* LN Jak vidíte současné české politické divadlo, existuje vůbec něco takového?
Ne. Nejsme politický národ. Politiku si představujeme jako nízkou činnost, kterou neděláme my, nýbrž kdesi jinde pro nás darebáci. Když se chce divadlo vyjadřovat politicky, sáhne obvykle po klasice a nějak ji převyloží, překroutí, vysvětlí a pomrkáváním nás přesvědčí, že to, co vidíme, je přísně o dnešku. Tedy o těch politicích, co nahoře, jinde, nad námi, proti nám kradou a lžou.
* LN Vyvíjí se v tomto směru zájem tvůrců a autorů?
Ne, nikdo o takový směr nestojí. Ani autoři, ani divadla, asi ani publikum. Před časem ve zlaté kapličce hrál Burgtheater Jelinekové hru o Kaprunu. Vášnivá a zuřivá levičácká šílenost, nádherně udělaná, výsostné politické divadlo, navíc moc aktuální, s velkým scénickým gestem. V Národním divadle nikdy nic takového, myslím tak silného, jako přivezl Burgtheater, nebylo. A přitom máme tak divoké moderní dějiny, že by inscenace o nich mohla tu kapličku nad Vltavou i zbořit.
* LN Jak hodnotíte dosavadní pokusy reflektovat na divadle ryze současné politické dění - ať už jde o texty, nebo inscenační koncepce (Klestilové Má vlast, Othello jako válka v Iráku, nyní Dürrenmattův Komplic jako dnešní potíže s korupcí a organizovaným zločinem)? Má to vliv, pomůže to věci pojmenovat?
Reflexe ryzí současnosti - to je každý den v novinách. Divadlo umí víc či hlouběji, ale ničemu to nepomůže. Ve svobodné zemi, a tou jsme, můžete na jevišti říkat co chcete a kdo chce, nemusí to poslouchat. Klestilové Má vlast je dobrý příklad - ona napsala velkou absurdní nadsázku, existenciální metaforu velkou jak Chrám sv. Víta, ale veřejnost si to předělala -na lehkou legraci o politicích, že jsou blbci nahoře, jinde, nad námi. To je denně v novinách, pěkně se to čte a může nás to upokojit, my nic, my trpíme. Kvůli tomuto uspokojení ani do divadla nemusíte. ND jako výjimku uvedlo tento týden novou Vedralovu hru Staří mistři - o století politických perverzí, o bezcharakternosti umělců. Konečně někdo vkročil přímo do té moderní vřavy, kde je skutečně důvod o něčem pro nás naprosto zásadním mluvit a hrát. Jenže pro ND je to riskantní okraj, dali to na půdu do Kolowratu, ačkoliv by to měla být jejich vlajková loď nebo alespoň první vlaštovka. U nás se ale spíš věří na Pepičku, která to v lásce nějak chytře zařídí a pobaví nás. Kolem Vedralovy hry budou určitě řeči, bude nějaký spor, zatímco ty inscenace o Pepičkách plynou, jako když prší do králíkárny. Tak to u nás každý chce.
* LN V La Fabrice chystáte hru Políbila Dubčeka, mohl byste přiblížit, oč půjde?
O rok 1968, o kult pražského jara, o ruskou agresi. A vlastně o to, co tady vykládám. Dubček, Brežněv, ta katastrofální touha Čechů komunistů radit za každou cenu ruským komunistům imperialistům, jak polepšit socialismus. Dubček je uložený do vitríny a Brežněv není Pepička, která to všechno s tou láskou chytře zařídila. My jsme tu měli komunismus, ruskou okupaci, byli jsme v tom až po krk, dodnes tím páchneme a chceme teď dělat, že to nikdy nebylo. Hrát divadlo o moderní době musí někoho bolet, nejen nás, ale i v hledišti.
* LN Proč se snažíte dělat divadlo na koleně, mimo oficiální divadelní síť?
Protože to tam v té továrně jde. I když se z toho kutění za pár korun asi zblázníme. Zrovna teď nám magistrátní kulturní komise zamítla pro hru Políbila Dubčeka podporu. No, já se jim nedivím, v komisi sedí socialisti, komunisti, proč by nám pomáhali hanobit, jak asi říkají, soudruha Dubčeka a komunisty z roku 1968? Tak to je to politické divadlo u nás.
