Tady poznáte ten rozdíl. Když se Karla Nováčka zeptáte, na kolik světových tenistů má přímá čísla, vezme mobil a začne listovat: Björn Borg, Bohdan Ulihrach, Boris Becker, Bahrami… Pokud však chcete jakoukoliv informaci o jeho klientech, je skoupý na slovo. To je bankovní tajemství, říká a hned je jasné, že nemluvíte s tenistou, ale privátním bankéřem. Po šestnácti letech strávených na Floridě v pozici finančního poradce se před rokem vrátil do Prahy.
* Našel jsem ve vás konečně někoho, kdo mi řekne, jestli už ta krize skončila?
Z určitého hlediska se z toho opravdu dostáváme. Rezervy bank se zvětšily, sebevědomí jisté, řekněme podnikatelské vrstvy roste taky a ekonomika má určitě větší rozsah než třeba před rokem. Na druhou stranu ale vzrůstá inflace a vždycky platí, že na ulici – tím myslím obyčejné, normální lidi – se zlepšení projevuje pomaleji a se zpožděním.
* Opravdu mluvíte jako bankéř…
Já jsem bankéř. Ta doba, kdy se mě jako bývalého tenisty všichni ptali, co já tak můžu vědět o financích, je opravdu pryč. Okolí mě bere jako člověka z bankovnictví, kterého se sem tam zeptají na tenis.
* Tak já se vás zeptám na tenis rovnou. Proč jste nikdy nebyl první, ale „jen“ osmý na světě?
Pro to, abych byl co nejlepší, jsem udělal všechno, co jsem udělat mohl, ale dál to nešlo. Mohl jsem porazit všechny hráče světa, ale už jsem nebyl schopen porážet je třikrát čtyřikrát za sezonu. Vyhrál jsem třeba nad Borisem Beckerem, ale on nade mnou zvítězil víckrát. A o tom to je. Já byl hráčem, kterého ti úplně nejlepší museli vyřadit ve čtvrtfinále nebo semifinále, aby sami vyhráli velký turnaj.
* Bylo to frustrující?
Ne, jenom musíte umět pohlédnout pravdě do očí. Když nemáte nejlepší technické vybavení, jste třeba limitovaný v pohybu nebo úderech, tak můžete dřít jako kůň, ale na vrchol nevystoupíte. Ale všechno je relativní. Vyždímal jsem ze sebe, co jsem mohl, takže já na tom svém vrcholu vlastně byl. Jen jsem neměl na víc.
* Tenis u nás hraje spousta dětí. Proč zrovna vy jste se v něm prosadil?
Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Spousta lidí má talent, vytrvalost, jsou houževnatí a disciplinovaní, ale z deseti takových se prosadí jen jeden. Štěstí totiž hraje mnohem větší roli, než se zdá. Taková ta shoda okolností, na koho narazíte, kdo je zrovna vaším trenérem, kdo na vás mluví a řekne vám, o čem sport je. Teď jsem četl rozhovor s hokejovým brankářem Jakubem Štěpánkem. Chytal kdesi v Porubě, za půl roku byl v nároďáku a za rok mistrem světa. Jsem přesvědčen, že takových kluků bylo v nižších soutěžích víc. Ale jeho někdo v pravou chvíli viděl a posunul dál.
* Nad někým stojí s bičem ambiciózní rodiče. To nebyl váš případ?
Oni byli vždycky skvělí. K ničemu mě násilím nenutili a spíš měli strach, aby mě nestresovali. Došlo to dokonce tak daleko – a to jsem se potom hodně zlobil –, že mi v dobré víře zatajili tátovu rakovinu. Já věděl, že je nějak nemocný, ale ani ve snu mě nenapadlo, že za ním půjdu do nemocnice, odletím někam hrát a on za čtrnáct dnů umře.
* Je tenis hodně o samotě, jak se říká?
