1) Co z letošních událostí na mezinárodní i české scéně vás nejsilněji zaujalo? Co lze pokládat za znamení doby?
2) Co je pro vás nahrávkou roku?
ONDŘEJ BEZR (iDNES.cz)
1) Žádný zásadní rys, díky němuž by se rok 2010 vepsal do hudebních análů, jsem nezaznamenal. Vydavatelé jdou do háje, ceny lístků na koncerty rostou, většinu takzvaných „nových trendů“ dávno známe, jen z jiného kontextu. Ale hudba žije. Dokonce se má čím dál líp. Takže je všechno v pořádku.
2) S vědomím, že nejpozději zítra to uvidím zase trochu jinak, vybírám: Neil Young: La Noise (podíl producenta Daniela Lanoise je podle mého přeceňován – tohle je prostě syrový Young, jak ho Pámbů stvořil); Pinetop Perkins & Willie „Big Eyes“ Smith: Joined At The Hip (bývalý pianista Muddyho Waterse natočil v 97 letech nové album, navíc takové, které si můžete kdykoli pustit, aniž byste si museli ten věk připomínat jako omluvu); a něco mladšího a českého: Muff (Animal Music). Eponymní debut pražského bandu sice bývá řazen k jazzu, obsahuje ale zcela nadžánrový mazec v podání lidí, kteří vědí, co chtějí hrát, umějí to a k tomu všemu – vzácné koření! – mají nadhled a smysl pro humor.
PETR DORŮŽKA (nezávislý publicista, world.freemusic.cz)
1) Vitalita brazilské scény překonává dosud známé hranice. I v Brazílii narážejí hudebníci na překážky v infrastruktuře a médiích, jejich tvůrčí tlak si ale cestu najde, od typicky brazilského rocku přes aktualizované pojetí samby až po elektroniku. Přesvědčit se lze i z pohodlí domova, brazilská Music Export Office nabízí špičková alba včetně každoročního dvojdiskového sampleru k legálnímu stahování zadarmo na adrese bmabrazil.bandcamp.com. Naopak temným znamením doby je bulvarizace českých médií. Solidní recenze tvůrčích, nikoli mainstreamových projektů prakticky vymizely. Za naopak temné znamení doby považuji pokračující bulvarizaci českých tištěných médií: solidní recenze či profily tvůrčích, nikoli mainstreamových projektů prakticky vymizely.
2) Vypíchnout jediné album by bylo popřením stoupající kulturní diverzity, oba tituly mají ale shodou okolností kořeny v Africe. AfroCubism (World Circuit), kubánskomalijský projekt navazující po čtrnácti letech na Buena Vista Social Club. Cheikh Lo: Jamm (World Circuit), jeden z nejmuzikálnějších hlasů naší planety ze Senegalu. PETR FERENC (His Voice, Stimul Festival) 1&2) Podivné spletence strašidel ze skříní sedmdesátých, osmdesátých a už i devadesátých let. Psychedelici a noiseři przní pop, na který by bylo méně masochistické nesahat. Před lety se to jmenovalo plunderfonie a provozoval to John Oswald a Christian Marclay, vloni a předloni hauntologie a hypnagogický pop a prorokem byl bezzubý knírač mnoha pseudonymů James Ferraro. Dnes letí witch house, tak trochu sektářská hudba černých trojúhelníků (znaků, které se špatně googlují) s věrozvěstem Salem: zmuchlaným a poškrábaným triphopem chudých. Hudba, která připomíná jinou hudbu – to mají publicisté rádi, hudebník totiž přemýšlí za ně. Spousta odkazů, vyrabování zbytků paměti, pro referáty jak dělané. Zde jmenovaní hudebníci ovšem mají co říct. A album roku z jiného soudku: Oren Ambarchi, Keiji Haino, Jim O’Rourke: Tima Formosa (Black Truffle). Nic převratného ve světě improvizace, kde to dělá každý s každým, ale zní prostě nádherně.
