Vrchní soud uznal, že když si prof. Vinař vymínil, že bude sdělovat komunistické tajné policii jen to, co sám uzná za vhodné, tak s ní fakticky nespolupracoval. Ne že bychom známému psychiatrovi nepřáli vítězství v soudní při. Jistě se v přesilovce, jež proti němu StB hrála, řídil snahou neublížit. Ale situace, kdy si člověk sám stanovuje, co je neškodné, je problematická.
I informace, které člověk považoval za zcela bezvýznamné, tajné bezpečnosti zpravidla k něčemu posloužily. Jedinec nemohl tušit, co všechno StB zajímá, s čím si to spojí a co všechno ještě neví.
To je ovšem toliko pragmatická výhrada. Nastupuje až ve chvíli, kdy argument principiální - poskytnout totalitní tajné policii jakoukoli součinnost je z podstaty špatné - odložíme jako nepraktický. Zvysoka posuzovat, jak kdo v konkrétní situaci postupoval, by bylo troufalé a nemístné -zvlášť v tomto případě, kdy si pro sebe prof. Vinař žádný hrdinský titul nenárokuje. O to více je třeba neztrácet ze zřetele, že ten jednoduchý princip - s totalitní policií se nebavit - je stále normou. Být si jistý, že právě já dokážu správně určit, co můžu estébákům neškodně říct, předpokládá značnou morální sebejistotu. Asi není náhoda, že se stejnou morální sebejistotou se prof. Vinař snaží zakazovat ostatním lidem kouření.
