Po „velkých dějinách“ undergroundu vychází nyní „malé“, neideologické vyprávění. Čtenáře nad ním napadá, že ve vztahu většinové populace k „vlasatcům“ se možná od 70. let zas až tak mnoho nezměnilo.
O Velikonocích proběhl v Rudolfově u Českých Budějovic, v bývalé hospodě Na Americe, jakýsi pietní akt. Sešli se tam lidé středního až důchodového věku a vyslechli koncert skupiny The Plastic People of the Universe. Co bylo zvláštního na jednom z mnoha vystoupení legendární kapely? Připomnělo první brutální zásah policejní moci Husákova režimu proti hudebnímu undergroundu 30. března 1974.
Pro mnohé je to jen osvěžení už dávné historie. Jiní si ale připomenou 29. červenec 2005 a brutální policejní zásah proti CzechTeku u Mlýnce na Tachovsku. „Staří androši“ si zvykli hovořit o státní moci jako o establishmentu. A i když nikdo soudný nesrovnává husákovskou policii s policejním nasazením za Paroubkovy vlády, nehází ty dva establishmenty do jednoho pytle, ve společenském povědomí se jakási podobnost rýsovat může.
Stejně jako za normalizace underground, i dnes mají technaři pověst subkultury, která se vyděluje z produktivní a režimotvorné většiny společnosti. A značná část této většiny tleská tvrdému postupu proti těm, jež nechápe, jež pokládá za ohrožení svých norem a pořádků, za odpad či vřed na tváři společnosti.
Jste-li schopni přijmout takový úhel pohledu na většinové hodnocení subkultur, pak zřejmě uvítáte situaci, kdy se ty informace nemusíte dovídat od stárnoucích pamětníků, často žijících v ústraní, ale nabízejí je knihy dostupné na zdejším trhu. Ty knihy, ať už vzpomínkové či beletristické, to téma rozebírají. Ukazují, jak si Husákův režim sám pěstoval své odpůrce, jak se původně apolitická subkultura undergroundu stala jedním z pilířů antikomunismu.
O českém hudebním undergroundu už bylo dost napsáno z pohledu velké historie. Své k tomu řekli Václav Havel či Ivan Martin Jirous. Své k tomu hrají sami Plastici, když v Národním divadle doprovázejí Stoppardovu hru Rock'n'roll. Nyní vydané vzpomínky Josefa „Bobeše“ Rösslera se však soustředí na malou historii. Už samotný titul Obraz doby aneb Chaotické vzpomínky na život v českém undergroundu 70. let napovídá, že jde o pohled jakéhosi „dělníka podzemní kultury“.
Takto napsáno to působí elitářsky a klišovitě. Ale jádro sdělení vynikne při srovnání smýtem, ba kultem Plastiků, jak se vyvinul za dvacet svobodných let. Jak by se také nevyvinul: teď, když to nic nestojí a nic se tím neriskuje, se k nim hlásí každý. Na statku žije underground Rössler zachycuje období let 1974–1981, ale těžištěm není ani projekt „druhé kultury“, ani soudní proces s undergroundem, ani následný vznik Charty 77 – zkrátka ty milníky českých normalizačních dějin, které už léta patří k maturitním otázkám.
Rössler se nestylizuje ani do role ideového majáku podzemní kultury (i na to jsou jiní). Píše prostě o tom, jak se v undergroundu ocitl. Nebyla to cesta nějakého osvícení či konverze. Byla to přirozená cesta rodinných i kamarádských vazeb s lidmi, kteří hráli hudbu, jezdili na stejný statek (Zlatý kopec u Prahy) a četli podobné knihy.
Mezi nimi byly natolik různé typy jako zahradník, saxofonista a nedostudovaný teolog Brabenec či geolog Krůta (zvaný Mydlík), účastník expedice na sopku Cotopaxi. Jak se sešli lidé pracující pro underground a pro Akademii věd? Vždyť underground bývá líčen jako uzavřená sekta. Kniha Obraz doby ukazuje, že skutečnost byla pestřejší, že se v ní prolínali a sbližovali lidé ze „struktur“ s „disentem“ (později se tomu trochu pejorativně říkalo šedá zóna). I proto se ve stříbřitém azbestovém obleku, určeném pro sestup do kráteru Cotopaxi, ocitl na pódiu Pavel Zajíček ze skupiny DG307.
