Víme, že to je problém. Víme, že tak plýtváme příliš mnoha talenty. Ale na tom, co s Romy na zvláštních školách dělat, se zatím reformátoři a konzervativci nedohodli. Lidé ze Strany zelených své plány dokončit nemohli, téma čeká na novou vládu.
Před týdnem se na ministerstvu školství rozdávaly certifikáty Férová škola – těm, které umějí začlenit žáky se „speciálními vzdělávacími potřebami“, rozuměj: především Romů. Byla to symbolická tečka za snahou mladé generace reformátorů kolem Strany zelených. Loni byly takové školy čtyři, letos šest.
Je to možná i symbolické vyjádření, že snahy o změnu jsou zatím značně menšinový proud v diskusi o zvláštních školách.
„Když vidím Ondřeje Lišku, tak si představím revolucionáře ze šedesátých let Cohn-Bendita, jak zapaluje auta na ulicích a bojuje na barikádách. Vždyť mu Liška dělal v Evropském parlamentu asistenta. Prostě anarchista, který rozhodně nemůže dělat reformu školství,“ říká Jiří Pilař, elegantní prošedivělý muž, který ve své kanceláři na pražském magistrátu působí jako vtělení důvěryhodného konzervatismu. Přes deset let vedl odbor speciálního školství na ministerstvu a odejít musel právě po nástupu Ondřeje Lišky. A dnes je symbolem odporu proti ministerské reformě zvláštních škol – založil Asociaci speciálních pedagogů, která o změnách nechce ani slyšet. S bývalým šéfem svedli letos v březnu ostrou polemiku na názorových stránkách Lidových novin (Liška označil Pilaře za neschopného, Pilař Lišku za hysterického).
Nešetří ani reformátory, kteří na ministerstvu zůstali po Liškově odchodu: Klára Laurenčíková, odpovědná za transformaci zvláštních škol, má podle něj snad správný cíl, ale „vůbec nerozumí životu“ a lidé z neziskovek, kteří s ní spolupracují, jsou „fundamentalisté a fanatici“. „To víte,,liščata‘, co byste od nich mohl chtít,“ uzavírá Pilař.
Pilařovy výpady mají nepochybně i osobní rozměr – nepřekonané zklamání z nuceného odchodu z ministerstva. Nicméně rezonují s postoji mnoha lidí, kteří proměny ministerstva sledovali s despektem: sám Liška nastoupil jako třicetiletý a jeho jedinou zkušeností s řízením školství bylo členství v příslušném výboru na brněnském magistrátu. Laurenčíková, která je ještě o dva roky mladší, sice vystudovala speciální pedagogiku, ale její praxe v Jedličkově ústavu a v několika neziskovkách ještě nutně nezaručuje, že dokáže zvládnout jednu z nejnáročnějších proměn českého školství.
I lidé z okruhu „liščat“ jsou osobní. Podle nich Pilař už dostatečně prokázal svoji odbornou i organizační neschopnost, je zahleděný do minulosti a možná je i tak trochu rasista.
Je to klasický střet: osobní, generační i politický. A automaticky rozděluje pozorovatele na sympatizanty jednotlivých táborů. Buď jim více vyhovuje uvážlivost dlouholetého praktika, nebo dávají přednost energii mladých reformátorů.
Štrasburský průlom V posledních třech letech nově vymezily spor o zvláštní školy dvě podstatné události. Tou první byl rozsudek štrasburského soudu pro lidská práva. A tou druhou zpráva z rozsáhlého inspekčního šetření za Liškovy éry.
V roce 2007 rozhodl Evropský soud pro lidská práva ve sporu D. H. a ostatní proti ČR, že Česko diskriminuje romské děti tím, že jim upírá právo na plnohodnotné vzdělání. Republiku zažalovalo osmnáct Romů, kteří byli přeřazeni do zvláštních škol. Právě na základě tohoto rozsudku začalo Liškovo ministerstvo připravovat Národní plán inkluzivního vzdělávání, který by otevřel „normální“ školy co největšímu počtu žáků.
