V budově Českého svazu ledního hokeje má kancelářičku tak malou, že se v ní tenhle víc než dvoumetrový hřmotný chlap s buldočím stiskem ruky sotva otočí. Po stěnách fotky z hokejových úspěchů, ve vitrínách černé puky a zlaté poháry. Ale nejvíc je tady barevných obrázků namalovaných dětskou rukou: Pro taťku od Péti. Péťa je holčička, co chodí do třetí třídy. „Takhle mi to tu vyzdobila, aby to tu nebylo tak smutný,“ říká Petr Bílek (46) přezdívaný Áda, dlouholetý masér české hokejové reprezentace. Má ostatně také jednadvacetiletého syna, který hraje hokej v Jablonci. Je tu trochu zmatek, vyhlášený vtipálek se momentálně hlavně snaží vyřešit odtah svého auta, mezi telefonáty si povídáme o hokejovém zákulisí. A ze skříně na nás vyzývavě kouká porcelánový slon s nápisem: Já nosím štěstí. Za pár dní začíná olympiáda. Tak ať se chobotnatec ukáže.
* Umím si představit, jak se chystá na olympiádu sportovec. Jak se připravuje masér?
Je to už moje třetí olympiáda, vlastně čtvrtá, protože Nagano jsem připravoval, ale nejel tam. Masér, teda já ještě s kolegou Pavlem Vlašicem, prostě musí zajistit pro dvacet tři nominovaných hráčů veškeré pohodlí. Oni se musí v kabině ve Vancouveru cítit jako ve své kabině v klubu.
* Ještě pořád patří k výbavě hokejistů tatranky?
Samozřejmě. Z tatranek už se stala tradice, bez nich by to nešlo. Dneska už to ale samozřejmě nejsou jenom tatranky.
* Kdo by bez tatranek nevyjel na led?
No každej, kdo na ně má chuť, ne? Kór když je na olympiádě většina hráčů z NHL. A ti se přes ten rok k českým výrobkům moc nedostanou, pokud jim je teda nepřivezou rodiče nebo kamarádi.
* Čeho se masér na olympiádě bojí?
Masér se nesmí bát ničeho. A musí věřit, že má s sebou všechno a že všechno, co se tam eventuálně stane, že třeba praskne brusle nebo dojdou tatranky, roztrhne se dres, vyřeší. Zkrátka nic nesmí dojít, všechno se musí dát opravit, všechno se musí zařídit, zašít, přilepit. Každý hráč má svoji výstroj, dvoje brusle. My máme všecko náhradní.
* A z čeho má největší strach hokejista?
Ze zranění. Jinak z ničeho, jsou to fakt otrlí kluci.
* Co v hokeji hodně bolí?
Rána na hrazení. Rána hokejkou přes ruku, rána přes nohu. Rána pukem. Je toho hodně. Prostě tvrdá hra pro tvrdé chlapy.
* A jsou to takoví tvrďáci i mimo stadion? Mohli by jim trhat zuby bez umrtvení?
Tak to nevím. Stoprocentně jsou to ale kluci, kteří vydrží daleko víc bolesti. Práh bolesti mají určitě posunutý. I když se říká, že srovnáváme-li muže a ženu, tak žena má běžně oproti muži posunutý práh bolesti. Jenže hokejisti jsou na bolest zvyklí. Takže vydrží...
* ... skoro jako ženy?
No já jsem hokej hrál taky, takže vím, že se často hraje s nějakou bolestí. Hokejista se umí zapřít a jít přes bolest, nesmí se jí poddávat.
* K tomu asi pomáhá adrenalin. V zápalu boje bolest nevnímají.
Tak samozřejmě. A před zápasem se pro utlumení bolesti taky něco udělá. Pak, jak stoupá ten zápasový adrenalin, když jsou dobří diváci, pěkná atmosféra, hráč přestane bolest vnímat. A po zápase je to u hokejistů tak, že se vezme pytlík s ledem a to místo se leduje a leduje. U nás se ledem v prvopočátku léčí veškeré ty naraženiny a menší úrazy. Žádné mastičky nebo klid, to nepřipadá v úvahu. Hokejista musí jít druhý den zase na led.