Rössler se k Plastikům nedostal tak, že usiloval o protirežimní aktivitu, že chtěl být partyzánem ducha, uvolnit cestu svobodnému a tvořivému intelektu ve znevolněné společnosti. Takhle se nevyjadřuje. Mladý Rössler není intelektuál, jehož ambice přerval nástup Husáka, ale běžný mladý muž, který se právě vyučil strojním zámečníkem v Avii Čakovice. Tak jaké ambice mu režim vlastně vzal? Ta otázka, ač v knize nevyslovená, je pro subkulturu undergroundu zásadní. Underground sdružoval lidi, jejichž ambice byly de facto nulové – nepočítáme-li v jádru banální touhy poslouchat či hrát hudbu podle vlastního gusta, svobodně cestovat a scházet se v hospodě bez policejní buzerace. A dokáže-li režim i z takových lidí udělat své nepřátele, sám si podřezává větev.
Rössler zpočátku nezažívá de facto žádnou režimní represi. Vojně se vyhne tím, že získá „modrou knížku“ (doklad neschopnosti), jako vyučený zámečník se nemusí obávat hrozby vyhazovu z práce (není tak vydíratelný jako ambiciózní intelektuálové). A dokonce si dopřává luxus, že s otcem a přáteli tráví prázdniny na jachtě na Baltu – navštíví Finsko, Švédsko, Dánsko i Německo. Jak je to možné?
Josef Rössler to v knize na sebe neprozradí, ale je pravnukem slavného Josefa Rösslera-Ořovského, patrona veškerého českého sportu. Rössler-Ořovský už v 19. století založil první lyžařský, tenisový i jachetní klub. Stál u řevnivosti Sparty a Slávie, když coby první překladatel fotbalových pravidel pískal jejich první derby a pak zpětně neuznal vítězný (byť sporný) gól Sparty. A coby osobní přítel barona Coubertina stál u české účasti na olympijských hrách. Takže Rösslerové jako členové jacht klubu vyráželi na moře skrze cestovní kancelář Sport Turist, kde nebylo třeba žádat ani o devizový příslib, ani o víza.
Vidíme tu pozoruhodnou cestu od zakladatele českého olympismu Rösslera ke kytaristovi Plastiků Rösslerovi. Je úplně fuk, říká-li se tomu šedá zóna či jinak. Zajímavější je, že „Bobeš“ právě z této perspektivy – neideologické, nepolitické, neintelektuální – líčí underground. Ne jako hnutí, ale jako své přátele žijící v Praze i v severních Čechách, ať už ve městech, nebo po různých domech („barácích“) na venkově. Od Rudolfova k CzechTeku Hledáme-li nějaký protějšek Rösslerových vzpomínek, nabízí se Ivan Martin Jirous zvaný Magor. Zatímco Rössler je neambiciózní, chaotický a spíše popisný, Jirous je ve vyjadřování expresivní, naléhavý, mravně apelující. Je člověkem malých ambicí vůči vlastnímu fyzickému žití, ale velkých nároků vůči tomu, co po sobě zanechává. Jirousovo dílo – organizační, mýtotvorné i psané – je součástí, pilířem legendy Plastiků.
Ač sám tvrdí, že píše bytostně nerad, tak to, co napsal, je strukturované, systematické, cílevědomé, názorově pevné. Dobře to ukazuje jeho loni opět vydaná kniha Pravdivý příběh Plastic People. I tam, kde Rössler a Jirous popisují totéž, první to líčí z užšího osobního pohledu, druhý důkladněji, jako by pro zachování úplného svědectví.
Pokračování na straně 22
Hlavně aby nezmizela radost
Dokončení ze strany 21
Stačí se podívat na „masakr v Rudolfově“, jak ten slavný policií rozehnaný koncert z 30. března 1974 vešel ve známost.
Skupinky lidí pomalu, jakoby nezúčastněně, kráčely dolů ulicí po obou stranách lemovanou rodinnejma domkama s předzahrádkama, píše Rössler. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že za plotem, v bezpečný vzdálenosti od těch špinavejch podezřelejch existencí, jako jsme byli my, stojej v řadách jejich obyvatelé a koukaj na nás jako na zvířata v zoo. Celý rodinky i s fakanama, psama i kočkama fascinovaně pozorujou to divadlo. Sem tam bylo možný z tý strany zaslechnout nadávku nebo posměšný pokřikování.
Jirous byl v inkriminované době ve vězení, ale po propuštění zachytil zážitky přátel: Z Rudolfova do Českých Budějovic vede asi kilometr dlouhá silnice vroubená rodinnými domky. Před nimi stáli řádní občané a s uspokojením sledovali hon na vlasatce. Jakýsi hoch se zkrvaveným obličejem po ráně pendrekem prosil jednoho z nich o trochu vody. „Támhle je louže,“ ukázal mu obyvatel, „tam se můžeš napít.“ Ti místní lidé byli na tom všem nejhorší, říkali všichni, kdo se z Budějovic vrátili.
