Vminulých dnech se v souvislosti se Švejkem psalo o nových ilustracích Petra Urbana. Haškovu románu se ale věnují i jiné nově vydané knihy. Jednou z nich jsou Studie z české literatury a poetiky Lubomíra Doležela.
Autor zde píše: „Spojení mezi Haškovým životem a Haškovou fikcí je tak důvěrné, že výměna funguje oběma směry... Mýtus ,Hašek‘ je téměř tak bohatý a produktivní jako mýtus ,Švejk‘.“ Lubomír Doležel to ukazuje na pokusu o sebevraždu Jaroslava Haška z roku 1911.
Porovnáván je policejní zápis, Haškova verze podaná v blázinci a nakonec povídka Psychiatrická záhada: „V postupu vyprávění Hašek ironizuje abstinentní společnosti, policii, nedočkavé ,spasitele‘, ústavy mentální péče. Potenciálně tragická událost Haškova života je přetvořena v absurdní, groteskní, satirickou fikci. Podstata metody, která vytvořila Osudy dobrého vojáka Švejka, byla nalezena.“
A pro charakteristiku této Haškovy metody jsou citovány věty Milana Kundery: „Hloubka rouhání obsažená v Osudech dobrého vojáka Švejka nikdy nebyla plně oceněna. Je zvláštní, že největší komický román našeho století byl napsán o tom nejkrutějším, co si můžeme představit, o válce.“
Jako další příznak díla Jaroslava Haška pak vidí Lubomír Doležel pohyb v kruhu: „V životě předepisuje tento vzorec opuštění určitého místa a po klikaté, v podstatě kruhové cestě návrat na výchozí místo. V Haškově díle vytváří poetiku cyklů, akčních smyček, vracejících se míst a postav. Tato poetika je jak hlavní slabinou, tak hlavním kouzlem Haškova díla.“
V Malé řadě kritického myšlení nakladatelství Torst vyšel v létě také svazek textů o literatuře Bohumila Doležala s názvem Netrpěná literatura. Ten se slavnému románu věnuje v textu Nedokonalost Haškových Osudů a také v odpovědi na otázku Kdo je Švejk: „Švejkovo vyprávění spojuje se situací vždycky nějaké ,jako‘, jsou to vlastně podobenství. Jenže každé z těchto podobenství vyvolává u Švejkových antipodů, Lukáše a Duba, ale i u čtenáře, otázku: jak to myslel?“ A Bohumil Doležal v závěru svého textu také dodává: „Švejk není necharakterní, bezcharakterní, protože není postavou v běžném slova smyslu. Je nesen mimocharakterním principem a ve své otevřenosti obsahuje základní záruku svobody člověka v spoutávající dějinné situaci, agresivní vzhledem k individuu; nic víc, ale také nic méně.“
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
