohled a tak objevovat nové dimenze víry, jako je svoboda, odpuštění, úcta. Hodnoty, které jsem dlouho v církvi zakoušela spíše jako slova létající vzduchem jako prázdná sláma.
Opět jsem našla důvěru. Především díky lidem z řádu dominikánů jsem mohla vidět takové věci, jako je osobní oběť, tolerance, otevřenost, respekt a úcta k druhým, ať jsou věřící, nebo ne. A od těch dob napůl v legraci říkám, že se ze mě stal přítel řádu dominikánů. Neznamená to, že jsem přestala být kritická k řadě věcí, které se v církvi dějí, ale objevila jsem také její hloubku a krásu.
Úplně jsem se obnažila. Já jsem hlad neměla být kniha, jen článek do časopisu. A nikoliv autobiografie, jen informace o rizicích anorexie. Jenže když jsem začala psát úvod, došlo mi, že to musí být kniha. Nebylo ale mou potřebou nějak se obnažovat na veřejnosti. Samotné vydání jsem velmi dlouho rozmýšlela. Nakonec zvítězilo přesvědčení, že jestli kniha může pomoci jediné ženě, jediné dívce, která se potýká s anorexií nebo jiným trápením, pak má pro mě vydání smysl. I za cenu vlastní nahoty. Vážila jsem 39 kilo při výšce 168 cm. To bylo v době, kdy jsem na tom byla nejhůř. Dnes nevím, kolik vážím. V tom je skutečné uzdravení z anorexie. Prostě mě to nezajímá. Váhu jsem vyhodila. U anorexie totiž není známkou uzdravení to, že se člověk dostane na nějakou rozumnou váhu, ale především to, že to má správně srovnané v hlavě. Že pro něj hladovění není kritériem úspěchu, že mu hlad přestane nahrazovat vztah a že se cítí duševně nasycený. Konečně jsem našla své místo v životě. Součástí mého uzdravení je i to, že dělám smysluplné věci. Pracuji pro Banku pupečníkové krve a považuji to za mimořádnou příležitost, jak poděkovat lékařům za záchranu života svého syna. On se sice bez transplantace štěpu pupečníkové krve obešel, ale je spousta dětí, které ji potřebují. A podílet se na projektu, který jako jediný v republice zajišťuje dárcovství pupečníkové krve, je pro mě životní šance. Jestli i za pět let bude můj život takový, jako je teď, řeknu si, že jsem šťastná.
Petra Dvořáková je držitelkou ceny Magnesia Litera z roku 2007 za prvotinu Proměněné sny. Nedávno jí vyšla druhá kniha s názvem Já jsem hlad v nakladatelství Host.