To jsou zajímavá svědectví. Ukazují, že Topolánkův obraz tužeb běžného Čecha, o něhož se uchází Paroubek („vepřo knedlo zelo, všechny pozavírat“), není vycucaný z prstu. Přitom v roce 1974 režimu nešlo ani o Chartu 77, ani o samotné kapely (Plastic People v Rudolfově vůbec nestačili zahrát a poté nebyli zatčeni). Vždyť tehdy ještě Charta neexistovala a policejní tažení proti undergroundovým skupinám se rozjelo až v březnu 1976. Jenže normalizátorům šlo o mladé lidi, kteří se za touto subkulturou spontánně táhli. Jako by režim vycítil vůbec největší Jirousovu ambici, kterou později sám básník shrnul slovy: „Zkurvil jsem bolševikovi celou generaci.“ Kdepak, kazit mládež si nedáme!
Dnes to vypadá samozřejmě jinak. Soudce už nepohodlnou mládež nenazývá lůzou a chátrou (jako okresní soudce v Českých Budějovicích léta Páně 1974), ale v mnoha lidech přežívá postoj, který vyjádřil zástupce Národního výboru hlavního města Prahy na tzv. přehrávkách Plastiků: „Okamžitě zavřít, ostříhat a do dolů,“ řekl v Jirousově podání. Ani dnešní demokratický establishment není k možnému „kažení mládeže“ netečný. Reakce na CzechTek z roku 2005 dokládají, že vzpomínky „starých androšů“ jsou v jistém smyslu stále aktuální.
Jirousova východiska lze vyjádřit stručně a jasně, skoro jako hesla do kampaně: Řekni ďáblovi ne!
Poezie přesuvníkového hřídele Ivan Martin Jirous shrnul v únoru 1975 postoje k režimu takto: Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) první podmínku, přistřihněte si vlasy, jenom tak trošku, a budete moci hrát, je třeba říci ne. Jakmile ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) řekne – změňte si název a budete moci hrát dál to, co hrajete, je třeba říci – ne, nebudeme tedy hrát.
Jirous působí jako laťka maximálního mravního nároku, jako ten, co nikdy nezaváhal ani necouvl, jako někdo, s kým se běžný občan nemůže srovnávat. Zkuste si to sami. Zkuste si sami položit otázku: Jak bych já obstál na Jirousově místě? Šel bych pětkrát do vězení? Strávil bych tak úhrnem skoro devět let? Nebo bych vyměkl, přizpůsobil se či něco ďáblovi slíbil?
Rösslerovy vzpomínky nejsou systematické, ale přibližují undergroundovou subkulturu z pohledu bližšího běžnému čtenáři. Prakticky každý si může položit otázku: Jak bych obstál na Rösslerově místě? Není jen řečnická. Autor popisuje, jak ho v roce 1976 StB pod tlakem (byl stíhán pro pytlík marihuany) přiměla cosi podepsat. Nevíme sice, co přesně podepsal, zato se dovídáme prostý a účinný recept na tyto situace: Namířil jsem si to rovnou do Ječný a tam Daně Němcový vyklopil všechno, co se stalo. Jak se později ukázalo, bylo to to nejlepší a jediný, co jsem mohl udělat, kromě skoku pod vlak nebo tak něco. Proč to tak jednoduše neudělalo víc lidí?
Přes všechny rozdíly je tu zásadní pojivo. Mravní maxima „Řekni ďáblovi ne!“ má i svou druhou stránku: „Hlavně aby nezmizela radost.“ Radost se tu servíruje jen po malých dávkách, ale tím více si ji lidé uvědomují. Stačí k tomu akce nenarušená policejní buzerací, zdařila hudební nahrávka či tak trochu kerouakovské jízdy starými pragovkami a embéčky. Píše-li Rössler o spravování auta v noci na silnici za mrazu, jsou to ty nejpřesvědčivější pasáže. Zacouvali jsme s autem do stodoly, vymontovali převodovku a šli se ožrat. Ráno jsme ji rozebrali a zjistili, že praskl čep přesuvníkového hřídele. I v tom byla poezie a radost undergroundu. Jirous by to takhle – při vší úctě k Magorovi jako národnímu hrdinovi, básníkovi i pěstiteli lilií – nenapsal. Orgie k obrazu svému Ta radost byla nepominutelně spjatá s životem v undergroundových komunách, tedy na „barácích“ tvořících jakési ostrůvky svobody v policejním státě. Jenže většině lidí se při spojení undergroundová komuna vybaví hesla typu „sex, drogy a rock’n’roll“. Nejinak tomu bylo v tehdejším českém exilu i opozici, představované většinou bývalými komunisty osmašedesátníky.
