Jednou se takhle při nedělní mši v jednom americkém městě roznesla zpráva, že kdesi na druhém konci světa pálili figuríny jejich prezidenta a provolávali smrt jejich vlasti. Skupinka radikálnějších věřících se vydala protestovat do ulic a ve víru spravedlivého hněvu šla podříznout pár zaměstnanců pobočky Organizace islámské konference. Její šéf pak vystoupil a prohlásil, že útočníci přece za nic nemůžou, že hlavním viníkem jsou tamti podpalovači z druhého konce světa. Vymyšlené? Samozřejmě (tedy až na pasáž o pálení figurín prezidenta a provoláváni smrti Americe). Absurdní? Dost možná.
Jak si pak ale vyložit pranýřování floridského pastora Terryho Jonese, pod jehož taktovkou byl spálen korán, což muslimské radikály v Afghánistánu dohnalo k několikadennímu běsnění. Pastor Jones je možná cvok, možná fanatik anebo možná obojí. Anebo jen dosti necitlivě, nevkusně a neodpovědně poukazuje na problém, který tu existuje – tedy muslimský radikalismus. Uspořádání soudu nad koránem nám může připadat bizarní, na druhém konci světa ale čin spáchaný kdesi ve floridském maloměstě v kruhu pár desítek přihlížejících považují za natolik nepřístojný, že kvůli němu jdou zabíjet. A mnozí západní představitelé bohužel jejich fanatickému vidění světa a svéráznému pojetí kauzality přizvukují. Korunu tomu nasadil šéf afghánské mise OSN Staffan de Mistura, který – snad otřesen zmasakrováním sedmi svých lidí – veškerou vinu svalil na pastora Jonese a afghánské útočníky očistil. Můžeme se v kavárnách či hospodách dokola utvrzovat, že každý má právo na svůj názor, ať už říká či dělá jakékoliv pitomosti. Když ale při „vývozu svobody a demokracie“ na tohle zapomeneme, tak si pak musíme klást otázku, zda takové mise typu té afghánské za to vůbec stojí.
