Pondělí 29. listopadu 2021, svátek má Zina
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Hravé knihovny v informačním věku

Česko

Před osmi lety jsme v Orientaci informovali o projektu Národní technické knihovny, která měla v areálu technických vysokých škol v Praze-Dejvicích vyrůst do roku 2004. Tuto středu – tedy 9. 9. 2009 – byla knihovna konečně slavnostně otevřena a plný provoz zahájí pozítří.

Víte, ve které instituci se ihned dozvíte, kolik jste při výstupu schodů spálili kalorií? Nebo kde si můžete porovnat rychlost svého výstupu s dosavadním rekordem? A kde si můžete volit jednotlivé místnosti podle toho, na kolik odhadujete své IQ? Nejde o zábavní park, ale o novou budovu Národní technické knihovny (NTK) v pražských Dejvicích. Údaje o kaloriích či rychlosti si přečtete přímo na schodišti. A jednotlivá „inteligenční pásma“ jsou v nadsázce rozlišena podle náročnosti literatury, kterou si do dané studovny přinesete.

Nová budova je součástí obecnějšího trendu,v jehož rámci jsou knihovny chápány a navrhovány jako „místa setkávání“: v NTK bude přístupná také studovna s nonstop provozem, statisíce svazků ve volném výběru, restaurace, sprchy, knihkupectví, kopírovací centrum, konferenční sály a prodejna příslušenství k počítačům. V tomto smyslu je možná zavádějící mluvit o „knihovnách 21. století“, protože v polovině tohoto století už žádné knihovny existovat nebudou. Přesněji řečeno, nebudou se tak nazývat. Knihovny se mezitím přejmenují na mediatéky, informační centra, discovery centers apod.

Podobné názvy podle mnohých lépe odpovídají podobě moderních knihoven, které se snaží spojit svou klasickou úlohu s dalšími funkcemi, jako je nejen veřejně přístupný internet, ale také informační a turistické centrum a další služby pro místní komunitu (podobně se knihovníci jmenují „informační pracovníci“ a knihovnictví je „informační věda“). Knihovny podle těchto koncepcí mohou působit jako neutrální prostor pro setkávání různých neformálních skupin a iniciativ působících v obci. Po prodeji či pronájmu bývalých kulturních domů se právě knihovny často staly přirozeným centrem kultury v obci. Mluví se dnes také o roli knihoven v interkulturním dialogu v regionech s národnostními menšinami. Umožněním veřejného přístupu k internetu knihovny mohou přispívat k vyrovnávání sociálních rozdílů, přestože je samozřejmě nevyřeší.

V roce 2007 žilo 93 procent obyvatel České republiky v místech, kde knihovna nabízela veřejný internet. Vloni se jen z veřejných knihoven (tedy ne z univerzitních) dostalo k internetu 11 000 lidí denně (kromě víkendů), celkem to podle Víta Richtera z Národní knihovny bylo 2 845 767 návštěvníků. Současně však platí, že naopak mnoho čtenářů vstupuje do knihoven právě prostřednictvím internetu, aniž by vstoupili do jejich budov. Dostávají se tak nejen ke katalogům, ale díky digitalizaci i k dokumentům samým. Je tedy stále více pravda to, co zaznělo už roku 1998 na semináři Knihovny budoucnosti: „Dnešní knihovny nemají stěny. Informace, které bývaly kdysi umístěny uvnitř knihovny, jsou dnes k dispozici odkudkoli bez omezení a lze je globálně využívat za předpokladu, že máte k dispozici osobní počítač připojený k internetu.“

Zároveň však paradoxně platí, že sám internet je stále více popisován pojmy souvisejícími s prostorem: mluví se o portálech, rozcestnících, chatovacích místnostech. Dokonce i úspěšnost internetových stránek se hodnotí nikoli podle sledovanosti, jako je tomu u jiných masových médií, ale podle jejich návštěvnosti. V tomto smyslu tedy jako by panovala mezi knihovnami a internetem či kyberprostorem jakási vyváženost a závislost: Kdyby nebylo knihoven, mnozí lidé by neměli přístup na internet, a naopak, kdyby náhle přestaly fungovat počítače a neexistoval kyberprostor, v dnešních knihovnách bychom se jen těžko orientovali. Katalogy jsou dnes už většinou jen elektronické a knihy ve skladištích bez nich nelze vyhledat.

