* Vaší knihy Straka v říši entropie se už prodalo kolem dvaceti tisíc výtisků, což je na literární prvotinu velmi vysoké číslo. Čím si vysvětlujete tak obrovský zájem o tyhle fyzikální bajky ze života?
Nevím – a dost koukám, nikdo to nečekal. Straka nejdřív vyšla loni v září v nákladu tří tisíc kusů a teď už je na trhu druhý dotisk. Asi tady taková kniha chyběla. Vždycky jsem si ráda četla o fyzice a vůbec o vědě, ale nikde jsem nenašla knihu, která by o ní vyprávěla formou přístupnou dětem a zároveň zábavnou pro dospělé. Tak jsem si ji napsala sama a je vidět, že fyzika a věci spojené s tím, jak funguje svět kolem nás a ve vesmíru vůbec, zajímají spoustu lidí.
* Je pravdou, že na příkladu hrocha pochopí člověk Archimédův zákon mnohem lépe než z učebnice fyziky. Vy jste se ale ve své knize pustila i do mnohem obtížnějších témat, jako jsou termodynamika, teorie relativity nebo kvantová mechanika – to opravdu fyziku tak dobře ovládáte?
Samozřejmě že jsem odborným knihám zprvu moc nerozuměla. Většinu pasáží jsem přeskakovala, občas tam bylo něco srozumitelného a nad tím jsem si spíš tak snila. Postupně jsem je však začínala víc chápat, četla jsem další texty, už cíleně na ta či ona témata – a hned jsem si o tom chtěla s někým povídat. Jako když jdete z kina, viděli jste skvělý film a potřebujete své přátele otravovat tím, že jim ho vyprávíte. Jenže mezi umělci nenajdete mnoho lidí ochotných poslouchat historky třeba o teleportaci částic... A vědci? Žádné jsem neznala a asi by s laikem jako já ani neztráceli čas.
* To znamená – jak vaši knihu fyzici přijali?
Těsně před vydáním mě napadlo poslat knížku Jiřímu Grygarovi – a toho zaujala. Napsal mi doporučení na zadní stranu a pak o ní řekl něco v médiích. To byla velká podpora. Knížku jsem předtím dlouho konzultovala s různými fyziky. Jeden mi radil, ať ji rozhodně nevydávám, protože laici jako já by neměli o fyzice psát. Já mu vysvětlovala, že právě laik jako já by měl psát o fyzice, protože knihy psané fyziky jsou sice po odborné stránce v pořádku, ale obvykle jsou napsány příliš technicko-pragmatickým jazykem. Vědci mají ten druh uvažování, které za každých okolností hájí logiku, a tím pádem je dost odlišný od myšlení literátů používajících třeba metafory. Zrovna nedávno vyšla výborná kniha Třetí kultura, rozhovory s vědci. Píše se v ní, že existují dvě kultury: humanitně orientovaná společnost umělců, filozofů a literátů – a kultura přírodovědců. A tyto kultury že se o sebe vzájemně nestarají. Nijak spolu nekomunikují a jedni i druzí si myslí, že zrovna jejich obor je tou správnou cestou k poznání světa. Souhlasím, že to jsou dva odlišné a uzavřené světy. Myslím ale, že zrovna ve své knížce je spojuji dohromady.
* Fyzika vás bavila od základní školy?
Zdála se mi být akční – na rozdíl třeba od matematiky. Ve fyzice se pořád něco děje, těleso se někam kutálí nebo padá, při tom může potkat nějaké jiné – a to už je zárodek příběhu. Rovnice mne nudily, ale pojmy jako těleso nebo síla šlo zábavně vizualizovat.
* Jenže potom jste se vydala studovat Střední uměleckou školu Václava Hollara a posléze absolvovala AVU...
Já jsem od dětství dělala každou chvíli něco jiného a to mi zůstalo dodnes. Kreslila jsem, hrála divadlo. Bývala jsem často nemocná, chyběla jsem ve škole, a měla tím pádem dost času – četla jsem úplně všechno, bylo mi fuk, jestli je to kvalitní literatura, šlo mi o kvantitu – často jsem se ani nepodívala na jméno autora. Doma byla velká knihovna a já spásala jeden svazek za druhým.
* A nejraději?
Pořád dokola jsem četla Mistra a Markétku od Michaila Bulgakova. To sice není zrovna dětská knížka, taky jsem v ní třeba Mistrův román přeskakovala, ale přišla mi úžasně tajemná a pohádková – mluvící kocour, pekelný ples, zakutálená hlava... A nebo silonové punčochy jako ruské univerzální platidlo, což dnešní mládež už nepochopí.
