Romové, které jsme vyhledali, nejsou mediálně známí a označení romská elita se brání. Přesto je za ni lze v nejlepším slova smyslu považovat. Jak se dívají na česko-romské soužití?
Michal Miko, 25 let
Praha, vysokoškolský student, spolupracovník European Roma Right Centre
Michal Miko se chtěl původně vyučit kuchařem, ale v přijímacím řízení neobstál, a tak vystudoval sociální práci na soukromé Romské střední škole sociální. Dnes hovoří španělsky, anglicky, polsky, romsky a česky, působil v několika neziskových organizacích a má zkušenosti s prací pro Evropskou komisi.
Momentálně studuje romský jazyk a romistiku na Univerzitě Karlově – a to vše navzdory skutečnosti, že ani jeden z jeho rodičů nemá maturitu. „Můj otec je vyučený zedník, ale především je hudebník, hraje ve skupině Kale. Hudbu považoval za důležitější než studovat a živí ho dodnes. Moje maminka má jenom základní školu, ale to není tím, že by byla hloupá – od malička byla hodně nemocná,“ vypráví o svých rodičích.
Ze tří sourozenců dosáhne pravděpodobně nejvyššího vzdělání: „Bratr také studoval vysokou, ale potom jeho přítelkyně otěhotněla, tak šel pracovat a má jen maturitu. Další bratr je muzikant. Dokončil základní školu a pak se věnoval hudbě; dnes hraje s kapelou, někdy i v zahraničí.“
Vzdělání je podle Michala Mika cestou ke zlepšení romské situace. On sám chodil na rozdíl od většiny Romů do školky, až tam se naučil česky, doma se mluvilo romsky. Přitom návštěva mateřské školy je podle analýzy společnosti GAC z roku 2008 jedním z klíčových faktorů, které pomáhají vyrovnat horší podmínky romských dětí při nástupu do školy. V současnosti navštěvuje mateřské školky v Česku přibližně čtyřicet procent romských dětí.
Na základní školu chodil Michal Miko v Rokycanech. Vzpomíná na ni v dobrém, ale jednu výtku přece má: „Na základní škole jsem se o Romech dozvídal jenom strohé nebo negativní informace. Občas se tam objevili učitelé, kteří říkali: Máte tady bordel jako u cikánů.“
Teď mu chybí jen krůček k získání vysokoškolského diplomu. „Přetáhl jsem dobu studia, protože jsem se vždycky věnoval víc práci než studiu, a nakonec mě vylili. Takže jsem se přihlásil znovu s tím, že mi uznají všechny zkoušky, tak doufám, že v září už ze mě bude bakalář,“ říká s úsměvem.
Velký podíl na úspěchu Michala Mika mají rodiče:„Musím poděkovat rodičům, že se starali, abych chodil do školy a dotáhl to k dalšímu vzdělání, nezůstal doma a nečekal na nějakou podporu.“
Ema Čonková, 29 let
Ostrava, na mateřské dovolené
Také Ema Čonková studovala sociální práci na Romské střední škole sociální. Po maturitě byla na stáži u Policie České republiky, působila jako vychovatelka ve zvláštní škole a potom dva roky studovala sociální práci na Univerzitě J. A. Komenského v Praze. Tu kvůli dojíždění nedokončila a přestoupila na obor sociální pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně. Nyní studium přerušila a je na mateřské dovolené.