Najdi lidi s děsivě podobným gustem Jak je z hravé podoby NTK patrno, knihovny se zaměřují na to, jak se přiblížit mladým lidem, zvláště tzv. generaci Googlu (jak jsou označováni lidé narození v letech 1995–2010). Knihovna by tak v budoucnosti mohla disponovat systémem GPS nebo instant messaging (služba umožňující svým uživatelům sledovat, kteří jejich přátelé jsou právě připojeni, a okamžitě s nimi komunikovat). Velké pokroky v tomto směru dělá třeba Vědecká knihovna v Olomouci: v rámci jejího katalogu si lze knihu rovnou objednat k nákupu, knihy hodnotit a doporučovat dalším čtenářům. Katalog sám vám navíc ke knize nabídne podobné či související dokumenty. Jak mi sdělil Martin Vojnar, odpovědný za novou podobu katalogu, knihovna se přitom inspirovala portálem librarything. com, který se prezentuje jako stránka pro milovníky knih, pro katalogizaci a pro vytváření sociálních sítí, k čemuž úvodní stránka portálu kupříkladu návštěvníky vybízí slovy: „Najdi lidi s děsivě podobným gustem.“ Kromě toho si zde návštěvníci mohou vytvářet svoje soukromé katalogy knih a sami k nim přidávat katalogizační hesla (nebo tyto záznamy stahovat z knihoven) – podle principu, že nejvíce si člověk pamatuje to, na co přijde nebo co si vytvoří sám.

Elektronické knihy v katalogu olomoucké knihovny jsou převzaty z projektu Gutenberg. org, který obsahuje kolem třiceti tisíc knih, ovšem těch českých pouze sedm. Více knih v češtině nalezneme třeba v České elektronické knihovně a jak známo, Městská knihovna v Praze nabízí zdarma ke stažení kompletní dílo Karla Čapka, následovat by měl Karel Hynek Mácha a pak další „povinná školní četba“.

Situace v této oblasti je ovšem hodně nepřehledná. Jednotlivé knihovny si nyní zřizují vlastní digitální knihovny (přístupné zpravidla jen uživatelům a častěji jen v rámci budovy dané instituce), existují také projekty gutenberg.cz nebo http://www.palmknihy. cz/. S těmi ovšem zřejmě zatím žádná česká knihovna nespolupracuje, protože třeba v případě portálu gutenberg.cz „zatím není zřejmé, jak se budou aktivity portálu dále vyvíjet a jaký typ a jakou míru spolupráce bude možné mezi nimi a knihovnami realizovat“, jak sdělil Vojnar.

Audioknihy, e-knihy, knihy na mobilu Obecně lze prohlásit, že současnost amerických knihoven je v jistém smyslu vzdálenou budoucností knihoven českých. Co tedy pohled do Ameriky napovídá? Tamní knihovny se dnes nejen prezentují na facebooku, ale například řada z nich už při půjčování používá čtečky elektronických knih. Rovněž „půjčují“ nekopírovatelné audioknihy tak, že je čtenářovi nahrají na jeho MP3 přehrávač (nebo mu půjčí i ten), a on po třech týdnech musí přijít a knihovníci mu nahrávku opět vymažou. Čtenář si nahrávku může teoreticky vymazat i sám, ale je vyžadováno, aby se tak stalo v místě výpůjčky. Přitom perspektiva čteček v našich knihovnách není tolik vzdálená: s distribucí knih formou e-booku pro čtečky souhlasí velká část českých vydavatelů a ve větším měřítku by dodávání e-booků mělo začít již v tomto roce. V zahraničí již existují také knihy dodávané na mobilní telefon, takže i ty by se časem mohly stát součástí knihovních fondů.

Situace českých knihoven je přitom v oblasti přístupu k elektronickým knihám mnohem horší než v knihovnách západních. Ty totiž mají peníze na to, aby hromadně nakupovaly digitální verze nově vycházejících knih. Třeba nakladatelství Springer začalo s elektronickými knihami v roce 2006 a dnes zpřístupňuje ročně 40 tisíc elektronických knih on-line. Celková cena pro e-knihy uváděné v roce 2009 činí 373 000 eur (3370 titulů), je možné koupit pouze části kolekce nebo se zapojit do konsorcií. Jedna elektronická kniha tak přijde na více než 110 eur, což je vysoká částka, takže české knihovny z toho mají jen velmi malou část. Knihovník jako vládce?

Zmiňovaná otázka financí není nijak zanedbatelná. Asi je pro dnešní dobu příznačné, že jestliže se v době komunismu z Národní knihovny ztrácely knihy autorů zakázaných z politických důvodů a pak postupně i detektivky, pohádky či náboženská a esoterická literatura, tak v 90. letech byly deponované sklady Národní knihovny několikrát terčem cílených útoků skupinových profesionálních vykradačů, kteří se zaměřovali na dobře zpeněžitelné staré tisky, které pak končily na aukcích. Paranoik by zde asi řekl, že se tak projevuje tendence, kterou popsal Konrad Paul Liessmann: podle něj jsou dnes knihy a vzdělání pouhým nástrojem trhu posuzovaným podle „čistě ekonomických kritérií“. Kniha ukradená a prodaná v aukci je jistě dobrým příkladem ekonomické efektivnosti, stejně jako devocionálie, které od roku 1989 hromadně mizí z našich kostelů a končí v zahraničí.