Je. Ale jsou to spíš psychické stavy. Když vyhráváte a jdete třeba do finále, tak z plné šatny, co byla na začátku, zbydou jen dva lidi. Nikdo tam není, ale na světě je krásně. A pak prohrajete první kolo na jednom turnaji, na druhém, na třetím – a přijde obrovská samota. Nejhorší na ní je, že to nikdo neovlivní. Pomáhá vám trenér, manželka, přítelkyně, ale vy to pak stejně musíte na kurtu zvládnout sám. A stále se nemůžete vymanit z pocitu, že vy jste ten jediný a nikdo jiný. To na vás může dolehnout tak, že pak ani nepřehodíte míček přes síť, jak se bojíte. Pořád si kladete otázku, proč to nejde, a odpověď nepřichází. Protože jste pořád sám. Když se zeptáte kteréhokoliv z významných tenistů, potvrdí vám, že samota v době, kdy se nedaří, je k zbláznění.
* Tohle jste míval často?
Tak často ne, jinak bych nebyl tam, kde jsem byl. Ale několik takových okamžiků jsem zažil. Tuším v roce 1992, kdy jsem byl osmý na světě a pak jsem ve čtyřech nebo pěti turnajích za sebou přešel přes první kolo – a prohrál. Nebo se dostal do čtvrtfinále – a dál ne. Pořád jsem si říkal, co to je? To není možné, co dělám špatně? Přitom já nic špatně nedělal, jen jsem hledal jiné důvody než ty skutečné. Neřeknete si, soupeř byl lepší, jede se dál. Vytváříte složité konstrukce, proč se nedaří, a propadáte se kamsi do samoty. Cesta zpět je složitá.
* V tenise, ryze individuálním sportu, je člověk odtržený od reality a prožívá, jak říkáte, samotu. Nepřistihl jste sám sebe, že obyčejným lidem vůbec nerozumíte?
Přistihl. Asi nejvíc když jsem s tenisem skončil a rozhodl se, že budu pracovat v bankovnictví. Začátky byly hlavně o pokoře. V tom specifickém světě vrcholového sportu, kdy jde všechno jak po másle a peníze se jen hrnou, má člověk na některé věci dost scestný pohled. Musel jsem si jasně říct, že jestli chci být i ve svém dalším životě úspěšný, pak musím začít od začátku a ztotožnit se s tím, že tohle je svět s jinými pravidly. Smířit se s faktem, že už nebudu svým pánem, ale jen součástí velké mašiny. A to není jednoduché, dát, jak se říká, ocas mezi nohy a být v klidu.
* Ale jako bankéř s normálními lidmi taky moc nepřijdete do styku...
O tom to není, s kým se stýkáte, ale jak se změníte. Co si budeme povídat, jako vrcholový sportovec se moc skromně nechováte. Létáte první třídou, vozí vás drahá auta – a to najednou končí. A já se ptám, to mám jezdit za klienty rolls-roycem? Nechci. Jednak se to nehodí, jednak už taky nejsem žádná celebrita. Jsem bankéř, pracovník, kterému může šéf kdykoliv vynadat, když přijdu pozdě na schůzku. Jsi zaměstnanec, tak se podle toho chovej.
* Bolí to hodně, skončit s vrcholovým sportem na vrcholu když ne fyzických, tak určitě mentálních sil?
Je to těžké hlavně v tom, že člověk je velmi dezorientovaný. Do této chvíle jste měl vše nalajnované. Ráno trénink, oběd, pak další trénink, masáž, běh, spánek, turnaj. Každý den, každý měsíc, každý rok to samé. Hokejista přijde do šatny, tam najde brusle, autobusem ho někam odvezou, všechno má zorganizované – a najednou z toho vypadne. Ráno se probudí – a nic. Prázdno. To je velmi těžký moment. Zvlášť když jste si třeba tolik nevydělal. Ale peníze nehrají hlavní roli. Ta rutina, přijít ráno do šatny nebo na kurt, je nečekaně pryč. Co teď?
* Existuje univerzální recept?
