Řeknu vám, že mě docela popadla zimní olympijská horečka a podle nevyspalých tváří občanů v dopravních prostředcích soudím, že nejsem sám. Koukám i na sporty, jako je disciplína boule, o které vím asi tolik co Kim Čong-il o demokracii. Osvojuji si tím ovšem důležité znalosti, abych mohl zářit ve společnosti. Takže jsem se třeba dozvěděl, že dvojná helikoptéra kupodivu není nový předvolební dopravní prostředek Miloše Zemana a Miroslava Šloufa, a hned je mi líp.
Proklimbal jsem sobotní noc, abych popatřil, jak nad ránem dopadne souboj akrobatické lyžařky Nikoly Sudové s vlastním kolenem s ortézou. Zdříml jsem, na obrazovce naskočil hokej a přišlo mi podezřelé, že hráčům ční zpod přileb dlouhé vlasy a při gólu se radují jaksi něžně. Teprve pak mi došlo, že jde o zápas turnaje žen.
Nedělní večer se mi pěkně sesumíroval. Napřed jsem šel do Divadla Komedie na dramatizaci groteskního textu Thomase Brussiga Hrdinové jako my. Jiří Štrébl v ní osmdesát minut neopustí jeviště a bravurně karikuje zbabělého endéráckého estébáka (měli tam sice Stasi, což je ale nakonec jedno), který boural pyjem Berlínskou zeď. Režírovala debutující Kamila Polívková, v publiku seděl otec Bolek. Lákal jsem ho, ať jde se mnou do nějakého sportbaru sledovat, jak si povede Martina Sáblíková. „Myslíš, že to děvče dokáže?“ tázal se klaun. Nakonec dal přednost večeři s dcerou a já nalezl jednu úplně prázdnou restauraci s televizorem a vychutnal si úžasně dramatický boj. Děvče to dokázalo!
Přesto jsem na náměstích neviděl žádné srocení a kdo neskáče není čechování. Jasně, rychlobruslení se nemůže rovnat hokeji, nicméně zlato sympatické a skromné dívky od rybníka ze Žďáru nad Sázavou mě fascinuje a dojímá. Navíc vypadá, že se zaslouženým milionem odměn nenechá pobláznit. Zajisté ji potěšilo, že s gratulací přispěchal i vyznavač maradonovského pojetí fair play Václav Klaus, který jinak návštěvu olympiády bojkotuje, jelikož nám prázdní a falešní Kanaďani zase zavedli víza. Zásadový to muž!
Pakliže už byl pan prezident u přepážky s telegramy, neměl zapomenout ani na krvavě vydřený bronz Lukáše Bauera v závodě na patnáct kilometrů. Možná víte, že tento zarputilý běžec má tchyni Helenu Šikolovou, která získala stejnou medaili na olympiádě v Sapporu v roce 1972. Aspoň bude v rodině klid. Když jsem četl titulek, že Fischer připravuje Bauerovi speciální lyže pro Vancouver, naštvalo mě, že to naši politici s podkuřováním sportovcům přehánějí. Nešlo však o českého premiéra, ale o hornorakouskou společnost, která Lukášovi vyrobila zvláštní sérii. Skutečnému předsedovi vlády jsou nějaká víza buřt, a klidně na začátek her přijel.
Rozvodem zaneprázdněný Mirek Topolánek aspoň poslal olympionikům psaní, v němž se skrývají smělé věty: „Poté, co někteří politici v loňském roce několikrát poškodili pověst našeho státu, to mohou být právě Vaše medaile, které naši krásnou modročervenobílou vlajku vrátí zpět na mezinárodní scénu v pozitivních souvislostech.“ Aha, zase to někomu osladíme.
