Hovíme si na zadních sedadlech autobusu – já, asi čtyřletá holčička a její matka. Děvčátko v ručce svírá panenku, ohozenou jako Sněhurka, a netečným řidičům aut za oknem s ní předvádí trhavý tanec. Její matka je samé „nech toho“ a „sedni si normálně“ a „normálně si sedni, ti říkám“. Holčička si pořád něco vesele brumlá, tak ji matka plácne. Obracím na další stránku bulvárního periodika a zrovna narazím na zpověď novopečené matky, modelky Andrey Verešové: „Nedokázala jsem si přestavit, jak moc můžu milovat svoje dítě. Věděla jsem, že ho budu mít ráda. Ale až tak? Moje láska k němu je sžírající. Bolí. Když si jenom představím, že by se mohlo něco stát, tak se mi na prsou všechno sevře.“ Cuknu sebou, to matka odtrhla holčičce ruce od sedačky, jako by byly na suchý zip, a vystupují. Pro ženu, která ještě nemá děti, to působí zmatečně. K plození se dostaly silné ročníky pozdních sedmdesátek a všelijaké celebrity se nechávají v médiích zvěčnit se svými miminky. Krásné to obrázky, a co teprve ta slova, jež je doprovází!
Člověk si u toho mne ruce, že se má na co těšit.
Na tu „nejkrásnější věc v životě ženy“. Jenže na ulicích a v MHD se jaksi nelze vyhnout trapným scénám, kde figurují ztrhaně působící matky-štěkny, komandující své nespolupracující ratolesti.
Britská spisovatelka Rachel Cusková v knize A Life’ sWork:On Becoming Mother vylíčila, jak ji hormonální bouře provázející těhotenství a dobu půl roku po porodu den po dni měnila. Přiznala se, že se po narození své dcerky chvílemi cítila, jako by začínala šílet, přiznala že jí jednou dítě kvůli nepozornosti spadlo a uhodilo se do hlavičky, že... Nebyla to žádná klasická příručka pro matky o tom, jak ideálně pečovat o dítě. „Nikdy nám naši kamarádi ani naše matky pořádně neřekli, co znamená rodičovství. Jdete z neurčitých informací o těhotenství do emocionální a fyzické horské dráhy jménem mateřství,“ řekla o své knize, která v Británii vzbudila poprask. Recenzentky se zhrozily. Neodsuzovaly ale samotnou knihu, spíš její autorku, a neodsuzovaly ji jako novinářky, nýbrž jako matky. Psaly, že myslí jen na sebe, že se ke své dceři chová jako k domácímu zvířeti, že trpí poporodní depresí, je sobecká, nezodpovědná a „příliš intelektuální“. „Pozastavovaly se i nad délkou mých vět v knize. Jak můžu být řádná matka, když mám čas psát tak dlouhé a složité věty? Proč jsem nebyla vytíženější, unavenější? Další recenzent doporučoval, aby se kniha nedostala do rukou žádné těhotné ženě. Byla jsem všude citovaná jako někdo, kdo vyslovil nevyslovitelné: že je možné, aby žena neměla ráda vlastní děti nebo litovala, že je přivedla na svět,“ napsala Cusková po vydání knihy do listu The Guardian o tom, jak byla na dně. Okusila si to, co každý odpadlík od církve. Svou individualitu, svoje pocity, ať už byly jakékoliv, postavila nad svatou pravdu, že matka musí být šťastná a milující. Že v každém jiném případě je psychicky nemocná. Nebo zatraceníhodná mrcha.
Její kniha byla jako deníček. Drsný a upřímný: „Probudila jsem se a viděla ji, jak na mě ve tmě zírá. Nemrkala. Najednou se její výraz změnil, získal hloubku... bylo na tom něco strašidelného, jako by ze mě dítě obrovskou rychlostí vysávalo informace, zatímco jsem spala.“ Cusková jen vyjádřila, co cítila, netvrdila, že mateřství je prožíváno každou ženou právě takhle.
U nás se o temné stránce mateřství také zatím moc nemluví. Na internetu čerstvé maminky rády diskutují, ale řeší spíš kočárky a kakání než to, že mateřství je čistě osobní prožitek, který nelze měřit nějakými obecnými pravidly. Ale už jsou vidět první vlaštovky: „Ten pocit o andílkovi mě opouští dvacátý den po příchodu domů z porodnice. Už týden jsem se nevyspala, p o h l e d do zrcadla mě začíná děsit a hlady šilhám. Nestíhám vůbec nic,“ líčí na stránkách Mimibazar.cz jistá Jitka. „Měla jsem mnoho pocitů, od vzteku, přes beznaděj až k šílenství. Ale ani jeden se nedal nazvat naprostým štěstím.“ Až po měsících si Jitka uvědomuje, že všechna ta dřina za to stojí. Ostatní čtenářky na webu jí dávají horlivě za pravdu, chabě zastírajíce nadšení nad jejími trampotami. Dosud se totiž se studem domnívaly, že něco takového se děje jen jim samotným.
Linda Kholová, redaktorka Pátku
