* Na první pohled působíte velmi odlišně: na jedné straně muž s tvrdými nároky na sebe i na druhé, který nepřestává pracovat a dokonce univerzitně studovat, na straně druhé ztělesněná lehkomyslnost a člověk, který své studium ukončil po třech vyhozeních ze školy... Jak se takové protiklady dají dohromady?
Horáček: Zřejmě se přitahují… Své první texty jsem začal psát v ruzyňské věznici. To bylo v květnu roku 1974. Nepsal jsem na hudbu, ale od začátku s myšlenkou na skladatele, který je jednou zhudební. Trvalo mi deset let, než jsem se ho odvážil vyhledat. Až večer 6. ledna 1984 jsem zazvonil u bytu ve Vězeňské číslo 4 – pěkně to jméno zapadá do příběhu, že jo? Tam měl bydlet autor mnoha písní, které jsem znal a obdivoval. Osobně jsme se neznali. Přišel otevřít vysoký pán. Připadal mi dost starý – bylo mu tenkrát devětatřicet. Něco jsem koktal a vrazil mu do ruky papíry s těmi texty.
Hapka: Chodilo za mnou hodně takových. Nic jsem si od toho nesliboval. Ale kouknul jsem na nějaké čtyři verše – a zaujaly mě. Řekl jsem: Pojď dál.
Horáček: Tak jsem šel a v jistým smyslu už vlastně nikdy neodešel.
Hapka: Z toho textu se pak stala píseň Všechno nejlepší, zpívala to Hanka Hegerová.
* Proč Petr Hapka, který se tehdy věnoval skoro výhradně filmové a televizní hudbě?
Hapka: Je pravdou, že písničky jsem tehdy skoro neskládal, ale hlavně proto, že mi chyběl textař. V sedmdesátých letech jsem hodně spolupracoval s Petrem Radou. Pro Hanu Hegerovou jsme společně napsali třeba Kázání v kapli Betlémské nebo Obraz Doriana Graye. Jenže v roce 1977 Petr Rada emigroval do Austrálie. Zkoušel jsem pak něco dělat se Zdeňkem Rytířem, ale z toho vypáčit text… Takže jsem se víc a víc zaměřoval na filmovou hudbu a čekal, až se naskytne nějaký nový textař. A pak se to stalo – zazvonil Horáček. V mém životě se to tak stává, že přijde to, co přijít má. Jeho první text jsem zhudebnil ještě tu noc.
Horáček: Jmenovalo se to Litanie a byla to první písnička, kterou jsme nabídli Haně Hegerové.
Hapka: A ona ji odmítla.
Horáček: Jiný začátek, než jsem si představoval...
* Nelíbila se jí?
Horáček: V textu stálo: „Buď jen moje, ať jsi kde jsi, ať jsi jasná, nebo nejsi...“ Bylo to oslovení šťastné hvězdy. Věřím, že každý z nás ji má a že by na ni měl mluvit. Copak nestojí psáno, „klepejte, a bude vám otevřeno“? Jenže Hana Hegerová řekla: „To zpívat nebudu, to bych vypadala jako lesba!“ Nevím, jak na to přišla. Až později – a mockrát – jsem se přesvědčil, že každý text může mít nečekané osobní konotace. Dřív, než jsem to mohl začít „řešit“, a možná tím všechno nenávratně pokazit, se Petr usmál a začal hrát další píseň. Jmenovala se Denim blue. Paní Hegerové se okamžitě zalíbila. Od té chvíle už jsme společně nezkoumali „jestli“, ale „co“, „jak“, „kdy“. Prostě jsme začali pracovat na albu, které pak vyšlo pod titulem Potměšilý host.
Hapka: Mně se taky Denim blue líbí, dodnes. Stojím si za každým tónem. Ale kolikrát jsem se tě chtěl zeptat: Co ty máš proti písničce Potměšilý host?
