Martin Nodl snad ani nemohl zavolat v méně příznivém okamžiku. Rachotící tramvaj s náhodně posbíranou posádkou nenabízela mnoho prostoru k duchaplné konverzaci. Přesto stačila jediná věta a vše okolo bylo rázem nepodstatné. Zemřel Dušan Třeštík.
Jindy docela všední cesta na fakultu se změnila v melancholické putování od jedné vzpomínky k jiné s počátkem kdesi kolem roku 1987. Tehdy jsem řešil otázku, zda má smysl studovat starší české dějiny. Povinný rozvrh a důraz na soudobé dějiny nedávaly mnoho nadějí. Záchranný kruh mi nabídl Dušan Třeštík...
První vzpomínky jsou ovšem poněkud matné. Zejména proto, že mě po celou zpáteční cestu do Brna pronásledovala na pohled nevinná poznámka „To přece ví každý“, kterou Dušan Třeštík i v pozdějších letech s oblibou uzavíral naše dialogy. Současně mi jeho podmanivé proslovy bránily, abych se dotazoval, co se rozumí pod oním „každý“ a co by onen „každý“ měl vědět, a zoufal si nad neúplností svého vzdělání a tragickým rozhledem po nejnovější literatuře.
Dušan Třeštík dokázal přesvědčit své posluchače, a to i ve chvílích, kdy vstupoval na krajně zrádnou půdu národní mytologie. Právě tam ale prokázal, že byl mužem renesančního rozhledu a zvídavosti, jenž s úctyhodnou lehkostí pravidelně překračoval hrany úzké profesní specializace, jakkoliv svým vzhledem a nezaměnitelným střihem vlasů připomínal spíše rytíře doby románské.
Rozhodně pak nemůže překvapit, že vstoupil do příběhů kapitána Exnera a našeho důvtipného vyšetřovatele za volantem předválečného mercedesu ohrožoval kordem ze solingenské oceli, byť „každý věděl“, že jediný předmět, kterým kdy někoho ohrožoval, byla zapálená cigareta. Překvapit nemůže ani to, že na prahu sedmdesátin propadl kouzlu nových technologií a počítačových her. Že zřídil a po několik let provozoval kvalitní webové stránky. A nebyl by to Dušan Třeštík, kdyby kouzlem nechtěného studentům nepředvedl marný zápas s vyzvánějícím mobilem.
Dušan Třeštík se nikdy neucházel o vědecko-pedagogické hodnosti a navzdory skvělé argumentační výbavě nikdy nevedl vysokoškolské semináře. Nikdy se také netajil tím, že za něj promlouvají výlučně jeho myšlenky. Snad také proto měl vždy tolik pozorných čtenářů mezi studenty, kteří si patrně uvědomili, že bez Dušana Třeštíka by byl náš český rybník o něco stojatější. A jsem si jist, že alespoň na tom se nic nezmění. Že nám stále bude „nahlížet“ přes ramena.
O autorovi| Martin Wihoda, historik, docent Masarykovy univerzity v Brně