* To všechno člověka předurčuje ke studiu na uměleckých školách. Kde se tedy vzal ten zájem o další vědní obory, jehož výsledkem je Straka v říši entropie?
Nevím. Mnoho lidí má více zájmů. Jako dítě jsem chovala myši a jedny prázdniny i mravence. Přemístila jsem tenkrát celé mraveniště do dvacetilitrové lahve – skrz sklo šlo skvěle vidět, jak si staví chodbičky a starají se o kukly. Přiznám se, že jsem s nimi i nehezky experimentovala, za což se dnes stydím – mezi malé černé mravence jsem přisypala velké zrzavé a čekala, co se stane. Samozřejmě ti černí zotročili zrzavé, protože jich bylo víc.
* S čím jste ještě experimentovala?
Třeba s jedy. To když jsem se asi v deseti letech v knížce od Eduarda Štorcha dočetla o šamanech, kteří jsou odolní proti jedům. Prý si každý den dávají kapku jedu, a tím si na něj postupně zvykají. To mě zaujalo. Zašla jsem proto za mámou a zeptala se, zda máme doma nějaké jedy. Mámu to trochu vyděsilo, každopádně žádné jedy doma nebyly. Ale pak jsem si vzpomněla, že doma říkali: „Oplachuj to nádobí pořádně, jar je největší jed!“ Tak jsem to také zkusila. Každý den kapku jaru a postupně své dávky zvyšovala. Pak už jsem to přestala počítat a skokově si zvýšila dávku na polovinu kalíšku na vařené vejce. Následky byly hrozné – ještě dnes se mi při té vzpomínce vybaví ta hrozná pachuť. Byla jsem tenkrát sama doma, svíjela se na podlaze a pořád zvracela.
* A přednost dostalo umění…
Pocházím z rodiny výtvarníků, takže jsem byla podporovaná v kreslení. Doma viděli, že vedle malování píšu pohádky a povídky, ale stran mé budoucnosti byli praktičtí – v době komunismu bylo lepší věnovat se výtvarnu, protože tím bych se případně mohla uživit i v zahraničí.
* Vlastně se tahle rodičovská úvaha naplnila, když jste vytvořila počítačový projekt New York City Map...
* New York miluju. Kdysi jsem tam strávila tři čtvrtě roku a zase se tam chtěla podívat, ale neměla jsem záminku ani peníze. A tak jsem požádala o grant, k němuž jsem předložila projekt jakési virtuální procházky městem. A opravdu jsem ho získala a odjela na tři měsíce do New Yorku. Strávila jsem je chozením po městě, fotografováním a nahráváním. Tenkrát byla výhoda, že jsem byla jednou z prvních, kdo měl digitální fotoaparát a diktafon – lidi tyhle technické věci ještě moc neznali, což mi umožňovalo fotografovat si je a nahrávat, aniž by si toho všimli. Z toho pak vznikly webové stránky, na nichž se dalo New Yorkem procházet a nasát tu jeho nostalgickou, divokou atmosféru. Po deseti letech, když se objevil Google Street View s trochu podobným účelem, jsem ho zakomponovala do své mapy a je zajímavé porovnat, jak ta místa vypadají dnes. Taky se vyplatilo, že jsem byla důsledná a nešvindlovala – fotky na mé internetové mapě jsou situovány přesně v těch ulicích, kde mají být, což si dnes díky Googlu může každý ověřit.
* Jaké byly v Americe reakce na vaše stránky?
Nejdřív na Nycmap.com nechodil nikdo, pak ji server Yahoo! zařadil do rubriky, kde uváděl nové zajímavé internetové stránky – a hned tam přišlo dva tisíce lidí. Pak uvedli Nycmap.com jako web dne zase na jiném serveru, pak zas tuhle a zas onde – a návštěvnost se pořád zvyšovala. V newyorském Whitney muzeu zařadili moje stránky do seznamu net artu, byly na výstavách a tak podobně. Všichni říkali: „Gratulujeme! Že nás to taky nenapadlo!“ Nebo: „Dobrý, zrovna jsem něco podobného chtěl udělat!“ Takže to bylo podobné jako se Strakou – udělala jsem to, co mi na webu chybělo.
* Navštěvuje vaše stránky dnes – kdy prohlížeč Google Street View umožňuje nahlédnout do každé ulice – ještě někdo?
