Romská slovesnost je prastará, po staletí se však tradovala skoro výhradně ústně. Písemnictvím v pravém slova smyslu se stala poměrně nedávno, u nás jeho zrod iniciovala zhruba před půl stoletím Milena Hübschmannová, tehdy studentka indologie, později významná lingvistka a etnografka. Svou péči věnovala především romskému jazyku, tedy hlavně romsky psaným textům.
I proto je Erika Olahová, jež píše o romské tematice česky, mezi současnými romskými autory výjimkou. Trochu se tím sice vzdaluje „obrozeneckému“ étosu, ale na druhou ji to přibližuje aktuálním trendům velkých literatur, kde se v posledních desetiletích úspěšně prosazují „etničtí“ autoři pocházející vesměs z bývalých kolonií.
Právě oni obohacují zejména francouzskou či anglickou literaturu odlišnou zkušeností, imaginací i poetikou. Erika Olahová činí v malých tuzemských poměrech něco obdobného. Vnáší do českého písemnictví ladění, které tu nikdy příliš nezdomácnělo, totiž hrůzostrašnost.
Zatímco Češi vykazují celkem solidní literární výkony v oblasti humorismu, horor se zde uplatnil – snad s výjimkou K. J. Erbena a Ladislava Fukse – pouze okrajově. Daly by se z toho jistě vyvodit dalekosáhlé úvahy o psychologii národa, spíš to však souviselo s kulturní situací. Zlatá éra hororu v západních literaturách se časově kryje s počátky českého národního obrození.
Hrůzostrašný žánr u nás tehdy reprezentovaly zejména kolportážní románky německé provenience, jaké chrlil např. Ch. H. Spieß, a právě ony útlocitným buditelům ztělesnily tu nejpokleslejší podobu lidového čtení, kterou je třeba z české literatury vymýtit už v zárodku.
V matném zrcadle Romská kulturní tradice se v tomto směru od české výrazně liší. Už výbor Romské pohádky z roku 1973, první větší publikace romské slovesnosti v češtině, překvapil čtenáře množstvím hororových motivů. První knížka Eriky Olahové Nechci se vrátit mezi mrtvé obsahuje tucet krátkých strašidelných příběhů, lokalizovaných vesměs do tradičního prostředí Romů usazených na venkově.
Vyprávěny jsou úsporně, s velkým citem pro působivost jazyka. Motivy, které se tu vyskytují, odkazují až někam k archaickým kořenům magické obraznosti. Autorčina druhá knížka Matné zrcadlo, vydaná Triádou, navazuje na prvotinu úvodní pěticí textů, kde jsou zápletky budovány z různých pověr a kouzel, obvykle v nejužším kontaktu se záhrobím.
Nechybí tu ani morální poselství, které mívá v tradiční romské slovesnosti významné místo, ale kouzlo textů tkví především v poetické fantastice. V dalších pěti povídkách se Olahová zřejmě pokusila odpoutat od magické tradice. Zaměřila se na současný život Romů, temnou romantiku vystřídal šedý realismus, horor ustoupil anekdotě. Bohužel se s touto proměnou vytratila i její vypravěčská suverenita.
Závěrečné čtyři příběhy se opět odehrávají v neurčitém čase a prostoru hrůzy, avšak jaksi modernějším, jímž už tolik neprosvítají pradávné kolektivní bázně, ale spíš úzkostné tušení zla, které kdesi nenápadně bují právě teď. Skoro obsedantním tématem se Erice Olahové už na počátku tvorby stalo domácí násilí, zejména utrpení žen, každodenně bitých brutálními, frustrovanými, opilými, k nepříčetnosti zuřivými manžely. Takové násilí se jí stalo reálnou výchozí situací k řadě fantastických povídek z tradičního romského prostředí.
Ještě děsivěji se však zlo vyjeví v poslední povídce, v jakési noční můře o vraždící smečce psychicky vykolejené mládeže. Příběh působí fantaskně, avšak po zkušenostech s agresivitou mladičkých českých extremistů nelze vyloučit, že se o něčem podobném zítra nedočteme v novinách.
