Co děláte v mojí zemi? Proč máte na sobě uniformy? Všichni lžete, jste zasraný špioni!“ Křičí mi v angličtině z deseti centimetrů do obličeje snědý vousatý muž v arabském oděvu. Mezitím nás obstupují další místní povstalci v tmavých kuklách. „Všechny vás zabiju a tuhle čubku znásilníme! Rozumíš?“ Ani se nenaděju a únosce už mě drží pod krkem. „Tak rozumíš?!“ zařve ještě hlasitěji. Jakmile ale v mém výrazu obličeje zachytí náznak vzdoru, nabere vše rychlý spád. Najednou ležím na zemi a hlaveň pistole mám narvanou až někde v krku. Cvak. Spoušť je natažená. „Tak co, víš, co to je? Teď už rozumíš, čubko?!“ křičí na mě angličtinou s arabským přízvukem. Slepý. Musí tam být slepý náboje. Ale co když…?
„Svlíknout, hajzlové, všichni!“ V přívalu dalších nadávek ze sebe poslušně strháváme oblečení. Jde to ale pomalu, s kuklou na hlavě a s rozklepanýma rukama se zdají knoflíky jako blechy, které vyskakují z rukou. Kdo je pomalý, dostane ránu pažbou samopalu. „Jak dlouho tady budu ještě čekat, vy bílý kurvy?!“ řve na nás vůdce povstalců. Někde blízko nás rozzuřeně štěkají a vrčí psi. Kvůli zakrytému obličeji netuším, kolik jich je. Stojím s ostatními zajatci ve spodním prádle, bosa a srdce mi tepe až někde uvnitř hlavy. Netuším, kolik chlapů na mě teď civí ani co bude dál. Rána do zad - a už ležím na břiše na zemi. Následují další nadávky a někdo mi natěšeně hučí do ucha, jak mě bude znásilňovat. Roztahuje mi nohy a klekne na mě tak, že jeho koleno mám až někde v zadku. „Tak, a teď tě ještě pochčijeme, abys věděla, jaká jsi nula,“ řekne únosce. Pak už jen cítím na zádech proud teplé tekutiny. Mám co dělat, abych se nepozvracela. Že je to všechno jenom hra, už jsem skoro zapomněla. Zdá se to tak dávno a přitom Kurz přežití 2009 pořádaný armádou v kasárnách ve Vyškově začal teprve před pár desítkami hodin. Lidé, kteří se vydávají do rizikových zemí jako humanitární pracovníci a novináři, si tu na sedm dní mohou vyzkoušet, jaké to je, když se ocitnete uprostřed války. Válečná zvěrstva tu pocítí na vlastní kůži s chlupy zježenými strachy. Není to jen nějaké military sado-maso pro zábavu. Pokud se vydáváte do zemí, kde řádí teroristé či válka, může vám tahle zkušenost zachránit život. Brzy přijdete na pravidlo přežití: nenaštvi svého teroristu, protože to může být poslední chyba tvého života. A nauč se pracovat se svým chováním v extrémní krizi, aby tě právě to nezabilo dřív než někdo jiný.
Budeš mluvit?!
„Jste pod naší ochranou. Budeme se vás snažit co nejrychleji dopravit zpátky do České republiky, ale situace v provincii a kolem základny Sheiba se rychle mění,“ dovídáme se od vojáka, který se představil jako seržant Janskor a v němž poznáváme velitele kurzu, praporčíka Martina Janečka. Spiklenecky na sebe s ostatními mrkáme. Fajn, takže teď, po několika dnech příprav a trénování bojových situací či přežití ve válečném prostoru, konečně začínáme hrát tu velkou hru „na rukojmí“.
