Pondělí 6. května 2024, svátek má Radoslav
130 let

Lidovky.cz

Homeopatika

Česko

Prý bych měl ty přednášky omezit a přidat na pracovním úsilí...

Vlastně si myslím, že mě homeopatika zachránila. A duchovní cesta s nimi spojená. Ono je to od sebe de facto neoddělitelný. Homeopatika bez přednášek (a naopak) je něco těžko představitelného. Hodilo by se sice mít těch několik let naplněných praxí v oboru, ale ten důvod je mnohem povrchnější. Přednášky doktora Kratochvíla byly pro mě vždy na prvním místě. Zavírali jsme prsteny vesmíru, umísťovali zlatý atom přesněji do středu srdce... V práci jsem tehdy trochu lavíroval. Můj prvotní hřích je sice lenost, ale tím to nebylo. Kdybych byl nalezl ten správný směr, svoji parketu, tak by to šlo. Většinu energie, která mi na práci zbývala, jsem však investoval právě do hledání té správné polohy ve svém oboru.

Důležité bylo nevynechávat přednášky. Kdo vynechá, tomu bude špatně, říkal doktor Kratochvíl. Patnáct set korun za přednášku v tom případě nevidím jako nikterak přemrštěné. Ty bys chtěl, aby ti bylo špatně? Součástí našich duchovních cílů bylo i levitovat. Ale ne se vznést pár centimetrů. To tak možná pro začátek. Měli jsme uletět i mnoho kilometrů. Dejme tomu do Chorvatska, aby sis to představil. Ale dneska už víme, že na tom nemá cenu lpět. Je to jen vnějškové. Důležitější je odhalovat bioroboty kolem sebe. Je to všechno tak složitý. Tak alespoň v kostce. Existuje paralelní vesmír. O tom dnes už asi nikdo nepochybuje. Doktor Kratochvíl, náš mentor, se na něj napojil, a tak dneska už víme o paralelním vesmíru mnohem víc. Existuje tam planeta, jako je ta naše. Problém začíná s bytostmi, které tam žijí. Jsou nám sice podobní, ale jsou to dravci. Živí se naší myslí a naší pozitivní energií. A tihle dravci z paralelního vesmíru nám vyžírají mozky. Teda těm, co jim to dovolí, což jsou mimochodem ti, co nechodí na přednášky. Taky to do jistý míry hrozí těm, kteří vynechávají, ale těm to hrozí aspoň o něco míň. Lidem s vyžraným mozkem pak uprázdněná místa zaplní ziskuchtivost; tak typická pro naše dravčí dvojníky. Naším úkolem, nás z přednášek, je pak omezovat pole působnosti těm s vyžraným mozkem, tedy biorobotům.

Já mám například na starosti tetu, sestru táty. Zdá se, že jí jde o barák po rodičích. Občas se začala ukazovat a vyráží s našima nebo taky jenom s tátou na bowling a do hospody. A tam ho nahuškává proti mně. Vůbec mě, se mi zdá, až moc řešej. Nedávno mi říkala, že bych měl omezit přednášky a přidat na pracovním úsilí. To je vidět, že neví nic o paralelním vesmíru. A taky o neblahý úloze jeho obyvatel na její mysl. Jindy mi zase řekla, že bych měl začít žít a že ženy jsou tady jen pro mě. Svým způsobem má pravdu a ani o tom neví. Pochopitelně že ti, co žijí v páru, nemusí homeopatika brát až tolik, stačí jim prostě menší dávky. Oni se léčí sexuálním životem. To do jistý míry funguje, nepodceňuju to. Měl jsem taky známost. Pak jsem ale zjistil, že mi ta dívka při sexu trhá magnetický obal; to je to nehmotný tělo, ochranná vrstva. A doktor Kratochvíl to potvrdil. Tak jsem s tou dívkou přerušil kontakty. Ono to s tím sexem může být taky kontraproduktivní, což moje teta nejspíš netuší. A je toho tolik jiného. Blíží se rok 2012. Teď začíná jít o všechno. O život. A teta, že se ženy narodily pro mě. Že se stává biorobotem, to jí nejspíš nevadí. A můžu jí to naznačovat, jak chci.

Ale k té architektuře. Chybí mi dost let v praxi na to, abych si pořídil licenci. Ale ještě že jsem si ji nepořídil. Zjistil jsem totiž, že moje poloha v architektuře je jiná. V technických detailech si nelibuju a není to pro mě to pravé. Daleko víc mě zajímá urbanistika. Vidím v ní cestu, jak všechno propojit. I s tím, co vím o světě pod námi, o tajemných místech. I když tady v Česku je jich minimum a žádné důležitější. Ta jsou tři – bermudský trojúhelník, Izrael a Babylon. Bytosti žijící pod nimi, karotoydi, žijí z našeho utrpení. Taky se podívej, co se na těch místech děje. Ta kdybych někdy mohl urbanisticky řešit, to bych to karotoydům nandal. Ale svěří mi to někdo? Bez praxe?

***

Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na david.shorf@lidovky.cz

O autorovi| podle příběhu Ondřeje Sýčka napsal Petr Vydra