Nikdo by nechtěl být v kůži Jana Šimsy, ale v jedné věci je dobře, že jeho „případ“ končí až osmnáct let po revoluci. Skvěle totiž ilustruje celonárodní debatu o vztahu k bratrům Mašínům, hrdinství i totalitní minulosti. Konsenzuální názor na Mašíny u nás asi nevznikne a jen euforik by očekával opak. Právě Šimsa ale ukázal, nakolik je ta debata aktuální i akutní.
Je to krystalická ukázka „malého“ hrdinství. Šimsa nevystoupil proti režimu se zbraní v ruce, nikoho nezabil ani nechtěl uprchnout do svobodného světa. Pouze před třiceti lety strčil do estébáka, který mu při domovní prohlídce chtěl zcizit rodinnou památku, osobní dopis Jana Patočky. Šimsa hájil své právo, platné i podle tehdejších komunistických paragrafů. Nejbizarněji na tom všem nepůsobí fakt, že si za „napadení veřejného činitele“ odseděl osm měsíců ve vězení, ale jeho porevoluční peripetie.
Zdravý rozum říká, že v roce 1978 měl Šimsa smůlu. Týž zdravý rozum by čekal, že hned po listopadu 1989 bude rehabilitován a odškodněn. Jenže týž zdravý rozum se diví, že k tak banálnímu závěru musel dospět až nyní Ústavní soud. Jak to, že do očí bijící nevinu nedokázala česká justice vyřešit za osmnáct let? Jakou šanci na zastání mají v tomto klimatu samotní Mašínové?
Čtěte „Ústavní soud...“ na str. 4
