Mobilní telefon, který se kvůli vysokým teplotám nemá podle obchodníka používat v létě, protože zkoroduje; fotoaparát, který musíte kvůli reklamaci poslat do Francie a doufat, že peníze za něj někdy přijdou; bojler, který po namontování nefunguje a nikdy nebude, ale prodejce po vás požaduje odvoz na vaše vlastní náklady; a desítky případů, kdy spotřebitel poslal virtuálnímu obchodníkovi peníze a čekal na zboží. Ve výsledku neměl ani peníze, ani vybraný výrobek.
Takových a podobných zkušeností s nakupováním po internetu má SOS -Sdružení obrany spotřebitelů opravdu hodně. I proto děláme každoročně test internetových obchodů, abychom zjistili, zda a kteří obchodníci plní to nejzákladnější: zda poskytují na stránkách základní informace dané zákonem.
Měli by například přesně uvádět údaje o sobě, včetně čísla zápisu do obchodního rejstříku, nesmí zapomínat na informaci o právu spotřebitele odstoupit od smlouvy bez udání důvodu do 14 dnů po převzetí zboží. Nesmí požadovat žádné platby za uplatnění tohoto práva ani za neuznanou reklamaci. Povinností uvádí občanský zákoník od 1. ledna 2001 celou řadu, nicméně situace se lepší jen velmi pomalu. I když je pravda, že v průzkumu, který jsme dělali před šesti lety, informovalo o právu spotřebitele na odstoupení od smlouvy pouhopouhých 15 procent sledovaných obchodů. První dva testy v roce 2001 byly totiž pro obchodníky naprosté propadáky. V letošním roce to bylo 70 obchodů ze sta, což je sice pozitivní, nebýt toho, že loni splnilo tuto povinnost 81 prodejců ze sta... Takže, páni obchodníci, lepšíte se, nebo ne?
Počet nakupujících na internetu neustále roste a je jasné, že bude stoupat i nadále. Na druhou stranu neklesá ani počet těch, kteří se napálili. Poslali své peníze někam do tmy a nakonec neměli zboží ani peníze. A navíc bývá velmi problematické, ne-li nemožné, dohledat obchodníka, u něhož nakupovali, protože jeho obchod prostě zmizel. I když má zákazník staženu jeho stránku, kvůli pár stokorunám nebo dvěma či třem tisícovkám málokdo bude podávat žalobu k soudu.
Vpodstatě by si člověk řekl, že jde o docela slušný recept, jak přijít k penězům bez velkého rizika. Prostě nabízet zboží, které nemám a nikdy mít nebudu, a jen inkasovat peníze od těch, kteří naletěli... Kdo na to má žaludek, skutečně může chvíli něco podobného provozovat. Na druhou stranu už jsou dnes zákazníci přece jen o něco obezřetnější, než byli před několika lety. Mnozí z nich už hledají informace o vybraném obchodníkovi a neradi odesílají nezajištěnou platbu předem.
Podle úvodních stránek internetového obchodníka, stejně jako podle výlohy či uspořádání prodejny běžného obchodu, si většina z nás udělá obrázek o solidnosti dotyčného. Jsou jeho informace jasné? Nepožaduje po mně něco, na co nemá právo? Je možné uhradit zboží na dobírku nebo zprostředkovaně přes banku? Vidím nějaké logo, které signalizuje, že obchodníka či alespoň jeho obchodní podmínky někdo kontroloval? Dost signálů na to, abychom zkusili nakupovat třeba pro začátek něco menšího.
Jenže - vědí spotřebitelé, na co mají při nákupu po internetu (a stejně pomocí katalogu, v teleshoppingu, faxem, prostě pomocí prostředků komunikace na dálku) právo? Vědí, že po nich skutečně nemůže prodávající požadovat jakousi „pokutu“ za vrácení zboží v dvoutýdenní lhůtě? A že jim musí vrátit zaplacenou částku do 30 dní? Obávám se, že nikoliv.
Takže možností na zlepšení a nápravu stavu je na obou stranách víc než dost.
O autorovi| Ivana Picková Autorka je mluvčí SOS - Sdružení obrany spotřebitelů ČR