Bohužel ne. To si musí srovnat v hlavě každý sám. A čím bude ve sportu víc peněz, tím víc to bude jen na vás.
* Tomu nerozumím.
Ve sportu, a hlavně v tom kolektivním, vás berou jako nářadí nebo předmět. Nedělejte si iluze o mezilidských vztazích. Když budete dávat góly a dobře přihrávat, tak jste platný předmět. Když ne, běžte a zavolejte dalšího. Ano, platí tě. Ale jakmile tě přestanou potřebovat, musíš počítat s tím, že je nebudeš zajímat, a postarat se sám o sebe. Nehodnotím, jestli je to v pořádku, nebo ne. Prostě to tak je.
* Vy jste se rozhodl pro bankovní kariéru. Kde se to ve vás vzalo?
To bylo postupné. Když jsem vydělával peníze tenisem, každou chvíli za mnou někdo přišel a řekl, investuj semhle nebo támhle. A mně hrozně vadilo, že tomu nerozumím. Řekl jsem si, ano, to zní zajímavě, ale musím o tom vědět víc, abych se inteligentně rozhodl. A najednou jsem si uvědomil, že bohatý sportovec je vlastně pole neorané. Když vyděláváte, pořád se na vás někdo obrací. A nejsou to jen banky. Někdo vám chce prodat pojistku, jiný má tátu, který chce kamsi vložit peníze, a neví, co s tím. Pořád něco. Dnes a denně čtete v novinách, jak sportovec investoval špatně. To je přece ideální parketa pro mě, řekl jsem si. Oni se nedokážou zorientovat a potřebují někoho, kdo byl v jejich kůži a dokáže jim to vysvětlit.
* Na Floridě vás jako finančního poradce zaměstnala banka Morgan Stanley. To pro ni přece musela být reklama, najmout tenistu z první desítky.
To vám pomůže možná na začátku, ale jen dočasně. Podáme ti pomocnou ruku, ale ukaž, co umíš. V mém případě to znamenalo udělat zkoušky, atestace, získat licence. Ale především se učit ekonomii. Oni do vás investují, dají vám roční šanci, a když toho nevyužijete, jdete. Bez milosti.
* Jak poznali, že zrovna vy se jim vyplatíte?
To není tak, že vyberou jednoho nebo dva. Morgan Stanley je obrovská banka s vlastní univerzitou a v jednom ročníku, který se sešel v jejich centrále v New Yorku, nás bylo skoro tisíc. Jenže z toho tisíce zbydou po roce tři. To síto je obrovské a nemilosrdné. Nejhorší na tom je, že u testů a zkoušek máte jen jednu šanci. Jakmile něco pokazíte, bez pardonu jdete z kola ven.
* Co na tom bylo nejhorší?
Asi začít a vůbec se přinutit učit. Na to jsou celé ekonomické bible, které musíte přečíst. Já jsem ekonomii, a ještě k tomu v angličtině, studoval poprvé v životě. Opční strategie, vypočítávání dividend, investice, dluhopisy, to všechno musíte zvládnout. Seděl jsem v knihách od rána do večera. Doteď vidím, jak mě žena doma v obýváku zkouší z otázek jak nějakého školáka na základní škole. Pak jdete na test, který trvá čtyři a půl hodiny a vy ho děláte s vědomím, že když nedosáhnete určitého skóre, končíte. Do toho chodíte do práce a plníte nějaké limity, aby se s vámi nerozloučili. Všechno je nové: etiketa bankovnictví, jak oslovovat lidi, jak se oblékat. To všechno se na vás valí ze všech stran.
* Když jste byl v New Yorku, obchodoval jste i na Wall Street?
Já to tam chodil jen pozorovat. Ale to už byla hodně adrenalinová záležitost. Když člověk začíná trošku pronikat do oboru, tak ho prostě vzruší pocit, že stojí v místnosti, kde se rozhoduje o finanční stabilitě světa. Slavným Trading Floor, který známe z obrázků, jak se tam ti pánové překřikují, procházejí každou minutu miliardy a miliardy dolarů. Něco se tam nepovede – a vy vidíte, jak to padá. A naopak. To je adrenalin.
