Pokud jsou oči oknem do duše, pak tento vězeňský zřízenec žádnou neměl. Bylo to jako dívat se do tváře s dvěma skleněnýma očima. Byl buď opilý, nebo vyšinutý. Cítil jsem whisky, takže jsem usoudil, že je namol, ale další pohled do jeho očí mi prozradil, že je nejen opilý, ale i šílený.
„Venga, giri,“ zadrmolil a ukázal obuškem do temné chodby. Veškeré mé instinkty přežití mi vytvářely vzadu v hlavě jakési třetí oko, když jsem šel před tímto troglodytem, který za mnou pohupoval obuškem. Svého času jsem už v pár temných uličkách byl, ale tohle byla ta nejděsivější, která všechny ostatní překonávala. Tohle byl hormonální kolaps: těžký dech, pravěké šourání antropoidů třímajících hole, kteří se plíží za mnou. Adrenalin, jenž ve mně koloval, byl mou zbraní, mým excaliburem, kontrolovanou agresí, jež by rozdrtila každého, kdo by se pokusil mě vážně zranit. Moje směšná představivost polevila a mé obavy se lehce zmírnily, když na kachlíkové stěně nahoře zablikalo světlo z televizoru. Viděl jsem před sebou bránu, poté kancelář, z níž vyzařovalo světlo televize.
Zavrčení zezadu mě zarazilo přede dveřmi kanceláře. Obušek mě postrčil na chladnou zeď naproti kanceláři a hrozivé máchnutí obuškem mě informovalo, že prostě musím stát na místě, na němž jsem, a nehýbat se, nebo...! Znovu jsem porozuměl pouze jednomu slovu: „giri“.
Stál jsem tam a rozhlížel se. Snažil jsem se všechno vstřebat, udržet kontrolu nad svými myšlenkami, snažil jsem se držet se vlastních smyslů, z obav, které mi bušily v hlavě, mě jímala závrať a propadal jsem nervozitě. Na stěnách se objevovali švábi. Říkal jsem si, zda jsou skuteční, protože pokud byli, byli to ti největší švábi, jaké jsem kdy viděl. Objevila se první krysa a byla tak obrovská, že jsem zpola očekával, že vytáhne cylindr a předvede pár triků. Říkal jsem si, jestli se mi to nezdá a nepletu si to s Alenkou v říši divů. Možná se za chvilinku vzbudím a zjistím, že jsem doma. Takové štěstí jsem neměl: hlasitý smích mě vrátil zpět do reality - dozorci zahlédli cosi směšného v televizi.
Prohlížel jsem si dozorce v jejich zakouřené kanceláři, ale viděl jsem pouze siluety. Ve světle televizní obrazovky jsem zahlédl, že každý má v ruce plechovku s pivem. Na plechovkách jsem jakž takž rozpoznal známé logo San Miguel. Kouřili a přes oblaka dýmu civěli na transvestity a transsexuály, kteří se míhali na obrazovce - Španěly s hustými chloupky v obličeji oblečené v sukních a halenkách, s tlustou vrstvou jasně rudé rtěnky, kteří zvedali sukénky, aby národu ukázali své nařasené kalhotky. Jak televizní publikum, tak dozorci se této smutné urážce mužství zplna hrdla smáli, ale takovéto scény jsou ve španělské televizi na denním pořádku. Býci a transvestité mají ve španělské kultuře význačné místo, krutost, jak se zdá, rovněž.
Sledoval jsem, jak můj strážce odhodil cigaretu na podlahu. Stoupl na ni, vykročil z kanceláře a máchl ke mně obuškem, abych zůstal stát klidně, než otevře velká železná vrata, pak mi pokynul, abych vyšel na mizerně osvětlené schodiště galería. Vyšel jsem ještě několik schodů a narazil jsem na další železnou bránu, kterou můj průvodce hlučně otevřel. Vstoupili jsme na mozaikou vydlážděné poschodí, na němž byly dvě řady cel proti sobě po obou stranách galerie, na jehož druhý konec jsem kvůli matnému osvětlení pořádně neviděl. Nade mnou byly další tři patra cel po každé straně galerie, přičemž přes první poschodí byla natažena bezpečnostní síť. Slyšel jsem tlumené zvuky vydávané uzamčenými vězni a vrkání holubů. Krysy beze strachu pobíhaly sem a tam, kdežto švábi vyrušení lidskými kroky střelhbitě prchali.
Opilý bachař hlučně otevřel další železnou bránu. Jeho trpělivost byla podrobena zkoušce obvyklou opileckou neschopností najít v tomto špatném osvětlení klíčovou dírku. Z úst se mu řinuly kletby, když mu pendrek upadl na podlahu a odkutálel se mi k nohám, kde se mi zastavil o botu. Konečně otočil klíčem v zámku a s ohlušujícím zařinčením kovu třískl dveřmi o stěnu.