* Zažil jste něco extrémního, třeba že někdo hrál i s přeraženou sanicí?
To ani snad nejde. Jako zažil jsem třeba, že se nějaké nalomené kosti opíchaly, aby se utlumila bolest, zatejpuje se to, na rukách, na nohách. Ale sanice nebo něco velkého, to už potom nejde. Mezi hokejisty se ale říká, že jediná omluva ze zápasu je úmrtní list. Jinak se musí hrát vždycky. Vláďa Růžička má třeba ohnutý ukazovák pravé ruky, už ho nikdy nenarovná. Má to špatně srostlé, protože tenkrát, když se mu to stalo, vykašlal se na doktory a hrál i se zlomeným prstem.
* A v rozhovoru pro Pátek si před pár lety liboval, jak dobře mu v tom zahnutém ukazováku drží hokejka.
To jo. Ono mu to vlastně pomáhá. A takovéhle pozůstatky nějakého hokejového zranění prostě k hokeji patří. Neléčí se to, protože hráč chce hrát nebo hrát musí.
* Eda Poustka, masér české fotbalové reprezentace, tvrdí, že blonďatí fotbalisti jsou háklivější na bolest než ti tmavovlasí. Vypozoroval jste něco podobného u hokejistů?
To u nás není. A ve vnímání bolesti je velký rozdíl mezi hokejistou a fotbalistou. Fotbalista je určitě náchylnější na zranění, na bolest, taky na filmování bolesti, prostě oni k tomu jsou vedení. Žádný hokejista nemůže být bolestínek. Musí vydržet daleko víc. Ale jinak je Eda supr masér, dělá stejnou práci jako my, dělá u toho i tu pohodu jako my. Akorát že je u fotbalu. A řek’ bych, že má s těmi svými bolestínky o hodně větší trápení než my.
* Eda Poustka taky tvrdí, že podle nohou kluka na stole pozná dopředu, jestli dá nebo nedá gól. Máte to taky tak?
Ále, to my říkáme taky. Když mi leží na stole obránce: Teď ti masíruju bránění. Nebo útočníkovi zase říkáme: Hele, teď ti masíruju jednoho góla, teď ti namasíruju přihrávku. Je to spíš o řečech.
* Kdo je v nároďáku největší nervák?
Každý je před zápasem nervózní. Ale někdo to nedá najevo vůbec a jiný na to má už svůj fígl, rituál, kterým tu nervozitu zažene.
* Třeba jaký fígl funguje?
Jít si například s klukama zakopat fotbálek. Nebo si pustit do uší nějakou muziku, jenom pro sebe, a snažit se při ní soustředit. Ale že by tam byl někdo, kdo to pořád ventiluje a kdo by potřeboval tři psychology kolem sebe, to není.
* Kdo má v reprezentaci největší autoritu?
Tak samozřejmě ti starší hráči, kteří už mají něco za sebou. Když vezmu nominaci, tak určitě je to Jarda Jágr, Petr Čajánek, Patrik Eliáš...
* Mají tihle hráči nějaká privilegia?
Jediné skutečné privilegium staršího hráče je, že je prostředníkem mezi kabinou, tedy hráčským kolektivem, a trenéry. Mladý hráč se s trenérem bavit nemůže. Jen takováhle autorita na nějaké hráčské úrovni mu může říct, co hráči potřebují.
* Ještě pořád musí mít Jágr v šatně místo v rohu?
No Jágr má některé specifické věci. A jedna z nich je, že má oblíbené místo v rohu šatny, prostě to takhle chce, je na to zvyklý, protože si tam může pohodlně rozložit to své náčiníčko, věci, které potřebuje.
* Jakože v tom rohu má na „svoje náčiníčko“ víc místa?
