Výsledkem tohoto spojení je inscenace, která na první pohled vypadá, jako by se Dejvice rozhodly pro hororovou sezonu, ale ve skutečnosti jde v této „hře o přátelství a zločinu“ o vtipný i děsivý obraz hodnot moderní společnosti. Uměle vytvářená realita je pro ni podstatnější než skutečné lidské city, vztahy, a dokonce i schopnosti. Už vlastně není důležité, co kdo umí, ale jak se dokáže pohybovat ve virtuálním světě s jeho vlastními zákonitostmi.
Mírně ironizující horor?
Na příběhu dvou přátel Ivana a Davida, které tíží minulá vina, to Klimáček ukazuje tak rafinovaně, že někdo by mohl text chápat jen jako vtipnou, ale v podstatě banální parodii na různé teambuildingy, včetně fanoušků stolních her, béčkových filmů apod. Začátek inscenace tomu také nasvědčuje. Tajemný „divadelní“ les, kde někdo střílí z kuše, záhadná Houmlesačka, která se převtěluje do duše Ivanovy matky, mrtvá dívka a buzerující voják v Rambově stylu naznačují, že půjde o mírně ironizující horor. Dokonce jakoby vědomě navazující v jiné poloze právě na 39 stupňů. Po pauze se však odhaluje, že Ivan byl podroben zkoušce, která má prověřit jeho emocionální kvality. Stolní hra Dračí doupě se postupně stává hrou na život, z níž Ivan, zpočátku přijímající její pravidla, nakonec smrtelně prohlédne. Tahle společnost nepotřebuje myslící, pochybující a slabé. To nejsou ti správní hráči a poklad v Dračím doupěti nenajdou. Klimáčkovi se daří přesně oscilovat mezi hranicemi reality a její virtuální podobou, někdy až tak, že divák je nemusí zřetelně rozeznat. Ale když se spokojí s jednodušší interpretací, nic se nestane, v každém případě se bude skvěle bavit.
Režie Karla Tománka prozrazuje původní dramaturgickou profesi v tom, jak přesně a mnohovrstevnatě text čte. Rozumí si s autorem i v přesvědčivé poloze zdánlivé reality, kterou usvědčuje drobnými detaily. Daří se mu budovat hororovou atmosféru vědomě prolamovanou banalitami. Ironickým nadhledem šetří – a tím je pak účinnější. A především se může opřít o herecký tým, který tyto scénické postupy dokonale ovládá.
Sám Klimáček samozřejmě Dejvice dobře zná, a není tedy divu, že ve své hře dokonce dva hlavní hrdiny nazval jejich skutečnými civilními jmény. A také z jejich hereckých osobností vědomě vycházel. Ivan Trojan je proto Ivanem trochu už rezignovaným, vnitřně rozlomeným, tak trochu životním outsiderem, který se marně pokouší vyrovnat s vnitřními krizemi. David Novotný naopak hraje Davida jako přizpůsobivého pragmatika, hédonika a praktika, který neskrývá své ambice. Paradoxní je, že právě Davidovi přisoudil dramatik roli psychologa. Do příběhu těchto dvou přátel vstupuje ještě tvrdá, racionální firemní kolegyně v podání Kláry Melíškové, která si střihne také exaltovanou Houmlesačku. Klára Issová jako Dívka je proti tomu nejslabším článkem hry, její přirozená citovost ji zásadně diskvalifikuje. Malému společenství vládne Pán jeskyně, nekompromisní šéf Martina Myšičky, který si s gustem vychutnává svého šikanujícího Vojáka. Je hybným motorem hry, při které přes všechnu komiku také mrazí.
HODNOCENÍ LN ***** Viliam Klimáček: Dračí doupě
Překlad a režie: Karel František Tománek Scéna: Martin Chocholoušek Kostýmy: Martin Chocholoušek a Vladimíra Fominová Hudební spolupráce: DVA Dramaturgická spolupráce: Miroslav Krobot Dejvické divadlo. premiéra 7. 11.
