I slova mají svou příchuť. Ještě nedávno považovali mnozí podnikatelé euro za laciný, leč pozitivní přívlastek a všude se to jen hemžilo všelijakými eurookny, euroregály i euroservisem všeho druhu.
Před jedním pražským metrem stál dokonce stánek s eurobuřty, sorry, euro hotdog hlásal nesklonný nápis. Teď, kdy se v Němcích šíří pojem Euroidioten, který se tak dobře rýmuje s Fachidioten, je to s pozitivním významem poněkud nahnuté. I reálný socialismus nakonec porazily vtipy.
O to chmurnější a vzteklejší jsou europolitici. Francouzská ministryně financí Christine Lagardeová si nedávno postěžovala, že trhy Evropě nerozumí, a její německý kolega Wolfgang Schäuble výrok politicky upřesnil: nerozumí totiž naší jednotné vůli euro držet. Ani ta nejmenší země eurozónu nikdy neopustí. Slovutný a většinou objektivní a klidný The Economist jako by Schäublemu nevěřil, ve svém posledním vydání považuje sice odchod z eurozóny za možný, ale přirovnává takovou eventualitu k sebevraždě, a to už i obrázkem na titulní stránce, kde si hlava v podobě euromince klade ke spánku revolver. Velmi podrobně pak popisuje katastrofické důsledky odchodu chudé zadlužené země a zcela odlišné, byť neméně hrozivé problémy, kdyby odešlo Německo. Obě země v přerodu by prošly hlubokou finanční a ekonomickou krizí. Nepochybně. Jenomže místo chmurného eurooptimismu (teď už se holt nedá nic jiného dělat) a v zájmu objektivity měl být vypracován opačný scénář.
Teď, když už je trhům jasné, že i Portugalsko, Španělsko a možná Itálie své dluhy za dnešní nízké inflace vydáváním dalších dluhopisů nikdy nesplatí, přestože jsou dotovány (nákupem) Evropskou centrální bankou. Sebelepší nové dluhy stagnující ekonomiky nesplatí. Dokonce i úroková míra pro jinak solventní Irsko 5,8 procenta notně převyšuje jakoukoli naději na tak dramatický růst HDP. Drastické škrty rozbujelého státního rozpočtu povedou časem k ekonomickému růstu, ale ve střednědobém rozmezí k hospodářskému poklesu a politickému zemětřasu.
Reformní vlády mohou být nahrazeny vládami nereformními. Jižní státy budou k refinancování svých dluhů potřebovat v příštím roce téměř bilion eur. To není problém likvidity, je třeba přiznat možnost bankrotu alespoň v rámci eurozóny, což je nejen politický, ale také ekonomický problém. Jean-Claude Trichet má na summitu eurozóny možnost vysvětlit, jak ten nepatrný průměrný deficit celé zóny (6,3 procenta HDP) pomůže chudákům na jihu nezvyšovat ten jejich. Ani mezivládní dodatek eurovalu do Lisabonské smlouvy trhy neuklidní. To je jen německý ústavní problém, jak starou záruku stabilní měny nahradit německou zárukou ostatním euročlenům. Nesolventní státy si musí přestat půjčovat. Ale jak?
Portugalsko má třetinu nakoupených dluhopisů v Řecku, Irsku a Španělsku stejně jako německé a francouzské banky, když jim připočteme italský dluh (1,2 biliony eur). Úrokové míry Španělům už začínají opět růst a trh se chystá otestovat i německé bundy, jako by reálné euroutopii jeden za všechny a všichni za jednoho stále nechtěl věřit. Hra na domino začíná.
***
Drastické škrty státního rozpočtu povedou časem k ekonomickému růstu, ale ve střednědobém rozmezí k hospodářskému poklesu a politickému zemětřasu.
O autorovi| Alexander Tomský, publicista
