Pražské Národní divadlo uvedlo v závěru letošní sezony Historický monolog (Zpověď prezidenta Emila Háchy) spisovatelky Milady Součkové. Hra má na scéně Divadla Kolowrat svou světovou premiéru. Její autorka u nás není příliš známá, přestože je k dispozici její souborné dílo.
Svou hru monolog sama určila pro jeviště „obrazotvornosti“ a místem konání označila „lidskou mysl“. To jí umožnilo reflektovat nejen skutečné historické události, které Hácha sám prožil, to znamená především podpis mnichovské dohody, díky němuž si vysloužil punc zrádce národa. Součková však přivádí na scénu navíc jeho němého protihráče - T. G. Masaryka. Hácha je tak konfrontován s masarykovskými ideály, ale navíc ještě s pohledem autorky, která sem vnáší svou lidskou zkušenost doby, v níž text psala. Jde především o padesátá léta, ale objevují se zde i další momenty z následující éry vlády Gottwalda a Zápotockého.
Hácha se pokouší svoje činy vysvětlit a obhájit. Součková mu neodpouští ani ho nesoudí, spíše předvádí mezní situaci, která nemá jednoznačně dobré řešení. Tím, že překračuje historické vymezení Háchovy existence, dostává se k palčivým otázkám české moderní historie, k době poválečné, Benešovi, volebnímu vítězství komunistů, převratu v roce 1948 a postupné národní kolaboraci s komunistickým režimem. Méně šťastné ovšem je, že sem vkládá svou osobní sebeprojekci, která má vytvářet další vzrušující rovinu textu, ale občas připomíná nechvalně známé klišé „viděno ženskýma očima“. Možná ale právě tyto momenty zapůsobí na diváka, který přijde do Kolowratu nevybaven znalostí historických souvislostí. V každém případě uvedení Historického monologu není jen dramaturgický objev pro objev, pozorný posluchač v něm i přes výhrady najde řadu originálních prvků.
Důraz je vědomě položen na slovo posluchač. Hra monolog je pochopitelně založena na slově. Víc než o divadlo jde o literaturu a je zřejmé, že inscenátoři si to také dobře uvědomovali. Režisér J. A. Pitínský především do role Emila Háchy obsadil Evu Salzmannovou, aby propojil historickou postavu s její autorkou, tedy ony dvě výše zmíněné roviny textu. Za partnera jí přisoudil známého novináře a komentátora Karla Steigerwalda, životního partnera Salzmannové.
Tento tah ale příliš nevyšel, ne snad proto, že by Steigerwald svému partu nějak technicky nedostál. Navíc je jasné, že sám všem souvislostem velmi dobře rozumí. To ovšem nic nemění na tom, že ty momenty, které jsou sice divadelním, ale zároveň osobním spojením manželů, nejsou vůbec čitelné.
Dále, režisér si za „místo děje“ vybral podsvětí, které doplnil manipulující, ironizující a pomocné práce vykonávající průvodcovskou pánskou dvojicí. Tu vybavil divadelními postupy, které od něj až příliš dobře známe, což nakonec působilo kontraproduktivně.
Tíha celé inscenace tedy spočívá především na herečce Evě Salzmannové. Ta začíná stejně jako Steigerwald jako sádrová busta, aby se z ní postupně vylupovala její skutečná tvář. Svou obhajobu začíná až agresivně, často se utíká k ironizujícímu tónu, občas vědomě zlehčuje Háchovu nemúzičnost, aby vzápětí podtrhla nějakou jeho skutečnou schopnost. Výkon Salzmannové je proteovsky proměnlivý, ze suverénního žalobného postoje se zlomí do plačtivého tónu, z handrkování na ztišeně patetický proslov o parašutistech atentátnících na Heydricha. Herečka úctyhodně zvládá obrovskou plochu slov a emocí, což by samo o sobě stačilo k pozoruhodnému výkonu. Bonusem navíc je u Salzmannové to, že její projev je precizně vystavěný, promyšlený a, byť v jiné poloze, zúročuje její zkušenost s politickým divadlem v pravém smyslu toho slova.
Milada Součková: Historický monolog
Režie: J. A. Pitínský ND Praha, premiéra 15. června
O autorovi| JANA PATEROVÁ, Autorka je divadelní kritička