Stál jsem bez hnutí, pokořený, s obuškem u nohy, když se trhaně rozhlížel kolem ve snaze ho najít. Ztuhl, když objevil obušek spočívající u mé boty. Začala z něj vyzařovat děsivá bezcitnost a oči se mu blýskaly šílenstvím, které nahánělo hrůzu. Nevraživé ticho jakoby na mě vrhlo hluchotu, jakoby celé vězení ztuhlo ve zmrzlém tichu zastaveného pohybu.
Kouzlo prolomilo bušení mého srdce a vyprahlými ústy jsem tiše pronesl: „Seňor, está aquí,“ a prstem jsem ukázal dolů ke své noze. Můj šílený strážce se ochable ohnul, aby obušek zvedl, a já se tiše modlil: „Bože, prosím, ať do mě nevrazí.“
Teď stál vzpřímeně a obušek mi nastrčil před obličej: „Muy bien, giri.“ Pak mě prostrkal bránou a na schodiště vedoucí do horních pater, kde nás čekaly další brány. Konečně jsme dorazili do nejvyššího poschodí, kde mě dostrkal k bráně a poté mě vedl dlouhou galerií až k cele na jejím konci: k díře ve zkaženém zubu této zatuchlé španělské věznice.
Cestou bouchal svým velkým obuškem do zábradlí, aby ohlásil náš příchod. Všiml jsem si vězňů, kteří úzkostlivě uvažovali, kterou celu asi navštíví tenhle šílený cvok, o němž věděli, že má dnes v noci službu.
Ucítil jsem závan štiplavého, známého pachu hašiše a můj šílený průvodce rovněž. Naznačil mi, abych byl zticha: na ukazováček si přitiskl našpulené rty a při tom sykl. Stál jsem tiše a sledoval, jak očichává dveře cely, pak rychle odsunul kovovou závěrku z kukátka. Díval se otvorem ve dveřích a zlostně si pro sebe mumlal, pak závěrku hlučně stáhl zpátky.
„Venga, giri,“ řekl a máchl velkým obuškem, aby mi naznačil, že mám jít před ním. Blížil jsem se ke konci galerie, když mě zastavil u cely č. 98. Zasunul do dveří klíč, s bouchnutím odsunul masivní závoru a prudce otevřel těžké železné dveře, takže se na chodbu rozlilo světlo.
Pokračování na straně II
Hrůzy vězení
Dokončení ze strany I
Můj průvodce ucouvl a pokývl hlavou, tím mi naznačil, že mám vejít do cely. Když jsem do ní vstupoval, její dva arabští obyvatelé se postavili do pozoru u postele a nepořádně odhodili pokrývky ve snaze rychle vstát a pozdravit dozorce. Ten vešel za mnou, hlučně oddechoval jako policejní pes vyčmuchávající konopí, které, jak jsme všichni věděli, tady ve vzduchu nebylo. Cela příjemně voněla po dezinfekčním prostředku s vůní borovice a z obou Arabů se táhla vůně exotické vody po holení nebo pleťové vody. To bylo něco naprosto cizího - této smrduté krysí díře a tomuto páchnoucímu imbecilovi v modré seržové uniformě potřísněné omáčkou.
„Otro giri,“ vyštěkl a couvl, aby mohl vejít do cely. „Sí, seňor, muy bien, seňor,“ ujistili oba Arabové unisono, když imbecil hrozivě zamával obuškem a pak hlučně zabouchl těžké železné dveře a nasadil velkou závoru. Ozvěnou zabouchávajících se dveří jsem slyšel cinkot otáčejícího se klíče. Poslední čin španělské bestie, která mě sežvýkala a spolkla do svého zlého chřtánu, kde měla začít násilná cesta jejími prohnilými vnitřnostmi a poté jsem měl být nakonec, někdy v budoucnu, vyklopen z rozkládající se řiti ven. Zahájil jsem svou první noc šílenství v Carabanchelu.
Všichni tři jsme stáli nehnutě, naslouchali jsme, jak odeznívají kročeje dozorců, pak mě Arabové popadli za ruce a energicky jimi potřásali na uvítanou a bolestivě mi přitom tiskli mé citlivé prsty. Toto upřímné, srdečné přivítání dvěma zcela neznámými lidmi odplavilo můj pocit úzkosti, když na mě začali brebentit arabsky, francouzsky, španělsky a nakonec německy, což je můj druhý jazyk. Mí noví přátelé se jmenovali Hassan a Tribak. Oba byli Alžířané, měřili přes metr osmdesát a měli pevná, hubená, atletická těla.
