Jak jsem se dostala k Arnoštu Lustigovi? Před dvěma roky jsem dopsala novelu o malé židovské dívce a dala ji přečíst Petru Šabachovi. Ten ji donesl nakladateli Borisi Dočekalovi, který měl shodou okolností na stole práci Arnošta Lustiga a oba příběhy vydal v knize Láska, tělo a smrt.
Arnošta Lustiga jsem viděla jen párkrát, ale už při prvním setkání se ke mně choval, jako kdyby mu na mně záleželo. Říkal mi, že vážné věci musí brát člověk zvesela, a vyprávěl jeden vtip za druhým.
Když jsme se fotili na přebal knihy, fotografka nevěděla, jak na něho. Museli jsme se totiž tvářit vážně, přece jen jde o knížku o holokaustu, ale na to ho moc neužilo. Já měla také co dělat, protože ke mně stál bokem a neustále řešil, že mě na fotce zastíní svým židovským nosem. Autogramiádu jsme měli v knihkupectví Fišer. Ještě než přišli hosté, vzal si mě stranou. Lekla jsem se, protože byl najednou hrozně vážný.
Chytl mě za ruku a začal ze sebe sypat jednu radu za druhou, týkaly se psaní i života obecně. Snažila jsem se je všechny pobrat, ale asi se mi to nepodařilo. „Hlavně se ničeho, kurva, nikdy neboj,“ tuhle opakoval pořád dokola. Když jsem se dozvěděla o jeho smrti, vzpomněla jsem si na větu, kterou se se mnou loučil. „Jednou mě zastoupíš.“ Děkuji zpětně za důvěru, ale nezastoupím. Stoupnu si pomyslně někam za něj a nechám se dál inspirovat.
