Můj Nestroy se do značné míry vymyká většině dřívějších Turriniho děl. Autor zde téměř úplně opouští svou rebelskou pozici a soustřeďuje se především na intimnější oblast lidských vztahů promítnutých do divadelních kulis. V centru jeho pozornosti se tak ocitá dlouholeté umělecké i životní partnerství dramatika a herce Johanna Nepomuka Nestroye s herečkou a zpěvačkou Marií Weilerovou. Zdaleka nešlo o idylku, láska se tu prolínala s nenávistí, která často i převažovala.
Oba byli odlišné lidské typy - na jedné straně bohémský, promiskuitní a depresivní umělec a na druhé praktická, racionální a pragmatická žena. Ani jeden z nich nedostane to, o čem sní. Nestroye stravuje touha stát se členem váženého Burgtheatru a zbavit se tak navždy často ponižujícího poklonkování lidovému publiku. Největší komik Vídně se chce stát tragédem a nechce si připustit, že hranice mezi vysokým a nízkým uměním je nepřekročitelná. A on tu vzdálenost nikdy nepřekoná. Marii se jeho lásky moc nedostává, ale přesto je to ona, kdo řídí jeho život. Až do té míry, že se dopustí odporného udání, aby ho zachránila před ním samým. Marie chápe, kde je jeho místo, ale kromě toho umí i dobře počítat. Ostatně nezůstane po Nestroyově smrti s holýma rukama, dávno šikovně převedla jeho majetek na sebe. Přesto ztrátou životního partnera jako by skončil i její život. Ve skutečnosti umírá dva roky po něm.
Hlediště jako součást dekorace
Do hry samozřejmě proniká dobová atmosféra, Vídeň se všemi atrakcemi, po nichž lační publikum, se špicly a metternichovským dusnem, se zoufalou bídou a lidovými vzpourami. Přesto politické téma je tady jen okrajové a sám Nestroy není žádným lidovým tribunem, i když si dokáže vyřídit účty s mocí po svém.
Turrini však jako by se svým dřívějším generálním tématem ztratil i leccos z toho, co z něj udělalo předního dramatika. Svět divadla se mu zřejmě zalíbil natolik, že pečlivě vykresluje jeho atmosféru, přeplňuje scénu excentrickými detaily, utápí se v dobových prvcích a místo příběhu předkládá jednoduché melodrama plné pseudofilozofujících a larmoyantních sentencí. Rámování děje Nestroyovou smrtí působí formálně a zcizující momenty jsou zde spíše pomocnými berličkami. Z pracovního překladu těžko posoudit, jak zde Turrini pracuje s jazykem charakterizujícím postavy, což vždy představovalo další specifikum jeho děl. Údajně tento způsob jevištní řeči ani zde neopustil, ale pak je to bohužel jen zbytek toho, co dělalo Turriniho Turrinim.
Režisér Föttinger text oddaně sleduje, pečlivě přivádí na scénu všechny kuriozity, trpaslíka, převlečenou opici, zápasnice, artistu, atletky atd. Rozumí si s autorem v odkrývání divadelního zákulisí, které je tu podobenstvím i osobního vztahu hlavních postav. Lesk jeviště a bída soukromí. Scéna proto představuje oboje, s postavami se divák ocitá většinou právě v divadelním zákulisí - když Nestroy hraje, stává se hlediště součástí dekorace.
Nejen tím, že se zde polorozsvítí, ale i tím, že se odráží v zrcadlové ploše, proti níž komik zády ke skutečnému hledišti stojí. Také na kuriózních a excentrických kreacích si režisér dává záležet. Inscenaci částečně provází hudba, občas inspirovaná dobovými kuplety, jindy zase poněkud melodramatická.
Největším trumfem Föttingera je však obsazení Karla Markovicse (u nás známého především ze seriálu Komisař Rex) do hlavní role. Markovics hraje Nestroye s mimořádnou energií, ale také s jakýmsi trvalým oparem smutku z nenaplněných ambicí. Snadno přetvoří běžnou situaci v komedii a jeho lehký cynismus má v sobě i stín zoufalství, čímž dokonale ztvárňuje tuto rozporuplnou postavu. Škoda, že Sandra Cervik mu není odpovídající partnerkou. Svou Marii bohužel složila jen ze dvou poloh - strohé a hystericky emocionální.
