Volby do mediálních rad byly opět fraška. Volí se tak, že zástupci politických stran vybírají z kandidátů, které jim navrhly tzv. společenské organizace. Jakékoli: včelaři, houbaři, sbor chrámových pěvců... Jde o karikaturu tzv. německého modelu, kde radní kandidují významné společenské instituce – církve, univerzity, think tanky.
Naši politici si však netroufnou rozhodnout, která instituce je významnější. Houbaři nebo univerzita, vsjo ravno. V reálu to tak samozřejmě není a prověřený houbař, jenž straně dobře poslouží, má větší šanci než kandidáti, kteří stranám na ruku nepůjdou. To je pak jedno, že je doporučuje třeba Ekumenická rada církví. Tak to bylo minulý týden s Milošem Rejchrtem, významným disidentem, mluvčím Charty v letech 1980–81 a nespornou osobností.
Mediální rady mají bdít nad kvalitou služeb, jež společnosti poskytují veřejnoprávní prostředky. Mají udržovat vysoké standardy vkusu a vzdělání a samy je splňovat. Mají být přesvědčenými demokraty a vědět, co to je. V naší realitě to vypadá jako v České televizi. Rada si léta pochvaluje, jak výborně je podnik spravován, za což pan ředitel dostává ke svému platu pěkné odměny. Z televize mizí cokoli, co je jen trochu složitější, kritičtější. Line se z ní estrádní hypnotikum, jež vyvolává slintavý výraz na apatické tváři národa houbařů.
Nic proti houbařům.
O autorovi| JIŘÍ PEŇÁS, redaktor LN