„Oba mí rodiče mají jenom základní vzdělání, otec pracoval v hutích a maminka jako uklízečka,“ vypravuje Ema Čonková. Rodiče ji podporovali nejen finančně (na Romské střední škole sociální se platilo školné, které v plné výši činilo až jedenáct tisíc ročně), ale ve všem pozitivním, jakkoli to šlo: „Nechtěli, abychom se sourozenci dřeli za málo peněz jako oni. Také si byli vědomi, že lidé bez vzdělání o práci mnohem snáz přijdou.“
V čem vidí Ema Čonková hlavní příčiny problémů v česko-romském soužití? „Pracovala jsem ve školství a vidím, že některé romské rodiny žijí stejný život jako celé generace před nimi. Ti, co změnili svůj způsob života a mají nějaké vzdělání, mají i životní úroveň a sociální postavení. Ale ti, kteří se nezměnili, jsou většinou nevzdělaní, nezaměstnaní a žijí z toho, co dostanou.“
Nízká vzdělanost Romů může podle Emy Čonkové pramenit i z diskriminace Romů na českých školách. „Na kolínskou školu (střední soukromou, převážně romskou) jsem se rozhodla přestoupit kvůli šikaně ze strany učitelky tělocviku. Když jsme měli hodinu, požádala mě například, jestli bych mohla něco vyzvednout u ní v kabinetě. A potom přede všemi řekla:,Ty radši ne, ty bys tam mohla něco ukrást.‘ Anebo mě místo hodiny poslala vytírat schody. Jenom proto, že jsem Romka.“
Když mluví o zlepšení současné situace, je Ema Čonková poměrně skeptická: „Cestu ven moc nevidím. Těm, kteří prostě nechtějí, můžeme říkat cokoliv, ale nezmění se. Nezbývá, než aby majoritní společnost přijala skutečnost, že všude nejsou lidé jenom vzdělaní a přizpůsobiví. Všude ve světě se najdou ti, kteří žijí na dně. Dá se s tím něco dělat přes různé sociální programy, ale stejně musejí tito lidé hlavně sami chtít a vydržet.“
Pavel Bily, 31 let
Praha, romský asistent
Pavel Bily vystudoval evangelickou střední školu a v současné době kromě dálkového magisterského studia pedagogiky pracuje jako romský asistent na Základní škole Havlíčkovo náměstí v Praze.
Školu, kde Pavel Bily pracuje, navštěvují z osmdesáti až pětaosmdesáti procent romské děti, většinou ze sociálně slabších rodin. „Máme na škole spoustu dětí, které bydlí na různých ubytovnách, kde nemají ani sprchu. Lidé tam živoří, a z toho plynou všechny ostatní problémy, kriminalita, problémy s drogami. Ty děti jsou kolikrát nevyspalé, a protože rodiče platí paradoxně za těch pár metrů čtverečních vysoký nájem, nemívají ani svačinu nebo základní pomůcky. Takže to není o tom, že nechtějí svoje děti posílat do školy. Spíš je jejich sociální situace tak špatná, že se to nedá skloubit dohromady. Na druhou stranu znám i nezodpovědné rodiče, kteří děti skutečně do školy posílat nechtějí.“
Řešením by podle něj mohly být azylové domy (tedy domy s rozšířenou nabídkou sociálních programů), které by nahradily ubytovny: „Romové by se naučili základní věci – pracovat, platit nájem, aby začali od nuly a jejich život mohl být kvalitní.“
Jednou z příčin špatné sociální situace mnoha Romů je podle Pavla Bilyho nefunkční sociální systém: „Mnozí lidé jsou na sociálních dávkách a ono se jim to vyplácí. K tomu, aby začali pracovat, je musí stát motivovat změnou systému rozdělování těchto dávek, snížit je,“ dodává.
David Ščuka, 30 let
Brno, manažer brněnské pobočky Střední odborné školy práva a managementu
David Ščuka se vyučil elektromechanikem a potom vystudoval sociální práci na státní střední škole. V současné době studuje dálkově sociální pedagogiku na Masarykově univerzitě a čtvrtým rokem vede brněnskou pobočku soukromé Střední odborné školy práva a managementu. Není bez zajímavosti, že s projektem romských středních škol přišel v roce 1998 jeho strýc Emil Ščuka. Ten svou tehdejší myšlenku komentuje následovně: „Státní střední školy nefungovaly – nebraly Romy. Proč to tak bylo, nevím, ale ty děti tam prostě nestudovaly.“ V letošním akademickém roce otevřel Emil Ščuka svoji devátou pobočku a od vzniku škol se pyšní přibližně sedmi sty absolventy.