Horáček: Proč bych to dnes neřek’? Já celé to album považuju za naše daleko… nejmíň zajímavé. Hlavně mě se to týká. Byl jsem na začátku, musel jsem vycházet vstříc naturelu jedné, jakkoli vynikající interpretační osobnosti. Přitom jsem vždycky chtěl opak – nehledat písně pro interpreta, ale interpreta pro píseň. Jsem si naprosto jistý, že ty tu věc zpíváš daleko líp. Dodnes mám tvoje demo a hlídám je jak rodinný šperk. Když to někdo zpívá líp, proč by to neměl zpívat i na albu? Tenkrát jsem si definitivně řekl, že jedině taková alba chci v budoucnu dělat.
Hapka: Já mám tuhle písničku strašně rád. Možná proto, že někde v sobě vnímám jenom její melodii, což je Horáčkova zásluha – text na mě sám zpíval.
* Vy jste nikdy nezkoušel napsat text?
Hapka: Jen jednou, to mi bylo pět let. Složil jsem písničku a k ní si napsal i slova – jmenovala se Mamička je kočička. Jistě chápete, proč je dobře, že to byl můj poslední text v životě.
Horáček: Mě mrzí, že jsem ho nikdy nečetl. Ale jak znám Petrovu maminku z obrázků, protože Hapkův otec byl akademický malíř a svou ženu s malým...
Hapka: Péťou?
Horáček: ... s malým géniem často maloval, tak většinou je zachycena jako paní stojící s ukazovátkem a přísným výrazemnad klavírem– ani bych se nedivil, kdyby svého synka občas praštila přes prsty.
Hapka: Maminka byla opravdu přísná žena, ale já jsem jí vděčný – začal jsem kvůli ní komponovat. Vždycky totiž dávala v kuchyni pozor, zda pilně v pokoji cvičím na klavír. A já si zpočátku vybral nějakou etudu, rychle se ji naučil a pak už jsem ji bezmyšlenkovitě přehrával a rozvíjel, zatímco jsem si četl detektivky – proto jsem taky dneska tak sečtělý. A když mě později nebavilo učit se něco od Mozarta, tak jsem to sice začal hrát, ale skončil jsem u něčeho od Hapky. To byly vlastně moje první písničky.
* Oba jste své dnešní profese studovali: Michal Horáček psaní na fakultě sociálních věd a publicistiky, Petr Hapka hudbu na konzervatoři. Ani jeden z vás však školu nedokončil. – Proč vás oba vyhodili?
Horáček: Strašně jsem tehdy, v době nejhnusnější normalizace, chtěl navštívit USA. Žádost o výjezdní doložku bylo ovšem potřeba opatřit razítkem fakultní organizace Socialistického svazu mládeže. Nebyl jsem členem – co pamatuju, tak mezi kolegy v roce 1974 dost možná jediný. Zašel jsem za předsedou SSM, což byl kluk, se kterým jsme hrávali fotbal, a požádal ho o to razítko. Podíval se na mě a povídá: „Ale my tě, soudruhu, z politické činnosti neznáme.“ To mi ten debil opravdu řekl a razítko mi nedal! Strašně mě tím ponížil – co je mu do toho, že chci jet za vlastní peníze do Ameriky? Řekl jsem si, že jestli se s tím smířím, přijmu vítězství bolševika nadmousvobodou a vůbec nade mnou, tak jsem šel a to razítko SSM padělal. Do USA jsem odjel a stálo to za to, i když ze školy mě pak vyrazili a internovali v Ruzyni. Mimochodem, dodělat tu školu, ve skutečnosti připravující komunistické agitátory, by mi stejně žádný vzdělání nedalo. To jsem získal až na univerzitě ve svobodné době.
Hapka: Mě nejdřív vylili z herectví, které jsem dva roky studoval u Oldřicha Nového, pak mě vyloučili i z violy a nakonec z klavíru. Ale žít se musí! A tak když nešlo hrát ve škole, tak jsem nastoupil do divadla Paravan, kde se najednou zjistilo, že umím psát písničky. A musím říct, že tohle období hledání a nevědění bylo nejkrásnější etapou mého života.
