O Kontinentální hokejové lize vím, že tam hraje Jaromír Jágr. Stačí dát tenhle termín do mého oblíbeného Googlu, a člověk hned zaostří. Zjistil jsem, že tam hraje jednadvacet Čechů a Petr Hubáček si stěžuje na trenéra, který je buzeruje jak v Tankovém praporu. Netuší, že teď si může aspoň postěžovat. Kdysi v CSKA mohli tak leda doma do světlíku jako přednosta stanice v Ostře sledovaných vlacích, a to ještě šeptem. Cestování však prý Hubáčkovi nevadí, protože tím zabije čas. Při představě rozlehlých končin Ruska a okolí tomu zcela věřím.
Když si vzpomenu na pětileté období, kdy jsme s kapelou jezdili jako „mourovatý“, tak si vlastně z těch pěti let téměř nic nepamatuju. Snad jenom, kde je jaké náměstí a kde se dá v tom kterém městě jíst, a hotel. To jsme ale popojížděli po vlastech českých. Přijedete na místo, připravíte nástroje, odehrajete koncert a jde se třeba do baru. Ráno vylezete z hotelu, jdete do nejbližšího bufetu na snídani, obejdete trochu město a už se musíte z hotelu stěhovat. Jedete jinam a tam ten kolotoč pokračuje úplně stejně. A teď si představte, že vědci pořád usilují o prodloužení lidského věku, takže bychom žili třeba do sto třiceti. Když si představím, že bych ještě dalších padesát let takhle obrážel štace, podlamují se mi kolena. I když prrr. V pětadvaceti, při zprávě, že pražské metro začne jezdit, až mi bude pětatřicet, jsem si s notnou dávkou mladické naivity říkal - no sakra, to už budu tak starej, že snad tím metrem ani jezdit nebudu. Takže podlamování nepodlamování, abych se ještě ve sto patnácti na to jeviště usilovně nedrápal.
Fuj, to se ale rouhám.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