Dovídáme se, že teď už se nenacházíme ve Vyškově, ale na území ostrovní republiky Magella. Původní obyvatelé jsou vesměs bezproblémoví, ovšem je tu povstalecká menšina Magíbové. Ti jsou islámského vyznání, mluví hlavně arabsky a dělají si čím dál větší nároky na výnosy z těžby drahokamů. Mezi nimi a vládními jednotkami v zemi panuje otevřený konflikt. Magíbové na sebe rádi strhávají pozornost instalací výbušnin a braním zajatců.
Podobnost s konfliktními zeměmi v Africe či na Blízkém východě asi nebude náhodná. To ještě netuším, jak tenká hranice může být mezi fikcí a skutečností.
„Poplach! Poplach! Všichni ven! Rozléhá se tmavou chodbou srubu, kde jsme se teprve před hodinou uložili ke spánku. Zvedám se a hned vybíhám. Díky bohu jsem se během výcviku naučila spát v uniformě, s utaženými kanadami a blembákem na hlavě. Pro laiky - blembák je vojenská kevlarová přilba neboli „ta věc, do které můžete zvracet, když vám budou střílet za prdelí“, jak nám bylo sděleno ve výstrojním skladu.
Venku je naprosté ticho, slyším jen svůj dech. Pak klidný tep noci přetne neuvěřitelná rána a záblesk výbušniny. A střelba nanejvýš pár metrů od nás! Dva vládní vojáci, naši ochránci, se poté s výkřiky kácí k zemi. Obklopí nás banda chlapů v černých kuklách. Jsme zajati. Na hlavu nám nasoukají pletené kukly, přes které není nic vidět. Dezorientované nás nahází na korbu armádní tatry. „A hlavu mezi kolena, nebo ti tu palici ustřelím,“ hlesne kdosi z teroristů a já se přistihnu, že mu to úplně věřím.
Zpracování rukojmích
Jak dlouho tam budeme? Kurz přece končí až někdy pozdě zítra. Kolik může být hodin? Snažím se mozek nějak zaměstnat. Sakra, kdy jsem naposledy něco jedla? Zkouším si vzpomenout. Včera ráno, vystydlou čínskou „kung-fu“ polívku a sójový suk. Pak už nic, hlad byla první fyziologická potřeba, která mě opustila. No jo, ale zvládnu to? Začínám mít žízeň. A obavy, jestli to vydržím.
„Tak ven, vy prasata, vypadněte z auta!“ Najednou klečím na ostrém kamení a bez přestání do mě někdo strká nebo mi sprostě nadává. „Jak se, kurva, jmenuješ? Jméno!“ - „Michaela Poláková.“ - „Ne, odteď jsi prase Michala. A říkej mi pane. Tak jak?“ - „Prase Michala, pane,“ hlesnu a napadne mě, jak je snadné někoho ponížit. „A teď budete, prasata, dělat kliky. A jediný kliky, který já znám, jsou na pěstech, tady na tom štěrku, takže makejte!“ Teroristi nad námi stojí z nataženými samopaly, občas někdo z nás ucítí hlaveň v zádech nebo u hlavy. Musím dělat dřepy, sklapovačky, kliky, plazit se po štěrku, běhat poslepu, klečet na kolenou. „Když někoho odděláte fyzicky, zlomit ho psychicky u výslechu je už pak daleko lehčí,“ vybavuje se mi výrok vojenského psychologa, kapitána Michala Hummela z jedné z úvodních přednášek.
Přiznávám...
