Po koncertu Rolling Stones vzhůru do kasina aneb Co o vás řeknou vaše uši
Zamysleli jste se někdy nad tím, proč má Bill Clinton rád jazz a Václav Havel rock? Proč se vám líbí Elvis Presley, kdežto vašim dětem Pink? Zjistit, proč někdo poslouchá to a jiný ono, je tak složité, že se na to musíte zeptat minimálně dvou tisíc lidí a nechat je vyplnit psychologické dotazníky. Tak na to alespoň šli američtí psychologové Peter Rentfrow a Samuel Gosling, kteří díky tomu zjistili, že lidé, kteří mají rádi Mozarta, Milese Davise nebo Simona a Garfunkela, jsou vynalézavější a mají bujnější fantazii než průměr, považují sami sebe za inteligentní a tolerantní a odmítají konzervativní postoje. Naproti tomu třeba lidé, kteří mají rádi Jamese Browna nebo Eminema, jsou výřečnější, energičtější a mají sklon vidět sami sebe jako fyzicky atraktivní. Posluchači Johnnyho Cashe, Madonny, Britney Spearsové nebo Backstreet Boys jsou převážně veselé povahy, společenští, spolehliví, s výrazným sklonem k altruismu, ale i ke konvenčnímu jednání. A ti, kterým srdce radostí poskočí, když uslyší Nirvanu, Marylina Mansona, Jimiho Hendrixe nebo Rolling Stones, jsou fyzicky aktivnější než průměr a mají větší sklon riskovat. Autoři dále zjistili, že hudební vkus souvisí s tím, jak se člověk umí vyjadřovat, jakou má vůli, zda je dominantní či pasivní atd. Zdá se také, že každému na hudbě vyhovují jiné zvukové barvy, jiné tempo a jiná hlasitost. Prohloubí-li se výzkumy v této oblasti, pak se brzy můžeme nadít třeba toho, že součástí přijímacího pohovoru do zaměstnání bude otázka, jaký má adept vztah k hudbě Nicka Cavea.
Jistě, někdo může namítnout, že má rád Simona a Garfunkela, a přitom je energický, liberální a nemá sklon k fantazírování. To je dost dobře možné, protože náš hudební apetit samozřejmě neurčuje jen naše povaha, ale i to, kde, s kým a proč hudbu posloucháme. Když jsem přišel v polovině 90. let na střední školu jako posluchač klasiky a středního proudu komerčních stanic, záhy jsem Mozarta a Beatles loajálně vyměnil za Nirvanu a Visáče, čímž jsem si v partě dramaticky vylepšil postavení.
U teenagerů je osobní vkus vůbec silně zatlačován kolektivně sdílenou touhou poslouchat takovou hudbu, která je v souladu s tím, čím mladí chtějí být: svobodní, drsní, rebelující, provokující. V jednom experimentu z osmdesátých let děvčata hodnotila vysoce ty muže, respektive jejich fotografie, o kterých jim vědci řekli, že poslouchají heavy metal. Připadali jim tak nějak více vzrušující, krásní a sexy než obyčejní popaři.
Dnes sice melírované máničky s rozedranými džíny už dávno nejsou prototypem playboye, ale to je jen důkazem toho, že každá doba má své hudební idoly, u kterých o hudbu vlastně zase tak moc nejde. Image tu přebíjí talent, stejně jako v adolescentově pokojíku plakát Shakiry zakrývá Dádu i žížalu Julii.
Naštěstí jak člověk stárne, naučí se být vstřícnější k potřebám svého (d)ucha a není pro něj tak podstatné, aby měl svůj iPod naládovaný vším, co zrovna teď frčí. Dospělý člověk už totiž nepotřebuje hudbu prožívat sociálně. Už na ni nebalí spolužačku, neobráží s partou „hustý“ koncerty, hudba pro něj už existuje sama o sobě a nejlépe ji ocení v intimním vztahu (mimochodem podle jednoho výzkumu volíme v autě jinou muziku, když jedeme sami a když máme spolujezdce). A tak dnes potkávám své bývalé spolužáky na koncertech v Rudolfinu a s někdejšími pankáči se bavíme o Mahlerovi, Monkey Business nebo Nohavicovi. A já už konečně nejsem za toho „vyměklýho“.
O autorovi| Pavel Mužík, muzikolog
