Byť si Renée Flemingová toto gesto nedopřála, byla její Thais i tak nabita smyslností a mezi ní a cenobitou Athanaëlem, dokonale ztvárněným barytonistou Thomasem Hampsonem, který ve snu pocítil Boží vnuknutí Thaidu získat pro službu Bohu, to jiskřilo v každém dialogu a árii. Právě ta pikantní a dráždivá směsice svatosti a živočišnosti klade na inscenátory nároky, aby finále nevyznělo jen jako málo věrohodná moralita: napravená kurtizána „vstupuje na nebe“, zatímco její duchovní guru, který ji k víře přivedl, jí na kolenou vyznává pozemskou lásku, kterou předtím pohrdal.
Operní pasti Toho se inscenátoři v čele s režisérem Johnem Coxem vyvarovali. Inscenace má původ v Coxově produkci Thais pro Lyric Opera Chicago, kde měla na scéně Paula Browna s Flemingovou a Hampsonem premiéru v prosinci 2002. Záznam prokázal, že oba protagonisté mají dokonale promyšlený, vyzkoušený a zažitý každý tón, výraz, pohyb a gesto. Výborný typově i pěvecky byl také poslední Thaidin milenec, hédonistický Alexandrijec Nicias v podání Michaela Schadeho, a varovně vědoucí kněz Palemón Alaina Vernhese. Pasti opery, která příliš přeslazeně smaže všechny hříchy Thaidy, se inscenátoři ironicky vyhnuli, když její „nanebevstoupení“ zarámovali kýčovitým nazdobeným „lidovým“ oltáříkem, kde budoucí světice Thais sedíc na židli už nevnímá, že ctnostný Athanaël „přilezl ke křížku“ ze zcela jiných důvodů.
Na prkna Metropolitní opery se Thais vrátila po 30 letech. Není divu, že se na jevišti objeví jednou za generaci: najít protagonisty, kteří mohou nejen pěvecky, ale i svým zjevem naplnit nároky Massenetovy opery, častěji zřejmě ani nejde; ve zralém mistrovství Renée Flemingové a Thomase Hampsona nalezla Thais protagonisty, jejichž ideální výkon zůstane dlouho nepřekonán. Pokud do některého z kin na Thaidu zavítal novic, operou dosud nezasažený, jistě tomuto žánru - kterému byla mnohokrát prorokována smrt na úbytě - propadl: operní evangelizaci skrze Flemingovou a Hampsona nelze odolat.