Ministerstvo také zadalo svého druhu přelomové sociologické studie, které měly konečně zjistit, jak to s romskými dětmi ve zvláštních školách je. O tom, že jich je tam příliš mnoho, se sice diskutovalo téměř dvacet let, ale žádná konkrétní čísla nikdo v ruce neměl. Výsledek? Studie zjistily, že do zvláštních škol chodí přibližně třetina romských dětí. „Bílých dětí“ do nich chodí přibližně dvě procenta, což odpovídá statistickému rozložení „lehké mozkové poruchy“ (LMP) v populaci. Právě pro děti s touto diagnózou jsou totiž zvláštní školy určené. Romských dětí chodí tedy do zvláštních škol asi patnáctkrát více, než je běžné.
Na první pohled se zdá jasné, že buď je tady nějaká chyba ve školách, nebo jsou Romové ve srovnání s majoritou z hlediska inteligence a schopnosti učit se méněcenní. A problém českých zvláštních škol navíc není jen problémem romských žáků: celkově do nich chodí výrazně víc dětí než ve většině jiných vyspělých evropských zemí. Tyto studie doplnila nedávno zveřejněná zpráva České školské inspekce, která už vloni zahájila první velkou kontrolu „zvláštních škol“.
Diskriminace? Pomoc?
Vyplývá z ní, že „základní školy praktické“ – tak se jmenují bývalé zvláštní školy po formální reformě z roku 2005 – se většinou od bývalých „zvláštních škol“ neliší, že je tam řada dětí zřejmě protizákonně, neboť nemá žádnou diagnózu LMP, že jejich kapacitu by bylo možno výrazně snížit (odhadem o 40 %), že tam chodí asi třetina romských dětí a že zprávy pedagogickopsychologických poraden, které doporučují přeřazení dítěte na zvláštní školu, jsou často zcela formální a nekvalitní.
Rozhodnutí ze Štrasburku, výsledky sociologických průzkumů i inspekční zprávu lze považovat za fakta. Jenže i s fakty to může být podobné jako se sympatiemi: jasné závěry z nich nevyplývají, neboť diskutující je různě interpretují. Zatímco pro jedny je Štrasburk konečně potvrzením toho, co už léta hlásají, pro druhé je tendenčním, politickým verdiktem, který je líbivý, „politicky korektní“, ale nevychází ze znalosti skutečného stavu českého školství.
Tam, kde jedni vidí v množství romských žáků na zvláštních školách jasný důkaz diskriminace, druzí ukazují, jak dobře se dokáže české speciální školství postarat o děti, které to potřebují. A to, v čem někteří vidí důkaz nedostatečnosti pedagogickopsychologických poraden, jiní vykládají jako nedostatečnou práci inspektorů.
Dalším typem faktů (či „faktů“) jsou údaje, které produkují poradny. Především ty o úrovni IQ, již považují za důvod pro přeřazení žáka na zvláštní školu. A kterou diagnostikují romským dětem patnáctkrát častěji než dětem ostatním.
Například pražský poradenský psycholog Petr Klíma za svou třicetiletou praxi vyšetřil přes devět stovek romských dětí. U 80 % z nich konstatoval IQ pod hranicí 85. Podle mezinárodních norem to sice neznamená diagnózu LMP, nicméně podle Klímy je to důvod k přeřazení na českou zvláštní školu. Děti s takovým IQ nároky normální základní školy, tak jak jsou u nás nastavené, nezvládají. Klíma proto považuje rozsudek ze Štrasburku za neoprávněný. Romské děti podle něj potřebují zvláštní péči a zvláštní školy jim ji poskytují.
Jistě, reformátoři nemusí brát názor Petra Klímy tak vážně: pedagogicko-psychologické poradny považují za součást systému, který je třeba změnit, jejich odbornost je podle nich pochybná, diagnostika zatížená setrvačností a předsudky. Do jisté míry to potvrdila i zmíněná inspekční zpráva.