* To bylo před krizí?
Naštěstí to bylo před útokem 11. září.
* Proč naštěstí?
Já studoval ve Světovém obchodním centru, ve „Dvojčatech“. V tom druhém napadeném měla naše banka pronajatých pětasedmdesát pater. Studium mi skončilo v únoru 2001 a za půl roku to bouchlo. Kdyby si to naplánovali dřív, tak se tu s vámi možná nebavím.
* O kolik lidí banka přišla?
Díky evakuačním plánům tam zemřelo „jen“ čtrnáct kolegů. Když letadlo napadlo první věž, tak lidi tu druhou naštěstí rychle opouštěli, byly tam výtahy pro padesát lidí. Nikdo si neumí představit, co to bylo, když se to pak všechno zřítilo dolů. Zajímavé je, že když jsem stál v sedmdesátém patře téhle obrovské budovy u okna a viděl v prostoru kolem sebe a pod sebou létat vrtulníky, tak se všechno venku jevilo strašně titěrné. Říkal jsem si dokonce: sem kdyby vlítlo letadlo, tak se vlastně nic nestane. A za půl roku stojím v kanceláři na Floridě a vidím, jak se do míst, kde jsem strávil mnoho měsíců, řítí druhý letoun. Ještě teď mám husí kůži.
* Jaké to bylo, mít za klienty sportovce? Cosi mi říká, že s mladým milionářem, který toho o penězích moc neví, je radost pracovat.
Zajímavé je, že do chvíle, než jsem s touhle myšlenkou přišel, to tam nikdo pořádně nedělal. Přitom úspěšný sportovec má dvě obrovské výhody. Je bohatý a je bohatý v mladém věku. Což znamená, že když to s ním budete dělat dobře, můžete se mu věnovat třeba až do jeho padesátky.
* Proč to předtím nikoho nenapadlo?
Nevím. Možná v té naší pobočce neměli nikoho, kdo k nim měl tak blízko jako já. Když se bavíte se sportovcem, tak je třeba zapomenout na takovou tu finanční hantýrku plnou grafů a odborných pojmů. Musíte s ním mluvit jeho jazykem a napojit se na jeho mentalitu. Jinak ho ztratíte.
* Jakou největší hloupost dělají s penězi dvacetiletí milionáři?
Nechci to nazývat hloupostí, ale už jsem o tom částečně mluvil. Neuvědomují si, že jednou přijde konec. Že peníze, jaké vydělávají dnes, budou vydělávat možná ještě pár let, ale ne věčně. Je to stále dokola: koupím sobě a tátovi barák, taky chci auto, ještě ségře auto – a já už se slyším, jak říkám: Prosím tě, brzdi, už nic nekupuj. Ale je to těžké. Jsou mladí a vy jim musíte tu uzdu trošku povolit. A zároveň říkat, pozor, nepřeháněj to.
* S kým se vám dělalo líp? S někým, kdo k penězům přišel rychle, anebo s tím, kdo si je vydřel postupně?
Zažil jsem klienty všeho druhu a nemůžu říct, kdo je lepší. Ono je to spíš o vztahu a dialogu. Každý pochopí, že se sem tam něco nemusí povést. Ale nesnese, když mu budete chtít za každou cenu něco vnutit. A pak s vámi zůstane. Ne nadarmo se říká, že dobrý doktor, právník a bankéř se nemění.
* Co mají hodně bohatí lidé společného?
Když pominu ty, co něco zdědili, tak všechny spojuje jedna věc: vědí, jak vydělat peníze. Oni nepotřebují banku k tomu, aby byli bohatí. Oni bohatí jsou. Potřebují ji pouze k tomu, aby jim peníze ochránila. Jsou sebevědomí a v drtivé většině pozitivní.
