Světový šampion z mistrovství světa ve Vídni (1996) a pravé křídlo slavné „blue line“ Vejvoda-PateraProcházka začal trpět krátce po zmíněném šampionátu během svého angažmá v AIK Stockholm.
Ve Švédsku ho nutili posilovat víc, než je zdrávo, na nohách mu proto narostly moc rychle svaly a z toho pramenily všechny jeho problémy.
Především pak nekonečná, zničující únava. Ovšem jestli jde o klasický únavový syndrom, to mu nikdy nikdo neřekl.
„Co se mi stalo, byl asi nějaký osud,“ povídal před časem pro LN. „Tisíce věcí se skloubily v jeden velký problém.“
Vejvoda také vzpomíná, že mu nejspíš neprospělo, když ve Stockholmu právě v čase, kdy ho začaly soužit bolesti nohou, k zápasům nastupoval s horečkami a pod prášky. „Když si někdy vzpomenu na ty hrozné bolesti a na únavu, vůbec nechápu, že jsem v tomhle stavu mohl hrát.“
Vejvodovi nepomohla operace, lékaři, zkrátka vůbec nikdo.
Teď už prý k lékařům nechodí. „Měli dvanáct let dlouhou šanci, aby se mnou něco udělali,“ povídá hořce. „Nepovedlo se jim to, takže už je nevyhledávám.“ Jeho spoluhráči Patera s Procházkou stále ještě hrají v extralize za Kladno a nejspíš si ještě někdy vzpomenou, jak jejich lajně s Vejvodou ležela hokejová Evropa takřka u nohou. Jakou hokejovou poému jen tohle trio dokázalo předvádět...
Vejvoda žije již dlouhé roky ve Stockholmu a na podzim začal zkoušet štěstí ve čtvrté nejvyšší soutěži v celku Lidingö.
„Moje možnosti jsou ale pořád omezené, protože nohy už nikdy dobré nebudou,“ povídal před vánočními svátky. „Hrát můžu tak na 60 procent, víc organismus nedovolí. Tak se snažím klukům aspoň přihrávat, od toho na ledě hlavně jsem. Jsem samozřejmě rád, že mohu celkem normálně žít, ale na druhou stranu vím, že jsem mohl hrát na posledních asi tak třinácti světových šampionátech a třech olympiádách...“