Když v osmdesátých letech vydal Pavel Tigrid ve Svědectví ukázku z románu Jana Pelce ...a bude hůř, strhla se nejvýbušnější debata v českém exilu i opozici. Pelc vylíčil syrově, bez idealizace a snad i s nadsázkou život severočeského undergroundu – mládeže vzdálené pražským intelektuálům, žijící v industrializovaných městech a komunách. Popsal její zápas za život bez buzerace, zápas s policií i vlastními rodiči. Upřímně řečeno, příběh začínající slovy „Sahám pod sedačku do plastikový tašky pro láhev jabčáku. Dlouhý lok zvolna prostupuje hrdlem a naplňuje žaludek slastnou chutí“ ani nemohl poprask nevyvolat.
Pelc, rodák ze severočeských Podbořan, v této subkultuře sám vyrůstal, proto věděl, co píše. Text je prošpikován vulgarismy, chlastem, drogami i sexem, ale z toho všeho čiší cosi silnějšího: vzdor za každou cenu, snaha o nerezignaci tam, kde i vlastní rodiče rezignovali. Pelc to popsal takto: Ta hospoda, poblitá a poflusaná početnou generací našich fotrů, to je poslední oáza v týhle zemi, hospoda, kde se nikdo nebojí říct, co si myslí, kde nesedávají fízlové, možná ani bonzáci, jen svobodný krásný lidi, jako jsem já a oni, zničený od chlastu, s vypitýma mozkama, bez minulosti...
Pelc to schytával ze všech stran. Exilová česká vláda z Austrálie ho vyloučila z národa, nicméně nejslavnější souboj se odehrál mezi filozofem Ivanem Svitákem, působícím v Kalifornii, a Ivanem Martinem Jirousem. Sviták odsoudil pro něj nestravitelnou adoraci hnusu v článku Šmejd z andrgraundu (exilové Právo lidu, 1985, č. 4). „Pozoruhodné je právě to, že autoři těchto vulgárností jsou nejen hrdi na svou vlastní stupiditu a jsou pyšni na absenci kultury, ale že povyšují svůj plevel na kulturní hodnotu,“ napsal Sviták. „Každé pole, které hospodář nevypleje, rychle zaroste plevelem, protože býlí je daleko životaschopnější nežli užitečné rostliny, které vyžadují péči, kultivaci.“
Jirous odpověděl článkem Di do hajzlu, ty sajrajte! (Vokno, 1987, č. 12, text datován září 1986). Nevydýchal, že někdo neznalý věci měří charakter svobodomyslné subkultury podle svých estetických, hygienických a společenských norem. Dnešní postoje nelze tak jasně generalizovat, ale lze snad říci, že Paroubek má blíže ke Svitákovi, zatímco Topolánek spíš k Jirousovi.
Rössler líčí severočeský underground střízlivěji. Chlast, sex a drogy jsou vytěsňovány ve prospěch magorovského „hlavně aby nezmizela radost“. Pravda, moc jí nebylo a muselo se za ni bojovat. Ale ta vítězství chutnala. „Stál jsem s několika přáteli před vraty domu a najednou se mi rozbušilo srdce a nechtělo přestat. Po-ve-dlo-se, po-ve-dlo-se, znělo mi to.“ Tak popisuje Bobeš chvíli, kdy Plastici zdárně odehráli svůj poslední koncert – tehdy ještě nikdo nevěděl, že je poslední – v severočeských Kerharticích. Bylo to 15. března 1981.
Co se týče „komuny“ na Zlatém kopci, popis tamního života z pera Marie Benetkové otiskla před dvaceti lety Revolver Revue. Sám Bobeš v debatě přiložené k jejímu textu dodal: Po vesnici se proslýchalo, že se na Kopci dějou orgie. My jsme tam pozvali lidi z hospody, ty traktoristy, kteří se s námi spřátelili, aby šli po zavíračce s náma. Oni pořád čekali, až budou ty orgie, ale nic nebylo, Peťák tam říkal básničky. Pak jsme šli spát a oni, zklamaní, pak doma dostali do držky od manželek.
Tak to prostě bylo, je a bude. Kdo chce, vidí v undergroundových, technařských či jiných subkulturách vždy jen orgie. A problém začíná, získají-li ti lidé moc k tomu, aby „orgie“ napravovali k obrazu svému.
***
Underground sdružil lidi, jejichž ambice byly nulové – nepočítáme-li touhy hrát či poslouchat hudbu podle vlastního gusta, cestovat a scházet se v hospodě Filozof Ivan Sviták odsoudil pro něj nestravitelnou adoraci hnusu v článku pro Právo lidu „Šmejd z andrgraundu“. Jirous odpověděl článkem ve Voknu „Di do hajzlu, ty sajrajte!“
