V dějinách západní civilizace se střídala období společenské tolerance a perzekuce homosexuálů. Současný liberální postoj většinové společnosti je ovšem výjimečný - v patnácti zemích světa (a několika státech USA a švýcarském kantonu Zürich) gayové a lesby přesvědčili stát, aby jejich svazky postavil téměř na roveň „tradičního“ svazku osob opačného pohlaví. S myšlenkou legalizace svazku osob stejného pohlaví koketuje i katolická Jižní Amerika. V Nizozemsku a Kanadě, kde byl homosexuální styk trestný do roku 1969, mohou dnes lidé stejného pohlaví dokonce uzavírat manželství.
To je obrovský průlom. I v těch nejliberálnějších částech světa totiž byla ještě relativně nedávno homosexualita nezákonná, či dokonce trestná. U nás byla považována za trestný čin do roku 1961 a např. v Irsku až do roku 1993. Liberalizace patrná v západním světě jako by se vyhýbala oblasti Blízkého východu a severní Afriky. Jak uvádí britský novinář Whitaker v knize Unspeakable Love: Gay and Lesbian Life in the Middle East: „mezi osmdesáti jednou zemí, která dle Mezinárodního sdružení gayů a lesbiček staví homosexuální styk mimo zákon, je jich třicet šest členy Ligy arabských států a/nebo Organizace islámské konference. Ba co více, ty země, které stále ještě vynášejí za homosexuální akt trest smrti, jej ospravedlňují islámským právem.“
Židovské, křesťanské a muslimské odsuzování homosexuality tradičně vychází z příběhu o proroku Lotovi (nebo Lútovi, jak jej známe z Koránu). Biblickou verzi obsahuje kniha Genesis, v níž se Bůh rozhodl potrestat chování lidu Sodomy a Gomory poté, co se doslechl o jejich poklescích. Přestože se nám díky tomuto příběhu dostalo slova „sodomie“, neobjevuje se v něm homosexualita jako běžně praktikovaná činnost. Boží hněv na město nepřinesl pohlavní styk mezi muži - Bůh byl již rozhněvaný kvůli špatnému chování obyvatel Sodomy a hrozba Lotovým andělským hostům jejich hříšné a veskrze zkažené jednání jen potvrdila.
Posvěcení incestu Na rozdíl od bible je koránská verze fragmentárnější. Whitaker v Unspeakable Love zdůrazňuje, že příběh o Lotovi, jak se obecně chápe, je typickým příkladem interpretace biblických pasáží omezeným, striktním způsobem. To, co začalo nejspíš jako židovské lidové vyprávění, se změnilo v zákonný precedens do té míry, že islámští učenci mohou doporučit kamenování jako způsob trestu smrti za sodomii na základě, který odpovídá Božímu trestu Sodomě - kamenům pršícím z nebe.
V knize Genesis Lotův příběh pokračuje podivuhodnou a málo známou sexuální epizodou, která následovala po zničení Sodomy. Lot odešel se svými dvěma dcerami žít do jeskyně, ale neměl žádného mužského dědice. Dcery se rozhodly vyřešit situaci tak, že otce opily a poté s ním měly pohlavní styk. Toto se dělo po dvě noci a Lotovy dcery, když nastal čas, povily syny. Zde se nabízí otázka: jak je možné, že ti, kteří tak ochotně interpretují předcházející část příběhu o Lotovi jakožto Boží odsouzení homosexuality, se už zjevně tak nehrnou do interpretace jeho vyvrcholení jako božího posvěcení incestu pod vlivem alkoholu.
V předislámské literatuře nenajdeme ani náznak homosexuální tematiky: buď se o ní nepsalo nebo nebyla praktikována. Totéž platí o raném islámském období a umajjovské éře. Vůbec prvním, kdo opěvoval lásku k chlapcům v arabském světě, byl na přelomu 8. a 9. století Abú Nuwás (756/762-813/815). V širší míře najdeme toto téma však až mnohem později - v arabské literatuře raného osmanského období (1516-1798), která přináší velké množství často i sympatizujících odkazů na homosexuální lásku. Básnické antologie, osobnostní slovníky a beletristické práce věnované světské lásce často bez jakéhokoliv náznaku odsouzení referují o pederastických milostných aférách významných básníků, náboženských učenců a prominentních politiků. Velká část, pokud ne většina, poezie této doby se nese v pederastickém tónu - popisuje vášnivou lásku dospělého básníka k nezletilým chlapcům. Záliba v milostných pletkách s mladičkými nebo také „sotva ochmýřenými“ chlapci neušla cestovatelům této doby.