PETR FISCHER (Česká televize)
1) Čtyři pražské události, omlouvám se za omezený pragocentrismus; a) Gardinerův English Baroque Soloists a Monteverdi Choir v Praze: takhle jemně, étericky a přitom se zdůrazněním „mechanické“ podstaty jeho hudby Bacha už nikdo nikdy nezahraje; b) Koncert Pierra Bouleze: dokonalá ukázka, že soudobá hudba patří do Rudolfina, že se tu nemusí donekonečna jenom přehrávat vyzkoušená klasika; c) Martinů Revisited: dvouletý projekt, který letos skončil, objevil málo známý svět Bohuslava Martinů, na který se trochu zapomínalo, díky Aleši Březinovi, klobouk dolů; d) trochu opožděně MIDI LIDI: takhle si představuju Nietzschův věčný návrat, staré zvuky, něco, co se zrodilo v minulosti, ale plně žije z dneška a budoucna. Znamení doby: Susan Philipsz vyhrála výtvarnou cenu Turner Prize s písní zpívanou pod mostem. To to trvalo, než jsme zjistili, že zvuk má výtvarnou kvalitu a je se světlem, které má zase hmatovou kvalitu, základem tvoření a chápání prostoru.
2) Abych udržel linii: Bohuslav Martinů: Le Jour de Bonté (Supraphon), po fragmentech z Julliety objevitelská práce, další světová premiéra českého skladatele dokazuje, že Martinů je především operní skladatel, jen se jeho opery u nás prakticky vůbec nehrají. No a nakonec trochu sentimentu a nostalgie po kytarovkách 90. let, The Naked And Famous: Passive Me, Aggressive You (Somewhat Damaged). Tohle novozélandské oživení vyšlo v atraktivním novém obalu a zpěvačka Alisa Xayalith má prostě velmi sexy hlas. Celé to asi nutně míří ke kýči, ale jeden rok se to dá vydržet, ne?
JANA KAČUROVÁ (APAČKA) (Full Moon Magazine)
1) Nic. Bezvětří. Nuda. Dál se krade (byť s ohledem na data vydání, potažmo city hudebníků), mrtvý hudební průmysl si na to zvykl a počítá s tím ve svých plánech (30 % zisků sítě HMV má v dalších letech jít z prodeje oblečení), takže nutí velké hvězdy starých časů vydat aspoň jednu desku ročně, aby nemuseli zavřít krám. Což se děje i tak. Pořád nejvíc pomáhá, když někdo umře. Populární jsou slova na re: reedice a reuniony.
2) Nic. Z nedostatku invence mladých „progresivních“ kapel a obecně mdlosti všech trendů (včetně „nezávislého sektoru“) vydali desky roku opět Willie Nelson a Neil Young. V „mém světě“ se nejvíc povedl sedmipalcový od amerických metalcoreových pionýrů Converge On My Shield. Je to jednostranný singl s krásnou grafickou úpravou, prodávaný pouze na posledním evropském turné. Dnes vyprodaný.
PAVEL KLUSÁK (Orientace LN)
1) Díky pomalejším rokům, jako byl ten letošní, vidíme, jak mimořádně živo bylo v hudbě po přelomu století, asi do roku 2007. Tehdy se to hemžilo novými přístupy – od elektroniky přes novou akustickou skromnost, nezávislí sršeli tisíci způsoby, jak zapřáhnout web do čerstvé tvorby. To všechno dnes skládá zkoušku dospělosti, což je těžší než opojnost rozjezdu. Mnozí se vytratili, jiní opakují jediný trik. Někteří bojují a pěstují svou poetiku s plným sebenárokem: Sufjan Stevens se naučil krotit velký orchestr, The Knife zvládli operu o Darwinovi, ctitel divoké přírody Chris Watson uvádí The Bee Symphony čili rytmy a témbry ze světa včelstev. 2) Je tolik obdivuhodných způsobů radikální tvorby. Joanna Newsom na trojalbu Have One For Me (Drag City) dává nesmírně živoucí a odpíchnutou podobu své hlubinné poezii. ANBB (Alva Noto & Blixa Bargeld) s albem Mimikry (Raster Noton) ukazují, že i digitální matrix může být jemnou živnou půdou pro dada a surreálno. Mezi potápěči do minulosti vyniká duo The Books s The Way Out (Temporary Residence): když skuteční hudební skladatelé „obloží“ staré mluvené slovo (z instruktážních, politických a „duchovních“ zdrojů), vyjeví se dost pitoreskní rysy společnosti. V Česku vyšly nahrávky dílčím způsobem silné: Prago Union, Dva, Tomáš Vtípil, Martina Trchová, Palacký & Graham, Kotulán & Korbelář... Ale vlastně pro mě plně obstojí jen propojené aktivity kapely B4 (viz album Ringo George Paul John, Polí pět) a divadla Handa Gote, operující promyšleně a půvabně na smetišti u konce světa.