Přirovnání knihovny ke kostelu asi zní zvláštně, ale není myslím zcela bezdůvodné a asi má pravdu německá literární vědkyně Aleida Assmannová, která ve své knize Erinnerungsräume tvrdí, že s tím, jak knihovny s příchodem elektronického věku ztrácely společenský význam, souběžně získávaly stále větší význam umělecký, nabývaly důležitosti jako významný kulturní symbol v literatuře a umění.

Když si v této spojitosti připomeneme vyjádření spisovatelů jako Jorgeho Luise Borgese, jehož oblíbenou vizí byla představa světa jako jedné velké knihovny, v níž jsme všichni knihovníky, nebo Williama Gibsona, že internet je cosi jako nekonečný časopis či velká knihovna, a připojíme k tomu poznatky o tom, že žijeme ve společnosti, v níž stále vzrůstá množství informací, mohli bychom z toho vyvodit, že knihovníci by v budoucnosti mohli být vládci informací, kteří vytvářením a přiřazováním jednotlivých předmětových hesel rozhodují o tom, co bude možné vyhledat, a co ne. Nebo snad skrytými vládci světa jako takového? Někteří knihovníci si to možná myslí…

Podle nedávného průzkumu ovšem 84 procent lidí začíná své vyhledávání nějaké informace pomocí jednoho z internetových vyhledávačů a 90 procent je s výsledky takového hledání spokojeno, proti tomu pouze jedno procento respondentů začíná vyhledávání na webových stránkách knihoven a v jejich katalozích a pouze 10 procent respondentů naznačilo, že knihovna v tomto směru uspokojuje jejich potřeby. Jediná šance, jak se v nadcházejícím století prosadit, pro knihovny nepochybně spočívá v tom, že na svoje stránky budou schopné nalákat dostatečný počet návštěvníků. Zároveň by se tak mohla zvyšovat i obecná úroveň internetu jako takového (a nepřímo ovlivňovat i to, jakým aktivitám lidé na internetu věnují nejvíce času), aby se skutečně nenaplnilo nedávné konstatování či varování filozofa Stanislava Komárka, že „obrovskou rychlostí vybujevší internetová kultura je odříznuta takřka ode všech tradičních zdrojů vzdělanosti“.

Až všichni budou tvůrci Po těchto neblahých předpovědích však na závěr přidám jednu dobrou zprávu: součástí NTK bude časem také multimediální pracovna, kde bude možné složit si vlastní skladbu a nahrát ji anebo sestříhat vlastní krátký filmový záznam, což je již nyní možné realizovat třeba v Korejské digitální knihovně. Knihovny či jejich nástupní instituce budou totiž zřejmě stále více interaktivní: součástí západních knižních veletrhů jsou již dnes konference o tvůrčím psaní a ukázky toho, jak se tiskne a váže kniha. V budoucnosti se tedy v knihovnách asi budou pořádat i kurzy tvůrčího psaní, přičemž novopečený autor si pak bude moci knihu i sám vytisknout a svázat.

Ostatně podobné narušování či smazávání hranic mezi jednotlivými institucemi je dnes běžné. Příznačné je, že kupříkladu Muzeum budoucnosti v rakouském Linci je cosi mezi muzeem, galerií a interaktivním studiem: v rámci školní výuky tam jsou přiváděni studenti za účelem fyzikálního vzdělávání formou hry, ale zároveň se zde pravidelně pořádají festivaly digitálního umění. Návštěvníci tam sami mohou tvořit a experimentovat a tak se z nich stávají tvůrci a umělci, podobně jako v knihovnách budoucnosti se ze čtenářů stanou autoři. Tak se uskutečňují sny avantgardních umělců o tom, že všichni lidé budou umělci. Ovšem hned dodejme, že taková budoucnost neláká zdaleka všechny. Například Milan Kundera varuje před grafomanskou dobou, kdy všichni lidé budou psát, ale nikdo už je nebude číst. Knihovníci by pak byli jedinými, byť jen zběžnými čtenáři – protože oni by museli knihy katalogizovat.

Knihovníci by v budoucnosti mohli být vládci informací, kteří vytvářením a přiřazováním jednotlivých předmětových hesel rozhodují o tom, co bude možné vyhledat, a co ne. Nebo snad skrytými vládci světa jako takového?

O autorovi| Jan Lukavec kulturolog, Autor je kulturolog a publicista, pracuje v Národní knihovně ; Jan Lukavec kulturolog

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...