* Jak pozitivní?
Ještě nikdy jsem se nesetkal s bohatým člověkem, který by mi řekl, že něco nejde, že neví, co má dělat. To jsou lidi s pozitivním náhledem na svět, kteří se umí rozhodnout. Někdy hůř, jindy líp, ale rozhodnou se. Já si bohatých lidí vážím, protože jejich peníze jsou podle mě odměnou za to, že něco budují. Kdyby Bill Gates, Michael Dell nebo zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg měli na začátku před očima jen dolarovou bankovku, nikdy by to nedotáhli tak daleko. To je jako slavný sportovec. Ten na začátku taky nevidí jen vypsané šeky. Žene ho vidina vyhrát Wimbledon a hlavně to, jak tam bude stát přede všemi s pohárem nad hlavou. Finanční odměna s tím souvisí, ale ona přijde až pak.
* Teď je tomu rok, co jste se vrátil zpátky do Prahy. To je po šestnácti letech v bankovnictví na Floridě docela radikální krok. Nebylo jiné řešení?
Největší problém byl, že v době krize se radikálně změnila situace. Vláda Spojených států poskytla naší bance pomoc ve výši deseti miliard dolarů. A hned dodala, že jelikož se jedná o peníze americké vlády, úroky se mohou v plné výši vyplácet jen americkým občanům nebo tomu, kdo v USA trvale žije. Ostatní dostanou jen zlomek. A protože jsem měl na starosti spoustu klientů z Evropy, začalo mi být krajně nepříjemné jim to sdělovat a vysvětlovat. Oni věděli, že jsem to nezavinil, ale já po nich musel chtít například kopie pasů, někdy dokonce dvakrát, když to nějaký úředník nepřečetl nebo ztratil. Z práce se stala byrokracie, která narůstala – a mně to začalo vadit. Mám pokračovat? ptal jsem se sám sebe. Až jsem si musel poctivě odpovědět, že ne.
* No dobře, ale mohl jste zůstat v Americe.
Tak já chtěl nejen změnit práci, ale taky se posunout manažersky někam dál. Mít lepší pozici a větší zodpovědnost. A ze tří nabídek, z Londýna, Ženevy a Prahy, mi ta poslední přišla jako logické řešení. A mimochodem, třeba do Seattlu je to letadlem z Floridy šest hodin – stejně jako sem.
* Ale děti zůstaly v USA. Nebojíte se, že tam zvlčí?
Jistě, nejsem s nimi v dennodenním kontaktu, ale abych pravdu řekl, to jsem nebyl nikdy. Tohle všechno dělala žena. Byl jsem za nimi oVánocích, teď tam jedu znovu. Tatínek na služební cestě, tak já to beru. Mají tam kamarády a školy. Například dcera jde teď na soukromou univerzitu a pro nás je důležité, aby vystudovala tam.
* Šestnáct let jste žil v Americe. Co uvidíme za dalších šestnáct let?
Určitě víc šedin a určitě víc odpovědnosti. Když to řeknu tenisovou terminologií, tak posledních šestnáct let jsem dřel od úplného začátku na nejrůznějších satelitních turnajích a učil se. Teď možná hraju druhé kolo Wimbledonu a určitě chci jít dál.
* Jak vypadá váš vyhraný Wimbledon?
Nevím. Ale jedno vím jistě: vždycky se budu řídit svým pocitem po probuzení. Když vstanete a nebudete se těšit do práce, měli byste honem rychle udělat všechno pro to, abyste to změnili.
***
KArEL NOVáčEK ? Narodil se 30. 3. 1965 v Prostějově. ? V roce 1991 osmý nejlepší tenista světa, v roce 1994 semifinalista US Open. ? Tenisem si vydělal téměř 4 miliony dolarů. ? Po skončení kariéry působil šestnáct let jako finanční poradce u banky Morgan Stanley na Floridě v USA. ? Od února 2010 pracuje jako privátní bankéř UniCredit Bank v Praze.