* Jaký byl Oldřich Nový jako profesor?
Hapka: To byl úžasný chlap. Dodneška od něj mám doma dopisy, kterémi psal, když mě vyhodili ze školy – uklidňoval mě, ať si z toho nic nedělám, že já se neztratím. Pořád si slibuji, že si je jednou nechám zarámovat...
* Po vynucených odchodech ze školy jste se oba museli živit nejrůznějšími dělnickými profesemi…
Horáček:Po propuštění ze školy a následně z vazby jsem vystřídal různá příležitostná zaměstnání. Chvíli jsem myl v restauraci Alfa černé nádobí, což nebylo nic příjemného, protože tahle činnost člověka na dost dlouho poznamenala, zejména pachově. Lepší bylo dělat plavčíka na Lhotce, ale ještě zajímavější bylo pracovat ve skladu na džíny, který pomalu aby hlídali ozbrojenci, protože to byl nejcennější artikl v celé zemi, po němž toužil úplně každý. Nakonec se mi v roce 1976 podařilo stát se pracovníkem META, což byl výrobní podnik Svazu invalidů. Tím pádem jsem se stal domácím dělníkem a nejdřív jsem vyplňoval nějaké kolonky a pak dělal zajíce z pivních zátek – to byla socialistická představa o pěkném suvenýru pro výzdobu domácnosti pracujícího člověka. Každopádně jsem se nemusel šprtat marxák, takže skvělá doba!
Hapka: To já se zase docela dobře živil na švábech. Dělal jsem svého času v továrně na potisk látek, kde byly statisíce švábů. A protože výzkumné ústavy tenkrát ještě neměly vlastní chovy, platily sedm halířů za švába. Nosil jsem si tedy do práce lahev od okurek a chytal šváby, které jsem pak odcházel prodat. Docela to vynášelo...
* Věřili jste, že se vrátíte k umělecké činnosti?
Hapka: Otom jsem vůbec nepřemýšlel. A myslím, že Horáček taky ne.
Horáček: U mě to bylo jednoduché – já se neměl k čemu vracet. V jedenadvaceti letech mě vyhodili ze školy a bylo jasné, že za stávajícího politického režimu tu sotva kdy budu smět publikovat. Ale protože jsem vždycky toužil psát, tak jsem se zkrátka naučil anglicky a časem mi začaly vycházet články v Austrálii, Británii a Americe. To byla fantastická škola, protože tamní editoři byli profesionálové, kteří nehleděli na nic jiného, než aby to bylo dobře napsané. Nehledě na to, že platili dobré peníze, asi tak padesátinásobné honoráře než tady. A vedle toho jsem samozřejmě dál sázel na koně. Někdy byly krušný chvíle, jindy hojný. Každopádně jsem byl tak svobodný, jak to tehdy jen šlo.
* Vy jste nikdy nesázel?
Hapka: Za celý svůj život jsem se nikdy s nikým o nic nevsadil. Akorát s maminkou jsem hrával žolíky...
Horáček: To jsi nutil hrát i mě – o držtičky!
* O držtičky?
Hapka: Hrávali jsme o kresbičky – vítěz byl zpodobněn, jak se usmívá, kdo prohrál, ten se na obrázku příšerně mračil.
Horáček: Jenomže Petr uměl skvěle kreslit, takže bylo hrozně potupné prohrát, protože pak člověk na kresbě vypadal jako… no, děsně se šklebil hubou s pár zuby, po celém ksichtě měl boláky; zkrátka příšera! Ale byla to senzační zábava, tu jsme dokázali provozovat celé noci.
* Po slavném albu Potměšilý host vyšlo v roce 1988 dnes už legendární album V penziónu Svět – jak se na tuhle desku s odstupem let díváte?