Jenže podobně argumentuje například i vedoucí katedry psychologie Václav Mertin, který se považuje za zastánce inkluze. „Výsledky IQ testů si psychologové rozhodně nevymýšlejí a romské děti jsou v nich v průměru slabší. A to i v testech, které se snaží nevnášet do testů kulturní vzorce typické pro majoritu,“ říká Mertin. Některé důvody jsou podle něj zřejmé: mnoho romských dětí vyrůstá v jiném prostředí než většina průměrných dětí majority, v prostředí, které je v některých ohledech handicapuje. „Při nástupu do první třídy pak maj,speciální vzdělávací potřeby‘ a běžná základní škola jim je nedokáže naplnit,“ dodává psycholog.
Eufemismus „speciální vzdělávací potřeby“ může znamenat, že děti mají problémy s češtinou, nikdy v životě neviděly knihu, nikdy jim nikdo nečetl, neumějí držet tužku, nerozeznávají barvy, nedokážou se soustředit, nevnímají delší vyprávění, neumějí se chovat mezi dětmi s jinou zkušeností…
Jiří Pilař to říká natvrdo: „Ostatně se není čemu divit, že mají snížené IQ. Vždyť spousta těch dětí – a nejde jen o Romy, ale o všechny,zanedbané děti‘ – je podvyživená, nikdo se jim nevěnuje, pohybují se v prostředí prosáklém alkoholem a drogami. Není to jejich vina, ale normálně se vyvíjet prostě nemohou.“
Takové děti nazývá Jiří Pilař „hraničáři“ – nemají oficiální diagnózu LMP, ale chodit na zvláštní školu je v jejich zájmu. To je hlavní argument pro všechny odpůrce současných reformních návrhů: dnešní základní škola není schopná se věnovat dětem s individuálními potřebami, její třídy jsou přeplněné, nemá na to dostatek kvalifikovaných pedagogů ani asistentů (jak bylo řečeno v úvodu, certifikát Férová škola má jen deset škol). „Hraničáři“ tak na základní škole trpí – zažívají jen opakovaný neúspěch, nestíhají, propadají rezignaci a frustraci. „Jasně, že je potřeba s tím něco dělat. Ale na řadě není reforma zvláštních škol, ty dělají svoji práci dobře,“ říká Pilař. „Potřebné jsou dvě jiné zásadní věci: věnovat se těm zanedbaným dětem už v předškolním věku, pracovat s jejich rodinami. A zreformovat základní školy tak, aby byly připravené poskytovat individualizovanou péči dětem, které to potřebují. Ale je to celé úkol na generace.“
Pilařovi ovšem nezbývá než přiznat, že za dobu jeho působení na ministerstvu se mu takovou reformu iniciovat nepodařilo.