DANIEL KONRÁD (nezávislý publicista)
1) Pamětihodných událostí bylo habaděj: za oceánem vystoupení Boba Dylana nebo Stevieho Wondera v Bílém domě, u nás vlna nadšení z desky Hany Hegerové. Nejmarkantněji prožívám odchod CD nosičů, které definitivně začaly mizet i z našeho trhu. Nejdřív v březnu umřela česká pobočka Warner Music a pak přišly ty ztracené dny, kdy se člověk v krachujícím Bontonlandu marně dožadoval nových alb Neila Younga a Elvise Costella nebo mezi regály hledal zapadnutého Vlastu Třešňáka či Karla Vepřeka.
2) Doslova mě nadchlo nové album Roberta Planta Band of Joy (Decca), i když nejvíc času jsem strávil s tou rekordní čtyřicítkou jazzových desek, které letos vydali čeští interpreti. Odkládaný debut undergroundového kvinteta Muff, instrumentálně dokonalé album neotřelých Points a norská deska pianisty Vojtěcha Procházky (vesměs u Animal Music) skýtají úžasnou hudbu, ke které se lze neustále vracet a pořád objevovat něco nového.
MATĚJ KRATOCHVÍL (HIS Voice)
1) Letní protesty proti zákazu pouličního hraní v Brně nastartovaly nenápadnou, ale důležitou diskuzi, která se přenesla i do Prahy. Pokud by vše pokračovalo dobře, mohly by se ulice českých měst hudebně oživit. Vypadá to jako drobnost, ale přítomnost živé hudby ve veřejném prostoru je důležitá a vytváří podhoubí pro další sféry hudebního dění.
2) Alan Lomax in Haiti (Harte Recordings). Desetidiskové okno do jiného světa. Nahrávky, které Alan Lomax pořídil v letech 1936 a 1937, zachycují pracovní písně, karneval, podivné rituály, tehdy populární taneční rytmus meringue i dozvuky hudebních forem ze staré Evropy. Martin Schüttler: Pelze & Restpsten (Wergo). Německý skladatel míchá akustickou komorní hudbu s elektronickými hluky a všelijakou zvukovou špínou. Výsledek má dekadentní eleganci. Takovou hudbu by mohl psát Arnold Schönberg k počítačovým hrám.
ALEŠ STUCHLÝ (Český rozhlas – Radio Wave, Stimul Festival)
1) Hudební vizionáři umocňují svou muziku nekonvenčními filmy: Kanye West uštědřuje snímkem Runaway všem vyznavačům hiphopové autenticity rány z krajin fantazie. Christian Marclay vytvořil 24 hodin trvající koláž z filmů (The Clock), v nichž hodiny ukazují ubíhající čas, a vystihl tak globální zeitgeist: svět, který hraje/mluví tak rychle, že musí dýchat zadnicí. – Čtvero neobyčejně silných koncertů: noisový derviš Tarek Atoui a jeho šavlový tanec nad vlastními senzory; dynamické hardcorové orgie severského freejazzového tria The Thing (obojí na slovenském festivalu Next). Dvakrát splněný americký sen v Arše: hlukový nálet michiganských Wolf Eyes a skromná virtuozita chicagských Wilco.
2) Kemialliset Ystävät: Ullakkopalo (Fonal). Finští Chemičtí přátelé a jejich zvuková obdoba Manifestu surrealismu. Elektroakustické koláže kultivované v Petriho miskách. Nadčasová materie. Kanye West: My Beautiful Dark Twisted Fantasy (Def Jam). Neodolatelné zásnuby materialismu a existenciálních témat, absurdity a religiozity, nadsázky a klasicizující vážnosti, sebelítosti a sebeironie, kontroly a nepříčetnosti.
PAVEL TUREK (Respekt)
1) Posledních pár letech dochází ke smíru mezi generacemi, ale rok 2010 už začal zavánět gerontofilií. Roztrhl se pytel s luxusními reedicemi Dylana, Rolling Stones nebo Bowieho. Trh jako by se začal specializovat na snoby. Pokračoval trend koncertních reunionů. V hitparádách zase – ne úplně nezaslouženě, ta alba byla nadprůměrná – bodovali veteráni jako Neil Young, Tom Jones, Pavel Bobek nebo Hana Hegerová, což je přesný odraz toho, že hudbu dnes kupuje pouze generace, která se nenaučila stahovat. Mládí se pomalu přesouvá na okraj většinově sdíleného hudebního prostoru, to je alarmující.
