Jiřímu Dienstbierovi mladšímu se dostalo z mnoha stran chvály a obdivu poté, co nuceně opustil vyjednávací tým své strany, kterou v Praze vedl do komunálních voleb. Jako by ve vzduchu nevisela otázka, proč pan Dienstbier propůjčil svou tvář a jméno pražské kandidátce ČSSD, když věděl, že na chod strany nemá žádný vliv. Co mohl voličům vážně za stranu slibovat? Dělal si z nich legraci, nebo si myslel, že pánové Hulinský a Březina se pod jeho vlivem stanou idealisty?
Možná pana Dienstbiera spolustraníci podvedli a nabulíkovali mu, že jeho předvolební sliby dodrží. Pak je přinejmenším naivní, a to je řečeno velmi shovívavě, a měl by uvažovat o tom, zda nepověsit politiku na hřebík. Existuje i třetí vysvětlení, že se pan Dienstbier nechal poměrně cynicky naverbovat za lídra, čímž posloužil zprofanovaným spolustraníkům jako fíkový list. Jeho nynější odchod je pak jen prázdné gesto, které bude navíc odměněno „držhubným“ v podobě poslaneckého mandátu (Petr Hulinský se svého vzdá a nastoupí náhradník JD). Pan Dienstbier mladší tuhle možnost vůbec nevyloučil. Je tedy za co mu tleskat?
Politiky si ve volbách najímáme na to, aby plnili stranické programy, případně hájili hodnoty, jaké strana reprezentuje a preferuje. Nevolíme je za účelem zaopatření teplých míst či zaujímání kýčovitých póz. Je-li politik přehlasován, prohrál a nestalo se mu nic, pro co bychom jej měli litovat. Dienstbierovi odpůrci pravděpodobně jsou padouši, ale z toho v žádném případě nevyplývá, že JD je hrdinou. Odešel z vyjednávacího týmu mimo jiné proto, aby se neušpinil případnou velkou koalicí. O charakteru a výkonech pana Dienstbiera mladšího nám napoví až jeho práce.