Dnes po letech návštěvnost poklesla na pár set lidí denně. Myslím, že z Nycmap.com bude za dvacet let spíš jakési muzeum – zakonzervovaný starý New York, teskný, autenticky špinavý. Skutečný New York se totiž rychle mění. V domě, kde jsem skoro rok bydlela, měl holič na chodníku dvě židle a na nich lavor s věčně namočenými ponožkami. Pral si je a vyhrávalo mu k tomu rádio. Celé dny seděl venku, klábosil a holil zákazníky. Dnes díky Google Street View vidím, že holič je pryč a z holičství je butik.
* Jak jste přišla na nápad udělat internetové stránky věnované scribblu (čáranicím), které pomocí zvláštního počítačového programu kreslí na web CNN obrázky?
Scribble funguje takhle: v reálném čase jakoby ukradne autentickou stránku ze serveru CNN, stáhne si ji k sobě a pomocí programu, který v textu hlavních zpráv vyhledává určitá slova, pokreslí stránku CNN kresbami podle obsahu zpráv. Taková inspirace hackery.
* Počítačové hackerství vás přitahuje?
Svého času mě bavila jeho dobrodružná stránka. Byla jsem svědkem útoku hackerů a přišlo mi to vtipné. Oni neničili data, po čase zas server vrátili do původního stavu. Já hackovat neumím, ale přece jen se mi jednou podařilo, spíš náhodou, dostat se nepozorovaně na jeden server a tam vyměnit jednu fotografii. To bylo v roce 1998 před volbami do Poslanecké sněmovny, kdy tady panovala napjatá situace mezi ČSSD a ODS, která velela k mobilizaci proti sociálním demokratům. A jeden můj kámoš měl na svém webu fotku Václava Klause a já mu ji vyměnila za podobiznu Miloše Zemana. Nevolila jsem ani jednu z těchto stran, ale přišlo mi to vtipné. Tehdy mě napadlo, že by bylo zajímavé mixovat různé webové stránky – a tak vznikl website Scribble.
* Ví o vašem počínání vedení zpravodajské stanice CNN?
To jsem nezjišťovala. Každopádně jsem svůj nápad nejdřív konzultovala s právníky – v Česku mi tvrdili, ať to v žádném případě nedělám, jinak že mě zavřou, zatímco kurátorka z newyorského Whitney muzea mě ujistila, že se nemusím ničeho bát. A i kdyby se vyskytly nějaké problémy, tak že oni mají výtečného právníka, který už z podobných malérů vysekal řadu internetových umělců. Zdá se, že v USA platí, že pokud člověk použije třeba obsah cizí webové stránky z uměleckých důvodů, tak to není nic protiprávního. Mně by se samozřejmě ještě víc líbilo, kdyby se moje kresby objevovaly přímo na originálních stránkách serveru CNN, ale to by mě pak asi opravdu zavřeli.
* Čím se vlastně cítíte být nejvíc?
Nevím. Vždycky jsem vnímala jako handicap, že nedělám jeden obor, ale dnes si říkám, že je to asi dobře. Kdybych se totiž věnovala jen jedné věci, asi bych nikdy nevydala knížku v této podobě. Ona je taky jakýmsi mixem – čímsi mezi literaturou, vědou a výtvarným uměním.
* Straka v říši entropie měla tak velký úspěch, že se od vás očekává její pokračování. Už vymýšlíte nové bajky?
Na to se mne často ptají, zda bude další kniha, ale nechci nic slibovat. Mám nějaké nápady, ale v tuhle chvíli se pořád učím o vědě. V jedné věci mi totiž úspěch mé prvotiny rozhodně pomohl – že už nevypadám jako lenoch, když ležím na kanapi a čtu si. Teď můžu prohlásit, že přitom pracuju!
***
MARKÉTA BAŇKOVÁ
* Narodila se v březnu 1969 v Praze.
* V letech 1989–1997 studovala na v ateliérech grafiky a nových médií.
* V letech 1999–2002 vytvořila projekt virtuální mapy New York City Map.
* V roce 2002 natočila digitální video Smysl života.
* Provozuje webové stránky Scribble (Čáranice), které do stránek ze serveru CNN – pomocí programu vyhledávajícího klíčová slova – zakreslují různé obrázky.
* V loňském roce vydala knihu fyzikálních bajek nazvanou Straka v říši entropie.
* Je vdaná, má dvě děti.
