Je málo pravděpodobné, že by v pragmatické a rezignované české společnosti někdy došlo k občanské válce. Snad jen kdyby někdo zastřelil Jaromíra Jágra nebo zvedl zdravotnické poplatky na třicet pět korun. My češtináři máme ale ještě jeden tip na možné ohnisko konfliktu. Nic uživatele češtiny tak nevzrušuje, či spíš nerozčiluje, ba nerozděluje na nesmiřitelné tábory jako problematika přechylování příjmení. Rozumí se jím odvozování ženských podob příjmení z příjmení mužských připojením přípony -ová, případně -á. Podle mého by ale znepřátelené tábory mohly být smiřitelnější. Na úvod budiž řečeno, že přechylování není nic nemravného. Je přirozenou, půltisíciletou vlastností češtiny coby jazyka ohebného, tvořícího slova ohýbáním, skloňováním, časováním. Je ale evidentní, že stále sílí trend nepřechylovat, a důvodů je mnoho, včetně těch oprávněných. Dále, z přechylování existuje řada výjimek, mezi něž by mělo patřit i osobní přání nositelky příjmení; „přechylovači“ nejsou žádní radikálové a výjimky respektují. (Mimochodem vynucuje si je sám princip češtiny, jazyka na výjimkách postaveného.) Další, asi nejzásadnější okolnost je, že u této problematiky záleží na kontextu. Jsem-li sportovec pohybující se mezi zahraničními „nepřechýleninami“, budu s nimi mluvit „po jejich“. Stanu-li se ale součástí českého média, které o mých exkolegyních informuje české diváky, mám dodržovat kodex tohoto média, například mluvit česky, tedy - přechylovat.
O autorovi| Ondřej Tuček, vedoucí jazykový redaktor LN