On prostě nechce mít místo jenom před sebou, potřebuje volno i vedle sebe. A tam si pak rozloží ty druhé brusle a jiné náhradní věci. Takhle to má zkrátka rád.
* Říká se taky, že před každým zápasem chvíli medituje nad prázdným ledem...
No to jedině že si vezme brusle a jde zkusit led. Kvůli ničemu jinýmu tam podle mě nechodí.
* Čemu by se člověk, který tam nikdy nebyl, nejvíc divil v hokejové šatně?
Asi tomu, kolik času tam my maséři musíme strávit. To si nikdo nedokáže představit. Každý si myslí, jé, já bych to chtěl dělat taky, ty vidíš hokej a jedeš tamhle... Ale my vidíme z turnaje jen hotel a halu. A to ostatní maximálně z autobusu. A když se náhodou odpoledne nehraje, radši, jak se říká, hodíme ucho, než abychom šli trajdat po městě.
* Hokejová šatna má svá pravidla. Co mezi ně třeba patří?
Třeba bojové pokřiky. Každá kabina, každý kolektiv má svůj pokřik. U nás se křičí různé věci. Akorát pokřik po vítězném zápase, ten se nemění. Já jsem u nároďáku od roku ‘94 – a furt je stejný. Ale to se nedá publikovat.
* Protože je to vulgární?
Je tam část taková... vulgárnější. Ne jako moc! Ale to se nehodí říkat do novin. To má zůstat v kabině.
* Jaká je v kabině atmosféra, když se prohraje?
Když je to nějaké rozhodující utkání, olympiáda, mistrovství světa, je to smutné. Je tam takové ticho, že byste slyšela upadnout jehlu. Jdeme zkrátka v takové chvíli každý svým směrem, každý se na chvíli uzavře do sebe. A trvá to, já nevím, půl hodiny, někdy hodinu, než se to dostane zase do normálního stavu.
* Řekl byste, že v české kabině je jiná atmosféra než třeba v NHL?
No o tom hráči z NHL často mluví a vyloženě se těší do české kabiny. Hlavně proto, že je tam čekají ty naše fórky. Tvrdí, že Američani jsou suchaři a našemu humoru nemůže Američan porozumět. Prostě kdo v tom nevyroste, nechápe to. Kluci z NHL ale přijdou do svýho, jako kdyby přijeli domů na prázdniny.
* Trenér Slavomír Lener říkal, že v hokeji musí být člověk pořád ve střehu. Právě kvůli těm různým vtípkům, co si hokejisti navzájem provádějí, jako je svazování tkaniček od bot, přelepování nožů izolací...
No tak jasně. Nebo se taky přibíjejí boty hřebíkem k podlaze, takové věci se u hokeje dělají a může se stát, že to někoho potká i ve Vancouveru. Já si třeba vzpomínám, co jsme provedli s Vencou Šaškem, kolegou, který tady byl přede mnou, na mistrovství světa ve Švýcarsku v ‘98. roce. Objevili jsme, že existují otočený hřebíky. Tak jsme takový hřebík zabouchali do zdi, vzali jsme červenou barvu, postříkali jsme Vencovi prst, nastříkali trošku i na zem, bouchli kladívkem do zdi a on začal řvát. A teď se seběhli lidi, ono to vypadalo, že si propálil hřebík prstem. No ale najednou začala houkat sanitka, sjížděli se záchranáři, zkrátka museli jsme to rychle stornovat. A docela dlouho nám trvalo, než jsme těm Švýcarům vysvětlili, že to byl prostě český žertík. Vůbec to nechápali. Nebo jsem taky jednou do drátěné klece, ve které se normálně vozí ručníky, zavřel kolegu Pavla Vlašice, narazil jsem mu helmu na hlavu, oblíkl dres. No a přivez’ jsem ho do šatny jako zuřivce, jako gladiátora nějakýho. On se rval z těch mříží ven a já říkám: Hoši, je to v klidu, dneska vyhrajem, přivez’ jsem tvrdýho beka, ten všechny pobije. Tak takovýhle voloviny se vymýšlejí. Klucí se pobaví a my zapomenem na únavu.