„Jestli má třicet procent Romů maturitu, tak je to moc. Proto je mým největším úspěchem, když vidím naše studenty, jak drží v ruce maturitní vysvědčení a pak se uplatní na trhu práce,“ popisuje David Ščuka zdroje své pracovní motivace.
David Ščuka si nemyslí, že by v České republice byli Romové znevýhodňováni: „I když to nevylučuji, i já osobně jsem se s diskriminací setkal.“ Jak by se podle jeho názoru mohla zlepšit situace Romů? Především vlastní snahou a aktivitou. „Nechci, aby moje děti jednou vedly takový ten typický romský život: vyjít devítiletku, pak jít na úřad práce, celý život pobírat sociální dávky a dělat někde načerno. Tihle Romové nevidí, že je lidé odsuzují, že v penzi na nic nedosáhnou, že je nikde nezaměstnají. Když chci být milionář nebo doktor, tak si to také musím vybojovat, nikdo mi to nedá zadarmo.“ Brigita Károlyová, 27 let
Praha, telefonní operátorka
Brigita Károlyová vystudovala sociální práci na Romské střední škole sociální. Jako jediná z osmi sourozenců má maturitu, otec i matka pracovali v JZD. Ale škola pro ně byla důležitá: „Věděli, že jsem neměla problém se známkami, a ve studiu mě podporovali,“ vzpomíná Brigira Károlyová. „Protože jsme byli sociálně slabší, brala jsem přídavky a různá stipendia, takže to finančně nebyla taková zátěž.“
Po maturitě chtěla pracovat v oboru, který vystudovala, nebo ve státní správě, ale místo nesehnala. Nastoupila tedy jako dělnice do továrny; po pěti letech se rozhodla přestěhovat se do Prahy. Při hledání práce ale narazila na diskriminaci – podobně jako při hledání bydlení: „Byla to katastrofa. Potenciální pronajímatelé mi vždycky do telefonu řekli, že ano, a když mě potom uviděli, tak si vymysleli nějakou výmluvu. Tak jsem pak už do mailů rovnou psala, že jsem Romka, pracující a bezdětná. Já bych to přirovnala k tomu, když je člověk postižený a musí napsat, že má nějakou vadu.“
To, že je Romka, vidí jako handicap i v každodenním životě. Běžně mívá problémy při vstupu na diskotéky a do restaurací, mnohdy se dostává do bizarních situací: „Nedávno jsem si šla koupit rohlíky do Alberta a nebyly tam takové ty rukavice. Tak jsem si prostě dala pět rohlíků do pytlíku. Vedle mě nějaká bílá holka ty rohlíky přebírala a vracela zpátky. V tom přišla prodavačka a začala na mě řvát, že se v tom pečivu hrabu. Tak jí říkám:,Prosím vás, nechte mě v klidu nakoupit, to ta paní vedle přeházela už tři bedýnky.‘ Jenomže ta prodavačka u mě pořád stála a klepala nohou, což mě tak vytočilo, že jsem jí ty rohlíky nasypala zpátky a řekla jí, že mám žloutenku typu A,“ přiznává se smíchem.
Řešení romské otázky spatřuje Brigita Károlyová především ve změně sociálního systému: „Stát je benevolentní a umožňuje zneužívání sociálních dávek. Snad se to brzy změní a Romáci budou makat – což je v pořádku.“ Nicméně situaci podle ní značně komplikují i předsudky na straně majoritní společnosti: „Ono se říká, že když se zlepší Romové, tak se zlepší i většinová společnost. Já jsem se chtěla zlepšit a mám maturitu, ale ať jdu kamkoliv, tak se s diskriminací setkávám. Jestli se má něco změnit, musejí i Češi začít myslet jinak.“
***
Po maturitě chtěla pracovat ve svém oboru, ale místo nesehnala.
O autorovi| Lucie Kavanová, foto Viktor Chlad, spolupracovnice Pátku kavanluc@gmail.com