Rychle rozestlali třetí postel v cele, která byla skutečně přecpaná, se třemi postelemi a třemi lidmi, jež se v ní pohybovali. Cela měla toaletu a umyvadlo se studenou vodou, obojí z betonu. Protože na tak malém prostoru bylo nevyhnutelné, že do sebe budeme strkat a protlačovat se kolem sebe, záhy jsme si vypěstovali určitý zvyk, své ranní rituály. Tribak vstával první, umyl se a oholil, a Hassan a já jsme zůstávali v postelích a povídali si. Tribak si pak úhledně ustlal postel a posadil se na ni. Bavil se se mnou, zatímco se Hassan myl a holil. Když byl Hassan hotov, dozorce ve službě otevřel dveře cely a mí arabští přátelé z cely odešli, takže já jsem mohl v soukromí vykonat potřebu a oholit se.
Arabové vždycky používali společný záchod na vězeňském dvoře, protože měli něco proti sraní v cele, kdežto mně vadilo srát v neuvěřitelné špíně společných záchodků. Tribak ani Hassan nevykonali ani jedinkrát za celou dobu, kdy jsem tam s nimi byl, potřebu v cele.
Každý den jsme čistě vydrhli celu a vytřeli ji dezinfekčním prostředkem, abychom zahnali šváby. Všechno bylo úhledně poskládáno a boty jsme si dávali do lepenkové krabice pod umyvadlem. Za dveřmi do cely jsme se vyzuli a natáhli si gumové pantofle nebo trepky, abychom si do cely nenanosili slizkou špínu ze dvora nebo z galerie. Na podlahách galerie, schodišť a dvora lpěl neustále přítomný koberec slizu a hlenu, který zde zanechávaly neustále plivané chrchle a smrkance španělských vězňů. Zvuk čištěného chřípí a pleskání chrchlů je ve všech španělských věznicích stálým jevem.
Když se v tento první den mí spoluvězni vrátili, šokovaně na mě vytřeštili oči, když jsem si sundal košili a pod ní se ukázala má zranění. Bolest, již mi působilo prosté svlékání, byla jasně vidět. Seděli na pelesti svých postelí s otevřenými ústy, když jsem si sundal kalhoty a objevily se obrovité modřiny, které jsem měl na stehnech. „Polizei?“ zeptal se Hassan.
„Ja,“ odpověděl jsem.
V Hassanových i Tribakových očích bleskla nenávist a oba znechuceně pro sebe zakleli. Hassan mi podal jedno ze svých čistých triček a řekl mi, že ho mám nosit na spaní nebo na pobyt v cele - neměl jsem v něm vycházet ven z cely. Pak mi dal pár gumových pantoflí, opět jenom do cely. Tribak mi podal flanelovou košili s tím, že ji mohu nosit, kam budu chtít, a upřímný úsměv na jeho tváři mi prozradil, že to je dárek, který skutečně ocením, jak dobře věděl.
Chvilku jsme si povídali. Oba mi vyprávěli o svých manželkách žijících v Düsseldorfu v krásných domech, které tam koupili. Ukazovali mi fotografie manželek v době, kdy byly dosud Fräulein, což nebylo tak dávno. Byly to krásné dívky. Teď jsem věděl, proč tihle chlapi mluvili tak dobře německy.
Uložil jsem se ke spánku, když Tribak zhasl světlo. „Gute Nacht. Schlaf gut,“ popřáli jsme si hlučným šeptem a já jsem si přes sebe přetáhl pokrývku. V mozku mi vířily myšlenky a mně svitlo, že jsem v krajně tragické situaci. Myslel jsem na svou manželku Susan a úzkost a nervozitu, které musela prožívat v okamžiku, kdy jsem já ležel tady a myslel na ni.
Jizva, která se mi táhla celým srdcem, se rozevírala právě v té chvíli a rostla s každým dnem, který jsem strávil na tomto příšerném místě. Uvědomoval jsem si mizérii a utrpení, jež jsem způsobil Susan. A toto vědomí vytvořilo první zářez do chladného ocelového pařátu viny, který začal svou nástupní pouť napříč mým srdcem a strhoval mou mysl do neznámých hlubin.
Zoufalství mi zatemnilo mysl a já jsem se vzdal myšlenky na spánek, protože vina a zoufalství mi prolomily bariéry do duše, napadly nejniternější části mé mysli a způsobily, že mi oči začaly přetékat němými slzami, které mi nekontrolovatelně kanuly po tváři a vsakovaly se do polštáře. Tohle nezpůsobil Carabanchel: ne, to byla vidina Susan, bolest, otupující smutek, naprostá neschopnost zajistit jí bezpečí a štěstí, jež přiměly můj jakýs takýs klid ducha explodovat nad vlastní hloupostí.
Myšlenky se mi honily v hlavě. Musel jsem se vystříhat sebelítosti. Musel jsem vykořenit veškeré negativní myšlenky o mně samém: tělo se mi rychle zotaví; mozek jsem měl dobře vytrénovaný na snášení protivenství.
***
KNIHOVNIČKA LN Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Christopher Chance Carabanchel Vydal: VOLVOX GLOBATOR 270 stran, cena 179 Kč Přeložila Emílie Harantová Zítra: Cesta kolem