Horáček: Pro mě bylo důležité, že se předchozí album Potměšilý host stalo deskou roku – do té doby jsem byl nikdo, ale tenhle úspěch výrazně změnil moji pozici, přinejmenším jsem začal být vnitřně drzejší a pevnější...
Hapka: To už nejde!
Horáček: Tenkrát to ještě šlo. Zatímco při natáčení desky Potměšilý host jsem si nemohl dovolit říct Haně Hegerové, že ta písnička se bude jmenovat Kráva mého života, jak jsem chtěl já, a ne Všechno nejlepší, jak si prosadila ona, tak v případě Penziónu Svět už jsem si dovolil všechno, co jednotlivé písně i celý projekt podle mě potřebovaly. Tehdy jsme s Petrem pro Čechy třeba objevili Richarda Müllera nebo z rockera Kocába udělali šansoniéra. Přišli jsme s něčím, co tady nikdy dřív nebylo. Do té doby vydávali interpreti alba, na která jim různí skladatelé a textaři psali písně, ale my jsme nabízeli desku, kde autorská výpověď byla důležitější než rozšíření repertoáru zpěváka.
Hapka: Třeba Hana Zagorová, už tehdy mnohonásobná Zlatá slavice, nám na desku V penziónu Svět nazpívala jen dvě slova a smích! Aby ji tehdy Richard Müller rozchechtal, zavřel se s ní za zástěnu a tam s ní mrckoval. My s Horáčkem chtěli vědět, co tam spolu dělají, ale nenechal nás ani nakouknout.
Horáček: Akorát se zpoza zástěny pořád ozýval Müllerův hlas: „Ne, takhle se nesmějte! Smějte se jako Zagorová.“ A Zagorová se začala smát, ale on ji přerušil: „Ne, to není Zagorová! Udělejte Zagorovou!“ Nechci ani spekulovat o tom, co udělal, že se nakonec spontánně rozesmála – a ten smích je na desce.
* Proč následně trvalo dlouhých osm let, než vyšla vaše další autorská deska Citová investice?
Hapka: Protože Horáček vstoupil v listopadu 1989 do politiky!
Horáček: Nevstoupil jsem do politiky, tu jsem nikdy dělat nechtěl. Jedinou výjimkou bylo asi čtrnáctidenní angažmá v občanské iniciativě MOST – a to nebyla politika, ale revoluce…
Hapka: A o těch čtrnácti dnech právě mluvím!
Horáček: Ty dva týdny by se ještě daly přežít, ale horší bylo, že jsem pak začal podnikat a šest let nenapsal jediný text. Chtěl jsem psát, věděl jsem, že na to Petr čeká, ale všechno musí mít svůj čas. A ten přišel. I když musím přiznat, že zpočátku mi to šlo docela ztuha. První text, který jsem Petrovi po všech těch letech donesl, se jmenoval Sluneční lázně Hovězí. Slyšel jsem na to reklamu v nějakém lokálním rádiu a rozesmálo mě to. Metafora pro zaslíbené místo z české perspektivy… Akorát že Petr z toho byl zklamaný, i když mi to dal najevo velmi zdvořilým způsobem.
Hapka: Co se s tím textem vlastně stalo?
Horáček: Radši jsem ho někde ztratil, protože už když jsem dojel z naší tehdejší schůzky domů a znovu si ho přečetl, tak jsem pochopil, že se ti nelíbil právem. Ale nakonec se nám nějak podařilo zase začít spolupracovat. A hodně tomu napomohla Petrova nádherná píseň Dívám se, dívám, o které si upřímně myslím, že tohle by měl být ten hit, který s námi bude vždycky spojovaný. To je podle mě skutečná, nesentimentální, ale citlivá milostná písnička. Mimochodem, když jsme tuhle skladbu natáčeli ve FiSyu, to ji tehdy ještě zpíval jenom Petr, tak jsme jako obvykle přetáhli frekvenci. Stál jsem na chodbě, kouřil a kolem chodily uklízečky a rachotily kýblema, aby daly najevo, že už bychom měli skončit. A najednou přestaly rachotit a zaposlouchaly se. A v tu chvíli jsem si řekl: Takhle mají písničky na lidi působit. Vzaly ji pak za svou i ženy akademicky vzdělané, ale řeknu vám, nad ženskou s kýblem nos neohrnuju. Bez okolků dá najevo, jestli to bere, nebo ne.
