KOMENTÁŘE LN
V devadesátých letech se zdálo, že největší hrozbou demokracii u nás bylo financování politických stran. Prakticky žádnou stranu neminul nějaký skandál s úvěrem od podivné banky či s nějakým Lájosem Bácsem. Řešení se hledalo cestou nejmenšího odporu – v napojení stran na státní rozpočet. Od roku 1995 postupně vznikala hustá sociální síť úhrady volebních nákladů, příspěvků za mandát a na činnost a velkorysých poslaneckých náhrad, díky níž dnes strany mohou opakovat s Jiřím Paroubkem: „Pánové, kdo z vás to má?“ Cítí už se natolik zabezpečené, že se nepouštějí do příliš rizikového obchodování. Státní příspěvky v účetnictví všech stran několikanásobně převyšují dary i s členskými příspěvky dohromady.
Toto uklidnění má svůj rub. Strana, která si nemusí shánět finanční přispěvatele, není nucena se zdaleka tak intenzivně zajímat o to, co vlastně lidi pálí. Potřebné know-how se před volbami nakoupí od profesionálů – průzkumníků veřejného mínění a marketingových expertů. Proto mohou tyto mocné organizace údajně hovořící za veřejnost přežívat s minimálním množstvím členů. Není pro ně důležité získat co nejvíce přiměřeně zámožných příznivců z řad středních vrstev ani aktivistů pomáhajících v kampaních. Členové je však přesto zajímají – jako poslušná hlasovací mašina. Finanční skandály zmizely, skandály s mrtvými dušemi ne.
Již v minulé dekádě byly zaznamenány případy masové politické aktivity zaměstnanců firem určitých politiků. „Zajištění kyvadlové dopravy je to nejmenší, čím jsem mohl ke svému zvolení přispět,“ vysvětloval skromně svůj úspěch v sociálnědemokratických primárkách v roce 1996 Petr Hulinský. Narážel na podporu, jíž se mu dostalo od členů – zaměstnanců jeho detektivní agentury. Starosta Prahy 5 Jančík nabízel potenciálním členům ODS obecní byty. Metoda je to stále živá: jak zjistily Hospodářské noviny, poslanec ČSSD Dimitrov nakupuje na Praze 11 politicky angažované bezdomovce po 1250 korunách za kus.
Tak se z politických stran, ústavně zakotvených představitelů veřejnosti, stávají zombies demokracie. Ale je to také daň za nezájem drtivé většiny lidí o politiku. A postátnění politických stran zjevně není řešením.
