Před 220 lety (29. října) Mozart ve Stavovském divadle poprvé představil svého Dona Giovanniho. Zatímco letos měla v tento den opera ND volno, Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě nasměrovalo na toto výročí premiéru Giovanniho ve zbrusu novém přebásnění svého (již) „dvorního“ mozartovského překladatele, písničkáře Jaromíra Nohavici. Podařilo se mu především vytáhnout z Dona Giovanniho radostně živočišné stránky života.
Bylo překvapující, kolik humoru je v tomto dramatu giocoso zasuto. Nohavica ho - s jiskřivým vtipem a hravostí jazyka, aniž by opustil mantinely dané da Ponteho předlohou, rýmy a souladem akcentů textu s hudbou - svým pojetím vykřesal. Donům a Donnám vyhradil vznešený, až mírně archaizující jazyk (Anna zří, zemdlívá, hyne), ovšem Giovannimu to občas „ujede“: rozčilenou Elvíru přesvědčuje, aby byla konečně zticha - ještě si lidi pomyslí, že měl „pěknou čúzu“. Plebs má ale „hubu“ nevymáchanou a nejde daleko pro peprné výrazy. Leporello, který „by do toho kop“, protože „být pánem to je džob“, s gustem vykládá, jak jeho pán klátí a kosí vše, co má sukni. Nicméně i Zerlina se umí vyjádřit o Masettově mužství v milém obraze „holoubka, který by chtěl ven z těsné klece“. Bohatou škálu emocí se podařilo rozehrát v jinak poměrně civilně pojatém finále, kdy si ctihodný Komtur přijde pro vzpurného Giovanniho, zatímco Leporello skrčen pod stolem úpí: „Mámo, maminko, milá má mámo, zachraň malého Leporellka.“
Oproti svému prvnímu opernímu překladu, Cosi fan tutte, pokročil Nohavica v Donu Giovannim o notný kus, nejen co se bohatství jazyka a her s významy týká, ale mnohem pregnantněji zvládl i nástrahy frázování. Nohavicův překlad dokládá, že koncept uvádění oper v překladech, kterého se například drží londýnská English National Opera, není beze smyslu. Opakované výbuchy smíchu mohly být jak Nohavicovi, tak všem interpretům odměnou za jejich péči o jazyk a srozumitelnost slov, zpívaných navíc s nepřehlédnutelným zaujetím.
Nohavica zapojil do děje také dirigenta Paola Gatta, když Ponteho dobovou narážku na skladatele Kuchaře aktualizoval poukazem na firmu Gatto, která dodává na Giovanniho hostinu vybranou krmi. Pokud bychom měli na mysli hudební hostinu, tak tu Gatto svým nastudováním skutečně připravil. S tradičně obsazeným orchestrem, který hrál soustředěně a přesně, volil přiměřená tempa v plastické dynamice a vypointovaných gradacích s porozuměním pro sólisty.
Dalším členem ostravského „DG týmu“, spřízněného jasnou koncepcí, byl Michael Tarant, který dovedl práci započatou Nohavicovým překladem ke zdařilé jevištní realizaci. Ani on příběh o potrestaném prostopášníkovi „nepřepisoval“; akcentoval spíše „šumivé šampaňské“ v životě svůdce a sympatického rošťáka, kterého s pěveckou jistotou vytvořil Martin Gurbaľ, a jeho sluhy, dobrosrdečného hromotluka Leporella (Jan Martiník). Ve volně historizujících kostýmech Kláry Vágnerové a v labyrintu vysokých oblouků na točně s průhlednými dveřmi (scéna Dava Hávová) vyprávěli inscenátoři osudy postav srozumitelně a s vtipem.
Donna Elvíra zaujala především plnou temnou hlasovou barvou Anny Číhalové, když ji Tarant nechal poněkud prohospodařit zděšení a ponížení, že její vášeň vybudil namísto Giovanniho ve skutečnosti sluha Leporello. Činorodá Zerlina v podání Agnieszky Bochenek-Osiecké je diblík, koketa, až potvora, dobře si vědomá toho, jak využít svůj půvab pro hru s pokušením.
Jako jakési Giovanniho alter ego režisér Tarant na jeviště vpustil raracha v podobě mnicha, vůči kterému se celý oblouk Giovanniho nespoutané pouti životem vymezuje. Giovanni si je vědom jeho neustálé přítomnosti a opera se v klíčových situacích odehrává právě mezi nimi až k závěru, kdy nad ním mnich obřadně zlomí svíci. Tedy nikoli pekelné dýmy a propadla, ale prostor pro osobní bilanci.
Otázka, kdo vysvobodí Dona Giovanniho, zůstává nezodpovězena. Neosvětlila to ani další nezpívající postava Stará dáma, režisérem vcelku účelně přidaná jako ženský protipól Mnicha. Určitě se však podařilo dosáhnout toho, že o tom budou diváci přemýšlet.
HODNOCENÍ LN
****
W. A. Mozart: Potrestaný prostopášník anebo Don Giovanni
Dirigent: Paolo Gatto
Režie: Michael Tarant
ND moravskoslezské, premiéra 29. 10. 2007
