Solitaire.sk napsali dva Slováci Zuzana Ferenczová a Anton Medowits a text vyhrál soutěž Dráma o původní slovenskou hru. V Divadle v Dlouhé jej jako „scénické čtení“ připravil Karel Král. Ty uvozovky znamenají, že jde o mezní útvar, který lze klidně považovat za plnokrevnou inscenaci. Ostatně v Dlouhé je cyklus scénických čtení setrvale povedený a platí to i o posledním kuse. Čtyři hrdinové - dvě ženy a dva muži žijí v anonymním paneláku a komunikují hlavně pomocí počítače a mobilu. Čučí do obrazovek, chatují a telefonují. Režie zvolila jednoduchý a účinný princip: při monolozích sledujeme kromě herců u stolků i deformované detaily jejich tváří, které snímají webkamery - jediní svědci jejich pochybností a dramat většinou se odehrávajících v mysli. Tváře na obrazovce výmluvně střídají rychle se pohybující abstraktní obrazce. Tyto mimoběžné existence jsou blízké i vzdálené zároveň a město je uzavírá do neprodyšných skořápek. Půdorys hry připomíná u nás úspěšné texty Němce Ronalda Schimmelpfenniga, ale Solitaire. sk je tak nějak důvěrně domácký a nabízí o poznání víc osvobozující ironie.
Luna, Hlava, Pomněnka a Lečo V Dlouhé se hraje slovensky, což má také svou poezii. Luna (Michaela Homolová) je uštvaná mladá žena, které se bortí plány, nadává a vztekle odráží starostlivě nesmyslné matčiny telefonáty, Hlava, jinak architekt a vysokoškolský profesor (Martin Veliký), si ze zoufalství hraje s igráčky, Pomněnka (Magdalena Zimová) je permanentně frustrovaná a sebeiironická, baví se jen s květinami a sní o vztahu. Největší pošuk je Lečo (Peter Varga), který nesvléká župan, hraje na počítači poker a vrcholem dne je pro něj kontrola účtu a fotografování sebe sama. Když pak v závěru dojde k náznaku komunikace či letmému doteku Luny a Pomněnky, je to minimálně pro jednu z nich vyhlídka na let do výšin, který se ovšem nemůže stát.
