Aje tu další mistrovství světa v hokeji a elitní skupinu hraje v podstatě pořád stejná světová partička.
Ono těch opravdu hokejových zemí není zase tak moc. Nevím, jestli se hraje hokej třeba na Novém Zélandu nebo v Austrálii. Asi ano, ale představuji si, že hokej je tam na úrovni našeho softbalu a baseballu před čtyřiceti až padesáti lety. Ty jsme hrávali na Letenské pláni, kde jsme se taky převlíkali a po zápase či tréninku chodili na pivo. Pivo se popíjelo někdy i během zápasu.
Při turnajích občas hráli úředníci americké ambasády – a docela úspěšně. Díky tomu se na zápasech začali objevovat podezřelí cizí lidé. Navzájem jsme se znali a publikum si dělali sami, takže to byli samozřejmě hoši od StB. Hrávalo se taky na škvárových fotbalových hřištích. Po jednom zápase jsme seděli opodál v zahradní hospůdce, popíjeli pivo a já měl s sebou dvouletého synka na kočárku. Jak jsme tak popíjeli a vedli řeči, nějak jsem přestal dávat pozor, a když jsem vzhlédl ke svému synkovi, málem mi zaskočilo. Měl v ruce chleba, namáčel si ho do půllitru piva a s velkou chutí ho pojídal. Vypadal strašně umouněně od škváry, ale tvářil se přešťastně.
Pamatuji taky, že na Letné při zápase mé ženy jsem ho nějak neuhlídal a on náhle žvýkal vajgla, kterého našel v trávě. V dospělosti z něj byl vynikající atlet. Myslím, že kdyby se to stalo teď, v epoše všesociálního, všespasitelného vměšování se do výchovy, byl by mi syn zabaven. Za komoušů se ale hlavně dávalo pozor, jestli se nevedou řeči.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