2) Bonus: Konec civilizace (Starcastic). Hyperaktivní rapper, který vzešel z kapely Sporto a české DIY scény; poprvé se někdo z generace dnešních třicátníků pokouší pojmenovat, co to znamená, být underground v postkomunistické zemi. Dva: Hu (Indies Scope). Díky vlastní smyšlené řeči globálně naprosto srozumitelná nahrávka. TOMÁŠ TUREK (Český rozhlas – Rádio Wave)
1) Rok 2010 pro mě znamená naplnění paradoxu, kdy se „indie“, tedy mladá alternativní hudba, stává novým mainstreamem. Ze zahraničí mě zaujaly britské skupiny Factory Floor nebo S. C. U. M, které svou nekompromisností vytváří antitezi vůči vyčpělé představě o ostrovním rocku. Zajímavou sondou do ducha doby byl kutnohorský festival Creepy Teepee, který přes úctyhodnou ideu ukázal, jak nesnadné je dnes oddělovat zrno od plev.
2) Mezi českými nahrávkami zazářilo album Hu dua Dva (Indies Scope).„Mým“ zahraničním albem roku je Gareth Liddiard: Strange Tourist. Sólovka lídra australských The Drones, postavená pouze na sardonickém vokálu za doprovodu akustické kytary, nabízí něco, co v mladém popu postrádám: skvělé texty. Liddiard jde nesnadnou uchopitelností svých skladeb proti trendu roztěkaného konzumování, vynuceného kvantem nových nahrávek.
KAREL VESELÝ (nezávislý publicista)
1) Německý filosof Peter Sloterdijk v devadesátých letech prohlásil, že apokalypsa Západu už nastala, jen si toho nikdo nevšiml. Možná, že muzikanti jsou první, kteří praskliny a průrvy našeho světa zpozorovali a v době plné absurdit hledají smysl věcí přitakáním nesmyslu. V roce 2010 bylo všechno naruby: hip hop vzývající dříve maximum realističnosti se probudil do sféry čiré fantazie (Kanye West, Rick Ross, Die Antwoord), klubový fenomén dubstep se přimkl k lidskému hlasu a tepu srdce (James Blake, Mount Kimbie) a písničkáři najednou točí desky, jejichž nedílnou součástí jsou i elektronické šramoty (Sufjan Stevens, Joanna Newsom).
2) Desku roku pro mě natočili Arcade Fire s The Suburbs (Mercury). Jejich písničkářství vyzrálo, vzali na sebe břímě „velké“ kapely zpívající o „velkých“ tématech, a navíc zůstali stát na barikádě nezávislé alternativy vůči prohnilému hudebnímu průmyslu. Přiznám, že žádnou jinou desku jsem neposlouchal tolikrát a na tolika různých místech.
PETR VIZINA (Česká televize)
1) Popkultura se i u nás studuje na univerzitách, vycházejí lepší knihy o estetice kapel než o jejich hudbě. Jednočlenná kapela Aran Satan, chlapík deklamující texty do hudby z přehrávače, má vlastně starosvětský přístup. Osobní ručení a hledání víry pro slova. „Nebojím se, nešetřím se, infarkt počká / Ale pohřeb jednou chci / jako měl mladej Kočka…“
2) V žánru, kde lidi napíšou svoje nejsilnější věci ve věku kolem dvaceti let, je nezvyklé přijít s nejlepším materiálem, když jednomu táhne věkem na dvojnásobek. Přesně to se povedlo kapele Houpací koně z Ústí nad Labem. Věční outsideři mají na desce Hotel Palace kvality, které k jejich věku patří – nadhled, zbytečně neřeční a nechytračí, brousí umění napsat písničku bez vaty. A samozřejmě jsou velkorysí – Hotel Palace je na jejich webu ke stažení zdarma. Zpěvačka, která si říká Ille, natočila s producentem Dušanem Neuwerthem a členy kapely Druhá tráva tří písničkové EP. Její duet s Jaromírem 99 z kapely Priessnitz je pro mě dokonalý popový hit.
***
V žánru, kde lidi napíšou svoje nejsilnější věci ve věku kolem dvaceti let, je nezvyklé přijít s nejlepším materiálem, když jednomu táhne na dvojnásobek. Přesně to se povedlo kapele Houpací koně.
DVA VYDÁVAJÍ HU
Folklór neexistujících národů v podání manželů Barbory a Jana Kratochvílových