Homosexualita je dle svatého islámského práva odsouzeníhodná a zakázaná, avšak jak uvádí Khaled El Rouayheb v knize Before Homosexuality in the Arab-Islamic World, 1500-1800: „Je možné v historii islámských zemí nalézt období, v nichž jako by tento zákaz nijak zvlášť neplatil. Ne o moc víc, než například zákaz cizoložství v renesanční Itálii nebo Francii sedmnáctého století.“ Někteří básníci šli dokonce tak daleko, že ve svých sbírkách oddělují básně věnované ženám od básní napsaných pro muže. Arabská terminologie rozlišuje označení muže, který touží být análně penetrován od toho, který penetruje. První jmenovaný, jenž tímto sklonem přijímá ženskou roli, byl považován za nemocného, a středověcí lékaři se jej tedy snažili náležitě léčit. Khaled El-Rouayheb cituje lékaře Dawuda al-Anakiho (1599). Podle něj se muži, kteří touží po anální penetraci, vyznačují zženštilostí a většinou trpí slabostí, kašlem, malátnostmi, vyschlými rty, tělnatostí a zvětšeným pozadím. Jako léčbu doporučuje al-Anaki odvary z lapis lazuli, lupenatých hub, aloe, řečíku lentišku nebo hřebíček s jogurtem, což mělo způsobovat utlumení naléhavých tužeb. Dále vyzdvihoval účinnost tření análního otvoru popelem získaným ze spálených chlupů z pravého stehna hyeny. Touha po anální penetraci nebyla považována za hřích, který by mohl někdo jen tak spáchat - například jako pití alkoholu nebo krádež. Takový člověk svými touhami trpěl, byl jimi v podstatě postižen jako nemocí, zatímco aktivita při homosexuálním styku byla jednoduše něco, co dotyčný dělal.
Na Blízkém východě rané osmanské doby se předpokládalo, že se homosexuální vztah odehrává mezi dospělým mužem (jenž byl stereotypně považovaný za „mužského“ partnera) a dospívajícím chlapcem (v roli „ženy“), který přestože byl biologicky „muž“, nebyl ještě úplným „mužem“ v kulturním slova smyslu, neboť se mu nedostávalo viditelné pohlavní charakteristiky: vousů. Vousy nebo knír byly symboly mužské cti, něco, nač se mohlo přísahat, co mohlo být zdrojem urážky. Holení vousů bylo nejspíše přímým a indiskrétním vyjádřením faktu, že se mladíkovi zájem mužů líbí a nijak s dosažením dospělosti nepospíchá.
Islámské právo ukládá za anální styk mezi muži velmi závažné tresty včetně trestu smrti, ale například na líbání, mazlení nebo neanální styk pohlíží výrazně mírněji. Stejně tak psaní milostné poezie věnované mladíkům nespadá pod právní koncept sodomie. Pederast nebyl vnímán o nic příkřeji než například piják vína.
„V Íránu to dělá každý“ Stephen O. Murray a Will Roscoe v knize Islamic Homosexualities citují jistého Mansúra žijícího v dnešním Teheránu, který popisuje rozdíl mezi homosexuálním chováním a „moderně“ chápanou gay identitou: „Každý muž v Íránu měl někdy styk s mužem, nejen proto, že (heterosexuální) styk nebo sex mimo manželství je hřích, ale i kvůli tomu, že je hodně těžké k tomu vůbec najít partnerku. Ale být gay a považovat to za vlastní identifikační znak, to je západní fenomén. Íránci se pevně drží klišovitých mužských a ženských rolí. Jeden z partnerů je buď aktivní, nebo pasivní, ale všichni muži spolu provozují sex.“ V protikladu k tomuto výroku prohlásil íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád 25. září 2007 na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, že: „v Íránu tenhle fenomén neznáme. Nevím, kdo vám řekl, že u nás jsou homosexuálové.“ Existenci homosexuální lásky v muslimském středověku není možné popřít, přesto není íránský prezident se svým tvrzením, že nic jako homosexualita ve světě islámu neexistuje, výjimkou. Popírání homosexuality se začíná objevovat od počátku 20. století. Khaled el-Rouayheb popisuje novou edici Tisíce a jedné noci, jež byla vydána v roce 1930 v Káhiře a která nahrazovala edice z let 1835 a 1890. Některé pasáže -např. řada příběhů, které se s určitými sympatiemi stavěly k pederastickým milostným pletkám, v ní byly jednoduše vynechány. O dva roky později byla vydána silně zcenzurovaná básnická sbírka jednoho z nejvýznamnějších básníků rané abbásovské doby Abú Nuwáse. Na rozdíl od předchozích edic (1898, 1905) nebyly básně seřazeny do tradičních sekcí. A tak přestože předchozí edice sekci básní věnovaných mladým chlapcům obsahovaly, v edici z roku 1932 ji nenalezneme a z editorovy předmluvy je těžké poznat, že Abú Nuwás takovouto poezii vůbec psal.