* Jsou hráči z NHL zvyklí na jinou péči?
Podle mě mají péči v podstatě stejnou. Ale v NHL mají samozřejmě docela jinak vybavené kabiny, vybavení toho klubového zázemí. Například přímo v kabině mají rentgeny. Přímo v kabině mají svého stomatologa. Já byl třeba v Torontu v kabině a tam právě mají svůj rentgen i zubní ordinaci. To tady neexistuje. Ale jinak, tu všeobecnou péči, co se týká třeba masírování, to je srovnatelné s námi.
* Kdo je v reprezentaci největší módeman?
V každém mužstvu, co jsem zažil, vždycky nějaký ten módeman byl. Dneska máme éru gelů a hřebínku, – a kdo by tak moh’ o sebe nejvíc pečovat, pořád se převlíkat? Třeba tadyhle mladej Červenka, on jede na svou první akci. A to je přesně ten střihoun, který se furt prohlíží. A gelíčky a tričíčka... Ale je jich víc.
* Jsou hokejisti opravdu tak pověrčiví, jak se tvrdí?
Jak kdo. Ale já bych řek’, že každý má svého maskota nebo nějakou věc, o které věří, že mu přináší štěstí. Minci pro štěstí třeba. Jenom to někdo má viditelně a někdo to pečlivě ukrývá.
* Pořád se věří, že výsledek zápasu může ovlivnit třeba barva dresu?
Teď jsme to bohužel dlouho nezažili, ale když se nám v hokeji dařilo, dodržovali jsme jednu věc – ve finále jsme vždycky chtěli hrát v bílých dresech.
* Taky se prý vítězné dresy nesmějí prát, aby se nesmylo štěstí...
No to u nás není. U nás se pere furt. Ať už je dres vítězný, nebo jsme v něm prohráli, nandáme to do vozíků označených naší vlajkou a máme to druhý den všechno čistý.
* Vy to musíte vědět nejlíp – jak moc mají hokejisti zhuntovaná těla? Která část nejvíc trpí?
U každého je to jiné, někdo měl třeba štěstí a nebyl vůbec zraněný. A někdo je vomydlenej jako píšťala. Ale řek’ bych, že nejvíc jsou u hokejistů zhuntovaná ramena a kolena, ty mají taky nejvíc operovaná. Samozřejmě někdo má vyražené zuby. Šití v obličeji je taky hodně, protože hokejkami se docela dost šermuje. A drobný šití, to se často dělá rovnou na střídačce, očistí se rána, doktor vytáhne náčiní, osuší se rána, pak se to vezme novikovem, zazelení se to, když to doktor zašije – a hráč jde nazpátek. De facto se to dělá co nejrychleji, aby se hráč mohl honem zapojit do hry.
* Ke špičkovému hokeji musí mít člověk určitě i fyzické dispozice. Právě Jaromír Jágr je mimořádně dobře vybaven, jak říká jeho rádce Marian Jelínek. Například má extrémně dlouhé končetiny, má bederní lordózu, s níž se dobře brání. Taky se mu propadá nožní klenba, takže má jakousi kachní stabilitu, dobrou pro bruslení, stejně jako Mario Lemieux. Jaké dispozice se ještě hodí pro hokej?
Stavba těla je strašně důležitá. Taky je ve výhodě, kdo má od přírody větší svalovou hmotu. Každý hokejista ale taky musí mít velmi dobré periferní vidění, to si musí vytrénovat, s tím se nenarodí. Já to třeba taky mám, to se nezapomíná. A dneska nemusím tolik hejbat hlavou, hodí se mi to například do auta.
* Masér se ale nestará jen o tělo. Je taky zpovědníkem, psychologem, vrbou, trošku maminkou, bavičem. Když máte hráče na stole, řeknou vám i to, co by neřekli manželce?