Reformátoři popisují současný začarovaný kruh velmi podobně jako jejich odpůrci: Na zvláštní školy chodí tisíce dětí, které tam nemají co dělat. Působí na to mnoho faktorů zároveň: některé děti sociálně znevýhodněné neboli zanedbané, nejčastěji romské, opravdu mají při nástupu do školy problémy, jak v běžných dovednostech, tak ve vztazích. Běžné školy opravdu nemají prostředky na to, aby se jim věnovaly individuálně – třídy jsou velké, učitelé v tomto ohledu nepřipraveni, na asistenty nejsou peníze. Bílí rodiče na školy navíc vyvíjejí tlak, aby romské žáky přeřazovaly jinam. Pedagogicko-psychologické poradny často téměř automaticky vystavují doporučení, aby dítě přeřazeno bylo, dělají to tak desítky let, považují to za správné či jediné možné řešení, ani jejich pracovníci nejsou připraveni na práci se sociálně znevýhodněnými dětmi. Rodiče romských dětí často sami chtějí, aby jejich dítě bylo „mezi svými“ na zvláštní škole, kde se vyhne rasistickým útokům a velkým školním nárokům. Vše běží jakoby přirozeně, správně, téměř automaticky…
Podle reformátorů je ale nezbytné ten kruh rozetnout a udělat to hned. První důvod je jasný: posílat děti bez handicapu na zvláštní školy je protiprávní. Druhý důvod je obecnější a podstatnější. Studie, které si Liškovo ministerstvo nechalo zpracovat, mimo jiné zjistily, že naprostá většina absolventů zvláštních škol končí školní docházku před devátou třídou nebo studuje střední školu bez maturity. Maturitní obory jsou naprostou výjimkou a není divu, protože „zvláštní“ devítiletka poskytuje rozsah a náročnost učiva přibližně do úrovně „normální“ šesté třídy. Absolventi zvláštních škol tak mají jen minimální šanci na nalezení slušné práce. V této souvislosti dospěli odborníci Světové banky k závěru, že každoroční produkce nezaměstnatelných – převážně romských – nekvalifikovaných absolventů zvláštních škol stojí Česko šestnáct miliard korun ročně. Na sociálních dávkách i ztrátách produktivity.
„,Přísun‘ dětí na zvláštní školy je nutné zastavit,“ říká Klára Laurenčíková. „Základním školám musíme poskytnout vybavení, aby se mohly znevýhodněným dětem věnovat a udržet je na normální škole. A musíme to začít dělat hned, nezaklínat se tím, že to nejde, že na to nejsou lidi ani peníze. To je smysl reforem. A v tomto duchu jsme také navrhli úpravy některých vyhlášek i novelu školského zákona a financování škol.“
Zvláštní školy by tak v krátkém horizontu měly zůstat opravdu jen školami pro děti s výrazným handicapem, pro které není vhodné, aby se učily s ostatními. Mezi reformními návrhy je zásadní změna financování základních škol. Dnes mají zvláštní školy vyšší normativ, zjednodušeně řečeno více peněz na jednotlivého žáka, aby mohly mít menší třídy a poskytovat individuální péči. Do budoucna by peníze na speciální vzdělávací potřeby měly jít za žákem, nikoli za speciální školou. Neboli: dítě, které bude z těch či oněch důvodů potřebovat speciální péči na základní škole, této škole také přinese peníze navíc. Reformátoři dále požadují speciální rozpočet na předškolní péči pro znevýhodněné děti a práci s jejich rodinami, školení učitelů i pracovníků poraden a na asistenty pedagogů.
Zlepšete mé dítě Reformní návrhy mají pochopitelně svá rizika. Není jasné, kolik by opravdu reforma stála a zda je reálné, že stát do základního školství vloží miliardy navíc. Také není jasné, zda přesun „hraničářů“ na normální školy nepovede ke vzniku „ghetto“ škol, tedy škol, které budou sice „normální“, ale budou do nich chodit jen romské děti, protože bílí rodiče děti pošlou jinam.
Nová koalice se zatím dohodla na obezřetném postupu. Zkusí změřit, jakou „přidanou hodnotu“ školy dětem nabízejí, jak pomáhají vytahovat vzhůru znevýhodněné děti (bude se to provádět srovnávacími testy stejných tříd v 5. a v 9. ročníku). A na všech školách se má objevit školní psycholog, který bude pomáhat s integrací. Zda přijde se skutečným reformním programem, to se teprve uvidí.
***
Na první pohled se zdá jasné, že buď je tady nějaká chyba ve školách, nebo jsou Romové ve srovnání s majoritou z hlediska inteligence a schopnosti učit se méněcenní
Odborníci Světové banky dospěli k závěru, že každoroční produkce nezaměstnatelných – převážně romských – nekvalifikovaných absolventů zvláštních škol stojí Česko šestnáct miliard korun ročně
O autorovi| Michal Komárek, Autor (* 1963), novinář, je zástupcem šéfredaktora internetového deníku Naše adresa novinář