Všichni jsme nevyspalí a vyčerpaní. A žízeň začíná být nesnesitelná. Je mi jasné, že jestli to takhle půjde dál, u výslechu všechno vyklopím. A taky že jo. Po několika ranách a vyhrožování, že jestli nebudu mluvit, najdu svého přítele ležet na zemi s prořízlým hrdlem a budu ho muset vlastnoručně pohřbít, začínám koktat souřadnice, volací znak i jména vládních vojáků, jež nám byly řečeny na začátku kurzu. Mozek loví dávno zapomenuté informace, až se nestačím divit. 173 984 352 608, sypu ze sebe číselnou řadu. Někteří mí kolegové nezměkli tak rychle. A prošli si peklem. Čekal je waterboarding, brutální metoda simulující topení, kterou mimochodem používali američtí vojáci při výsleších teroristů zodpovědných za útoky z 11. září. Počkají, až si loknete, a pak vám ještě strčí hlavu pod vodu. Slyším, jak se další z unesených dusí a z nekonečných přívalů vody bez přestání zvrací. „Prosím, už mě nechte, já už nic nevím! Udělám, co chcete, já nemůžu dýchat! Poznám je na fotce, ale jména neznám!“ prosí už skoro s pláčem další zajatec. Narůstá nervozita. A strach. Je to jen jako, snažím se dokola opakovat. Ale říkejte si to, když vás někdo regulérně dusí a z žízně se motá hlava.
Mučení a výslechy trvají hodiny. Už mě opouštějí síly, když najednou pod kuklou zahlédnu paprsek světla. Svítá! Teď se musí něco stát, přece tady nebudeme navěky. Únosci se ale netváří, že by se jim už chtělo zajatecký tábor zabalit. Naopak. Zkoušejí třeba najíždění vojenským landroverem na hlavu, kotníky nebo břicho. „Nesmíš se cuknout, slyšíš? Jinak ti ta lebka křupne. Ostatně, škoda by to nebyla,“ smějí se mi, když mi kolo auta tiskne obličej víc a víc ke kamenité cestě.
„Vytáhli jsme z vás už všechno a česká vláda za vás zaplatila slušný výkupný, takže vás teď odvezem na heliport a odtud poletíte pěkně zpátky do vaší země, hajzlové,“ říká ochraptělým hlasem velitel povstalců. „Jedeme domů,“ tiskne mi ruku někdo z mého týmu. Uf, skvělý, říkám si, ale přesto se nemůžu zbavit pocitu, že se mi to celé nějak nezdá.
„Ven, ty čubko! Tak polezte! To jsem teda zvědavej, co jsem to koupil za prasata!“ křičí na nás cizí hlas. Tohle nevypadá na happyend. Oni nás prodali! A teď na nás čeká banda úplně čerstvých, odpočatých únosců. Jak dlouho ještě? Myslím, že nejsem jediná, kdo už padá únavou. Přestávám vnímat čas.
Bože, česká vlajka!
Z fatální otupělosti mě vytrhne až hlasitý výbuch, který mnou docela zamává. A střelba. Co to je? My tady snad chcípnem, napadá mě úplně vážně. „První výsadkový prapor! Vládní jednotky!“ křičí někdo česky. Strhávám kuklu a vidím vojáky v maskáčích a s českou vlajkou na rameni. Ta úleva se nedá popsat. Kolegovi vedle mě, statnému padesátníkovi, tečou štěstím slzy po zaprášených tvářích. Z lesa vyjíždějí obrněné transportéry. Najednou mě doslova zaplaví pocit bezpečí.
Bezprostřední reakce po skončení kurzu pro mě byly hodně překvapivé. Čekala jsem cokoli, že budu instruktory - únosce - nenávidět, ale nic takového se nedělo. Místo toho jsem cítila obrovskou sounáležitost s lidmi, kteří si tím peklem prošli se mnou. O některých účastnících kurzu jsem nevěděla, odkud jsou, jak se jmenují příjmením ani kolik jim je let, ale přitom znám jejich nejniternější pocity. A hlavně už přesně vím, jak se chovat, když jako novinář pod ochranou českých vojáků vyjedu do krizové oblasti a tam třeba atentátník odpálí pod naším autem výbušninu. Vím, co dělat, když to někomu utrhne nohu. Nebo mně. Vím, jaké jsou mé reakce, myšlenky a chování, když je smrt blízko. A taky už vím, že když si člověk myslí, že už nemůže dál, tak může ještě třikrát tolik.