Hapka: Ve skladbě Dívám se, dívám původně ani Lucka Bílá být neměla. Chtěli jsme jenom nějaké pěvecké sbory a Lucka přemluvila sbor z divadla Ta Fantastika. Jenomže když se zpěváci dozvěděli, že by měli jet zpívat až někam do FiSya, a ještě k tomu zadarmo, tak nikdo z nich nedorazil – kromě Lucie Bílé. A tak z písně se vzdáleným sborem vznikl duet.
Horáček: A tenhle přístup vysvětluje, proč je hvězdou Lucka Bílá a ne někdo z toho sboru.
* Teď vychází vaše rekapitulační dvojalbum Benefice černých koní – chcete se i dál věnovat natáčení desek, nebo se zaměříte na divadelní představení, jako bylo Kudykam, když prodeje alb jsou už dneska natolik nízké, že většina umělců přestává věřit, že ještě někdy nějakou desku vůbec vydá?
Hapka: Samozřejmě že chci dál točit desky – co jiného bych proboha dělal?!
Horáček: Nejdřív musíme něco vytvořit a pak teprve můžeme začít uvažovat, jestli je to lepší na desku, nebo z toho udělat divadelní představení.
Hapka: Taky tak neuvažuju – vždycky píšu pro sebe. A někdy pro Horáčka. Něco se použije, zbytek vyhodí... Na tom se nic nezmění.
Horáček: Psát pro sebe je jediné řešení. Ve chvíli, kdy člověk začne přemýšlet, jak své dílo prodat, tak už musí mířit na takzvanou cílovou skupinu, a tím pádem slevuje ze svých představ a snaží se vyjít vstříc představám kupujícího. V tom případě se ovšem z umění stává umělecké řemeslo. To dělat nechceme, naše ambice je umělecká. Jestli se nám to daří, nebo ne, to ať si svobodně posoudí každý sám. Ale i kdyby nad námi zlomili hůl úplně všichni, my budem dělat písničky dál. A sledovat cestu, kterou jsme začali v Penziónu Svět.
Hapka: Fakt je, že já mám Penzión Svět dodnes nejradši.
Horáček: Tak to vidíte... Já mám nejradši to album, které se teprve narodí. Koukám dopředu a Petr se otáčí. Neotáčej se, bude z tebe solnej sloup. Nebo budeš brzo starej!
***
Hana Hegerová řekla: To zpívat nebudu, vypadala bych jako lesba! Výzkumné ústavy platily tehdy sedm halířů za švába. HAPkA – HORáček
PETR HAPKA (1944) ? Je jedním z nejvýznamnějších českých autorů filmové hudby (Den pro mou lásku, Panna a netvor, Tisícročná včela, Bylo nás pět). ? Je několikrát rozvedený a má celkem šest dětí.
MICHAL HORÁČEK (1952) ? V létě roku 1989 založil s Michaelem Kocábem občanskou iniciativu MoST, která v listopadu téhož roku přivedla k jednacímu stolu předsedu vlády Ladislava Adamce a představitele disentu. ? V roce 1990 spoluzaložil sázkovou akciovou společnost Fortuna, stal se předsedou jejího představenstva; v roce 2004 prodal s ostatními zakladateli všech 100 procent akcií. ? Je rozvedený, má dvě děti.
O autorovi| Ignác Štajer, foto Tomáš Krist, spolupracovník Pátku ignac.stajer@seznam.cz
