Je těžké se dneska schovat před Ivetou a Jiřím. Přinejmenším to vyžaduje značné úsilí, vyhýbat se trafikám, neotevírat internet - nejenom zpravodajské servery, ale i sociální sítě, kde mnozí takzvaní přátelé s perverzním potěšením šíří dál čerstvé poznatky o životě toho prominentního páru, v poslední době také ukázky hudební tvorby jeho ženské polovičky.
Dá se to pochopit, že člověk podlehne tomu magnetismu. Když se někde blízko na ulici odehraje barvitá a pro účastníky ponižující nehoda, dokáže jenom málokterý kolemjdoucí odvrátit zrak, spíš zírá, trochu se u toho třeba stydí, ale pomoci si nemůže. Kontinuální vylomeniny krále a královny zdejšího bulváru mohou kdekomu působit taky podobnou provinilou radost. „Obyčejný chlap, který jde světem se srdcem na dlani“ - na takovouhle sebedefinici člověk nenarazí každý den.
A o těch Ivetiných klipech snad ani nemluvě. Na první pohled to vypadá jako krutá a cynická fraška, jejíž aktéři se možná domnívají, že účinkují ve strhujícím dramatu, nebo to přesvědčení možná jen markýrují. Všechna ta dryáčnická veřejná prohlášení, rádoby dramatické fotky, medializované soudní spory a další obrazy a zvuky jak z psychedelické telenovely ale mohou zakrývat to nejdůležitější a vlastně i nejjednodušší - nenaplněnou možnost tragédie. Ani ne tak tragédie jednoho vztahu, ale dvou individualit, podléhajících sobě samým a činících tak všem ostatním na očích. Lidí ochotných vzdát se atributů lidství za... vlastně za nic. Vytřeštěně na to hledět a pak se třeba zasmát je asi přirozená reakce. Někde za řádky bulváru je ale zoufalství prázdnoty, horror vacui.
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
