Před rokem nikdo seriózně nespojoval zemi platící eurem se státním bankrotem či intervencí Mezinárodního měnového fondu. Argumentem bylo, že západní Evropa není Balkán či Latinská Amerika. Nicméně zástupci MMF již jezdí do dvou zemí z eurové šestnáctky a je pravděpodobné, že brzy zamíří i do portugalského Lisabonu.
Během léta se také EU a MMF snažily všechny přesvědčit, že tříletý masivní plán Řecko postaví na nohy. Minulý týden byla splatnost „řecké půjčky“ zvýšena ze 3 na 10 let. Jenže co když místo tohoto „měkkého bankrotu“ přece jenom přijde tvrdý náraz do zdi?
Evidentně hra na „co když...“ může mít smysl. A tak zkusme některé další spekulativní otázky. Co když tlak neustojí Španělsko či jeho banky? V záchranném plánu není dost prostředků na záchranu velké ekonomiky. Nehrozí proto riziko vlny, která, jako po krachu Lehman Brothers, smete všechno? Převezme otěže záchranných prací ECB, nebo nastoupí mezinárodní pomoc (USA, Čína)? Dále se můžeme ptát, co když Německo odmítne dál platit záchranu eura? Ustojí to německé banky, které drží významný balík dluhopisů z problémových zemí? Nebo co když zvítězí tlak na vyšší integraci (federalizaci)? Je to politicky průchozí? A je i francouzský prezident připraven hrát třetí housle v orchestru EU? Co když naopak dojde k tlaku na rozštěpení eurozóny? Vzniknou dva bloky (sever a jih), nebo jenom odejdou problémoví členové? Jak potom rozpad eura postihne českou ekonomiku a domácí banky?
Jasné odpovědi na podobné otázky nikdo nezná. Ale někdy i jen jejich položení může být inspirativní, abychom si uvědomili složitost problému, který nemá jednoduché řešení, ale může mít fatální následky.
O autorovi| PETR SKLENÁŘ, hlavní ekonom ATLANTIK FT