Mnoho islámských zemí na Blízkém východě a v severní Africe (ne-li všechny) v tomto směru zoufale popírá vlastní historii. Proto byla homosexualita do jejich nově vznikajících trestních zákoníků zakotvena jako jev trestně postižitelný. V současnosti není v této oblasti sexuální styk mezi dvěma muži trestný pouze ve třech státech: v Iráku, Jordánsku a Egyptě. V posledně jmenované zemi je ovšem přísně tabuizován a homosexuálové jsou perzekvováni nejrůznějšími zákony proti satanismu a propagaci mravní zkaženosti.
Za prokázanou homosexualitu vynášejí soudy v některých islámských zemích „jen“ pokuty (třeba Alžírsko), častější jsou však tresty odnětí svobody na několik let (Tunisko) a nejkonzervativnější režimy (Saúdská Arábie, Írán) běžně ukládají tresty smrti. Ženy-lesby mají paradoxně „štěstí“, muslimští zákonodárci si jaksi jejich pohlavní styk nepřipouštějí, a zákony na něj tudíž vesměs nepamatují.
Hanba celé rodiny Mezi zeměmi bývalé osmanské říše je zářivou výjimkou Turecko. Díky sekularizaci a desítkám let západního směřování má tato země s drtivou většinou muslimského obyvatelstva velice liberální postoj ke gayům a lesbám. Homosexuální styk mezi dvěma dospělými lidmi není nezákonný a v zemi dokonce oficiálně fungují organizace reprezentující homosexuály. Pro většinu obyvatelstva, především na venkově, ovšem není homosexualita ničím běžným a ve snaze zabránit „ohrožení veřejné morálky“ například v roce 2007 vykázalo ministerstvo kultury film Zkrocená hora do několika málo vybraných kin. K podobným excesům ale dochází třeba i v katolickém Polsku.
Zatímco tedy na Západě (s konkrétními výjimkami) můžeme nyní sledovat sílící proud liberalizace přístupu k homosexualitě a s ní souvisejícím jevům, jako jsou svatby homosexuálů, popřípadě adopce dětí páry stejného pohlaví, v muslimském světě je trend opačný.
Tento protiklad a v podstatě neřešitelné dilema dokonale ilustruje příklad v knize Briana Whitakera: „Jsem nejstarší syn, nejstaršího syna, nejstaršího syna,“ říká Hasan, syn z prominentní palestinské rodiny, který žil několik let v USA. „To pro mě hodně znamená. Když jsem se narodil, můj otec převzal mé jméno a začal být známý jako Abú Hasan - otec Hasana. Samozřejmě, že moje rodina vidí, že nejsem macho jako můj mladší bratr. Ví, že jsem citlivý, zženštilý a nemám rád sport. Jsou s tím smíření a já jim prostě nemůžu říct, že jsem homosexuál. Kdybych to udělal, moje sestry by se nikdy neprovdaly, protože bychom přestali být váženou rodinou.“ Hasan pokračuje ve studiích a rodina ve vyvíjení nátlaku, aby se konečně oženil. Je mu jasné, že do nekonečna nebude možné svatbu odkládat, a tak si připravil, jak sám říká, kompromisní řešení. Až mu bude třicet, ožení se - s lesbou z respektované muslimské rodiny. Není si jistý, jestli budou mít partnery mimo manželství, ale doufá, že budou mít spolu děti, a stanou se tak i oni respektovanou rodinou.
***
Unspeakable Love. Gay and Lesbian Life in the Middle East Brian Whitaker Vydalo nakladatelství University of California Press, Berkeley - Los Angeles 2006, 264 strany. Before Homosexuality in the Arab-Islamic World, 1500-1800 Khaled El-Rouayheb Vydalo nakladatelství The University of Chicago Press, Chicago - London 2005, 210 stran. Islamic Homosexualities. Culture, History, and Literature Stephen O. Murray, Will Roscoe Vydalo nakladatelství New York University Press, New York - London 1997, 331 strana.
Mezi osmdesáti jednou zemí, která staví homosexuální styk mimo zákon, je jich třicet šest členy Ligy arabských států a/nebo Organizace islámské konference Brian Whitaker britský novinář
O autorovi| Jitka Melicharová, arabistka ; Autorka (* 1983) studuje arabistiku a dějiny a kulturu islámských zemí na FF UK.