Jsem taková vrba, určitě. Někdy se stane, že se ten kluk potřebuje vypovídat, tak s ním navážete tak nějak řeč, okrajově samozřejmě, když je na to dobrá atmosféra. To poznáte. A na stole se dá mluvit o všem. I o ženských. Ale o tom do novin nemluvím. A někdy je musím taky politovat, dělat takový to: Ty náš malej chudáčku, pojď, já ti to pofoukám. Podrbeme je na vláskách i za ušima, aby je to tolik nebolelo.
* Na masérském pokoji se taky promítají filmy. Co je právě teď u nároďáku hit?
Pořád frčí Homolkové. A starší české komedie: Anděl na horách, Burian, Vrchní, prchni. Když jsme v roce 2002 přivezli Anděla na horách, Jardovi Jágrovi se to tak líbilo, že se na to normálně díval dnes a denně, každé mistrovství. Jak přišel na masérský pokoj, hned: „Dejte mi tam toho Anděla!“ On je Jarda hrozný nespavec, vydrží po zápase nejdéle vzhůru, o to dýl pak spí ráno. No a jak jsme museli pořád dokola pouštět Anděla a dívat se s ním, mně i Pavlovi už klimbala hlava, byli jsme tam s ním většinou už jen my dva.
* Taky reprezentantům pouštíte pohádky?
Pohádky frčej taky, hlavně ty o princeznách, ať už jsou pyšné, nebo se zlatou hvězdou. S čerty nejsou žerty, to je teďka nejoblíbenější pohádka, řekl bych.
* A ještě pořád mají nejradši písničky Michala Davida? Po Naganu mohl slavit come back, když si zlatí hoši vybrali jeho hity.
To se moc nemění. David už se asi ničím překonat nedá. Jinak před zápasem si dáváme takovou spíš rockovější muziku. A před tréninkem nebo v době volna všelijaké ty české věci, popík, lehký rock, je to taková směs.
* Co vlastně hráči na olympiádě dělají, když nemají zápas?
Přijdou na masérský pokoj, čuměj na televizi, klábosí, povídají si, co je doma nového. Hrajou třeba prší, vozíme s sebou i šipky. Anebo spěj. Anebo se jdou projít. Různě.
* Nebolí maséra občas ruce?
Ruce bolí, když to trvá dlouho. Nejhorší je, když se hraje večerní zápas, třeba od osmi večer, zápas skončí v půl jedenácté, než se dostanem na pokoj, je půlnoc. Teď tam přijdou hráči, nechce se jim spát, jak jsou rozpumpovaní. Někdo se dívá na televizi, někdo chce masáž... Pohoda, klábosí se, jdou spát ve dvě ve tři a spí třeba do desíti dopoledne. Jenže my už musíme v sedm vstát a jít připravovat další den. Čili pro nás je to hodně náročné. Taky když turnaj skončí, vypadáme s Pavlem jak zmordovaný starý indiáni.
* Předpokládám, že masér by neměl mít nikdy špatnou náladu, aby ji nepřenášel na mužstvo. Co děláte když máte sám depku?
No já prostě musím přinášet dobrou náladu do kabiny. A když mám sám depku, jdu někam za roh a zařvu. Nějak to ze mě vylítne. Já to v sobě nedusím, musí to jít ven. Nebo v nejhorším něco někam zahodím, něco rozbiju – a jsem v klidu. Doktoři říkají, že je to zdravý.
* Tipněte si, kdo vyhraje v hokeji na olympiádě?
Moje zbožný přání je, abychom skončili na medaili. Ať vyhrajeme my! Jinýmu to nepřeju.
Ve vnímání bolesti je velký rozdíl mezi hokejistou a fotbalistou. Fotbalista je určitě náchylnější na zranění, na bolest, taky na filmování... ”
O autorovi| aleny plavcové, alena.plavcova@lidovky.cz rozhovor
