Za dávných a dávných časů se v časopisu Výtvarná práce snažili Ivan Jirous a Eugen Brikcius rozklíčovat, kde je hranice mezi mystifikací a lží. Mystifikace je elegantní lež, dospěl k závěru mystifikátor Brikcius. To není špatná definice a dobře poslouží i dnes.
Divadlo Na zábradlí zahájilo elegantní happening. Černého plastika na zdi, dramatizace celé věci z úst souboru, žádný podraz. Plastika prý poškozuje divadlo i republiku, tvrdí herec Mejzlík. Naopak – je uměleckým embryem, jež pro divadlo bije, tvrdí jeho kolega Novotný. Ano, je to vtipné i elegantní vyjádření sympatií pro Černého Entropu. Jak ale hledat eleganci kolem samotné Entropy a jejího představení? Mystifikátor Černý zprvu čeká, až habaďůra praskne. Teprve pak seznámí s realitou vládu. Když je vláda v úzkých, Černý, místo aby stál za svým, se zkroušeně omlouvá. A když dojde na lámání chleba, na rozhodování, co z Entropy vyjmout či zakrýt, Černý – poté, co novinám sdělí, jak vládu „vofakoval“ – zmizí do Ameriky.
Je rozdíl mezi elegantní a neelegantní lží. A ještě větší rozdíl je, jestli otevřeně mystifikujeme veřejnost, abychom vyjádřili sympatie s umělcem, nebo skrytě mystifikujeme zadavatele státní zakázky, abychom si posílili ego. Tento úhel pohledu nám ovšem happening Divadla Na zábradlí nerozklíčuje.
Čtěte „Černého embryo...“ na str. 17
